Poslední ohlédnutí za rokem 2023
Ve chvílích volna jsem si procházel sesbírané podklady a materiály, které se mi za letošní rok nahromadily na stole a stále čekají na své zpracování. Jedna ze složek také obsahuje věci, které jsem měl připravené k výročím tohoto roku. Mezi jinými jsem úplně dole narazil také na jeden starší článek, který připomínal jednoho z Mistrů zábavního umění – Zdeňka Trošku. S ním i jeho režisérský debut. Letos totiž uplynulo právě čtyřicet let od natočení jeho prvního samostatného filmu Bota jménem Melichar.
Film, který se natáčel na konci roku 1982 a z kraje roku 1983, je na tom podobně jako další filmy Trošky – jedni ho chválí, další kritizují z mnoha důvodů. Z recenzí na ČSFD se dá usuzovat, že v té druhé části diváků jsou hlavně notoričtí odpůrci všeho, co se v zábavním umění udělalo za „minulého režimu“. Nicméně i tak si tento film drží na český film slušných 69% v hodnocení kvality.
Až do tohoto filmu Zdeněk Troška působil hlavně jako pomocný režisér, například při natáčení filmu Krakonoš a lyžníci, a tak se dá hovořit o velkém štěstí, že se mu naskytla právě tato příležitost. Popravdě šlo zejména o náhodu, protože v tomto případě byl Troška doslova a do písmene poslední volba. Scénář Jany Knitlové totiž odmítlo zfilmovat před Zdeňkem Troškou celkem pět režisérů. Proč? Film je totiž založen na zimním příběhu a hlavně na dětech, a to jsou dvě věci, které režiséři neradi slyší. To byl důvod, proč natáčení filmu bylo v ohrožení, nemluvě o skutečnosti, že vzhledem k ročnímu období se film musel natáčet v reálném prostředí a za provozu školy, v tomto případě Základní školy Bítovská. I s tím si ale Zdeněk Troška nakonec poradil.
Film má několik linií, které se navzájem protkávají. Je tak komedií o dětech, mládeži, ale i zdařilou komediální detektivkou. V jedné z linií se dozvídáme příběh malého Honzíka, kterému se za nic na světě nelíbí v první třídě a moc by se chtěl vrátit za kamarády do sousedící mateřské školky. Schválně se tak neučí, snaží se propadnout i z výtvarky a v jednom kuse zlobí. Tuto roli si jako dětský herec zahrál Martin Šotola, kterého můžeme znát také ze seriálů Rozpaky kuchaře Svatopluka, Bambinot, Slavné historiky zbojnické nebo z filmů Chobotnice z II. patra a trilogie Slunce, seno…, kam ho po dobrých zkušenostech z Melichara obsadil právě Troška.
Další linií je příběh lásky jeho starší sestry Jolany, která se coby puberťačka poprvé zamiluje a tuto tajnou lásku do staršího deváťáka Radima silně prožívá. Stejně tak ale prožívá soužití se spolužačkami a nakonec je nespravedlivě obviněna z krádeže drahých luxusních kozaček. Za to čelí ústrkům svých spolužáků i učitelů, i když si boty chtěla jen vyzkoušet a nakonec je po domluvě od svého milého zase vrátila. Do role Jolany byla nakonec obsazena Milada Štýbrová, v konkurzu ale bylo víc dívek, ze kterých mohl Troška vybírat – mezi nimi opět dvě, které se později objevily v Troškově trilogii Slunce, seno… Petra Pyšová a Veronika Kánská.
Poslední linií je samotná detektivní zápletka, související se zamykáním dveří školy, na což občas zapomíná mladá učitelka Hoffmanová. Toho zneužije jedna stará dáma s pojízdnou taškou, která v šatnách krade oblečení a boty. Vše se vyřeší, když si jí jednou všimne právě malý Honzík, který o tom Radimovi řekne. Když ji vidí podruhé, pustí se do sledovací akce a nakonec za spolupráce spolužačky, kamarádů ze školky, učitelek a Radima zlodějku chytí i s taškou.
Film není přímo hudební, přesto se pod hudebním doprovodem podepsal známý skladatel Karel Vágner, ale také dva přední protagonisté tehdejší populární hudby – duo Petr Kotvald a Stanislav Hložek, jejichž písně Holky z naší školky a Láska očima film uvádí i končí a také v něm několikrát zazní.
Úspěch prvního Troškova samostatného filmu byl jedinečný, což zapříčinily i jeho úpravy ve scénáři a improvizace na place. Během několika let posbíral celkem devatenáct ocenění a zdařilý výsledek, kdy se na scéně objevovali jak zkušení herci Jiřina Jrásková, Alena Karešová či Václav Mareš, tak i herci dětští, ale především také skuteční učitelé a žáci základní školy, kteří byli angažováni jako nezbytný komparz, mu záviděli i jeho starší kolegové. Tajemství přitom bylo v Troškově přístupu k dětem na place, ke kterým přistupoval jako k sobě rovným, ve chvílích volna s nimi dělal vylomeniny a nakonec se pro ně stal ne režisérem, ale kamarádem. Nevyžadoval také po dětských hercích extra umělecké výkony, čímž dodal filmu v mnoha scénách na autentičnosti. Zrodila se tak skvělá rodinná komedie plná krásných scén, na kterou se i dnes tisíce diváků rádo dívá, a to i po víc než čtyřiceti letech.
Bota jménem Melichar se výrazně liší od ostatní tvorby Zdeňka Trošky v mnoha ohledech. Zejména se drtivá většina Troškových filmů odehrává v létě, protože letní měsíce mu pro natáčení vždy více vyhovovaly. Jen si vzpomeňte na všechny díly Slunce, seno…, i na třídílné Babovřesky a také na jeho tolik oblíbené pohádky – viděli jste v nich někdy sníh? Také rozsah práce s dětskými herci v této komedii je pro něj netypický. I když se ani v ostatních filmech dětským hercům, notabene dětskému komparzu nevyhýbal, někdy ani nemohl, většinou šlo o jednu či dvě role za film. A konečně šlo také o jeho jediný film, který se odehrával v prostředí školy.
Později se podařilo Zdeňku Troškovi natočit ještě celou řadu dalších úspěšných filmových komedií. O některých tu už byla řeč, o dalších se v budoucnu na zabava-artes.cz ještě určitě zmíníme. Nicméně debut je debut, a jeho úspěch jednoznačně dokazuje, že ho osud zrodil pro komedii, a že si titul Mistr zábavního umění, který si od Artesu převzal v roce 2019 spolu se zlatou maskou, skutečně zaslouží.
Tomáš Hejna
