RETRO Povídání s Eduardem Hrubešem

Eduard Hrubeš – Střípky života              

Multikulturní osobnost! Neváhej a toč, Velkopopovická Kozlovka, Kinoautomat – to jsou nejznámější programy.  A především vysokoškolsky vystudovaný   lesník, pak dokumentaristika na FAMU, a hlavně konferenciér (dnes se říká moderátor), scenárista, režisér, příležitostně kameraman, ale také kapelník, aranžér, bendžista i trumpetista, občasně zpěvák a vůbec všeumělec, příjemný a usměvavý člověk. Mj. také v letech 1990-1993 předseda Uměleckého sdružení ARTES.

Potkali jsme se už před mnoha lety, když studoval dokumentaristiku na FAMU. V inspirativním prostředí pivovaru U Fleků jsme tenkrát v roce 1966 vymysleli Student Film Festival, tedy setkání studentů filmových škol ze světa. Pražská FAMU byla vyhlášená jako líheň talentů, připravovala mezinárodní setkání CILECT (to je světová organizace filmových a televizních škol) a nám šlo o to, aby se vedle toho mohli prezentovat studenti FAMU. Přál nám legendární rektor a profesor A. M. Brousil, a tak vznikl minifestival studentských filmů s projekcemi ve famackém kině v Klimentské u Vltavy. Student Eduard Hrubeš se na pár dnů stal prezidentem festivalu. (Festival s velkou mezinárodní účastí byl ještě v roce 1968 a pak ho již z AMU a ministerstva kultury nepovolili.)

Různě jsme se potkávali, od moderování na některých „mých“ programech, např. pro zahraniční turisty Čedoku v Internacionálu, účinkování Kozlovky na tenkrát tzv. Mírové slavnosti, ale ve skutečnosti první pouti v bramborářském ráji JZD v Košeticích. Ty byly něco jako legendární Slušovice, jenže přes sadbové a vůbec brambory. Tentokrát i zapršelo. Když jsme tam přijeli po roce, tak na hřišti stálo obří kryté jeviště a hrdým nápisem „Košetice sobě“.

Eduard Hrubeš má svůj specifický styl moderování. Vypadá, že si zrovna v daný okamžik formuluje svůj vstup, je jaksi „nad věcí“, pro někoho může působit až přehlíživě, je klidný a věcný. Nedávno jsem znovu viděl, jak měl ve speciálu Neváhej a toč jako hosty věhlasné moderátory Karla Šípa a Petra Novotného. Dokázal jim dát veškerý prostor, nepředváděl se a současně stále zůstával hlavní osobností pořadu. Prostě profesionál.

Dali jsme po mnoha letech řeč ve Filmovém MAT klubu, a protože se léta známe a mnohokrát jsme spolupracovali, tak si – promiňte – tykáme.

Nenudíš se?

Já mám teď úplně novej život, protože umřela moje žena Blanka, současně hlavní organizátorka mého osobního, ale i profesionální života. Tak jsem se stáhnul, mě to hrozně vzalo. Ona si smutek zasloužila. Elán mě na chvíli opustil a pracně ho teďka dávám dohromady. Ale pojďme jinam.

Dobře. K začátkům.

Byl jsem na první spartakiádě a byli jsme ubytovaní v Technickém museu. Já byl převlečenej za Hanáka a tady jsme tančili „Rostou, rostou, konopě za cestou a sou pěkně zelený.“ Pořád si to pamatuji.

A v tom museu jistý inženýr Gustav Tauš, jako středoškolák postavil televizní studio, a tam jsem se poprvé viděl na televizní obrazovce. Televize byla takový obří dřevák s miniobrazovkou. Kamera obří a téměř neovladatelná. A vůbec jsem netušil, co mě potká.

Tak ten inženýr Tauš pak dělal na Střední škole sdělovací techniky, kam se časem přidala i známá Filmová škola z Čimelic a měl tam vlastní televizní studio, kde se studenti učili natáčet. Pro Mezinárodní Festival studentských filmů v Mariánských Lázních v roce 1968 postavil asi první bezdrátové tlumočnické zařízení. Ale to už jsi nebyl „prezidentem festivalu“. Ty jsi ale byl tím prvním „prezidentem studentského filmového festivalu v Praze“ rok před tím.

To jsem končil zrovna FAMU. Bylo to fajn, byl jsem jednou prezident.  To se každému jen tak nestává. Pak jsem po roce 90 zjistil, že náš festival vymazali z historie, a když je začali znovu dělat v Karlových Varech, tak číslovali od jedničky. No, jiná doba, jiný mrav.

Ale k televizi. Ty jsi tam zábavu často dělal.

To bylo se Saskií Burešovou, kdy jsme začínali s Poštovní schránkou v armádní redakci. A chtěli jsme to dělat tak, aby se nenudili ani vojáci ani veřejnost. Pak přišla Olinka Čuříková a dělali jsme „Pokus pro dva“, což byl superúspěšnej pořad, až soudruzi museli zakročit, protože účinkující neříkali vždy texty, které byly předem schváleny. Legendární doktor Pixa (zakladatel televizních soutěží) se tenkrát vrátil z Ameriky, kde to viděl a my jsme to použili. My jsme jim tenkrát nevadili, a tak nás nechali. Bylo přepůlené jeviště, v jedné půlce sedí kluk a táže se tří děvčat, které ale poznává jen po hlase a vybírá si tu pravou. Byl to bombastický úspěch, takže nám to šéfredaktor zábavy TV Dvořák chtěl zarazit. Rozloučili jsme se tak plačtivě, že se diváci ozvali a dostali jsme dalších deset pokračování.  Nejhorší, co tě může postihnout, je, když máš úspěch.

Pak se změnila doba, a s krátkou epizodou Kinoautomatu, kde jsem byl jako záskok za Horníčka, najednou jsem nemohl dělat. Film a režii ani náhodou, i když už jsem byl i v TV povýšen na režiséra.

Takže přišla Kozlovka?

No, začínalo to být hezký, liberalizace a najednou to bylo jinak. Tak jsem dal v televizi výpověď, a to mě uškodilo nejvíc. Ale využil jsem toho, že mě lidi znali z obrazovky, vybral jsem si profesionální muzikanty a vymyslel projekt takové crazy dechovky. Musel jsem dělat, spláceli jsme barák a peníze chyběly. Teď existuje také taková kapela sestavená z virtuosů Vídeňské opery. Tak jsem na ní byl a je to fantastické. Nic podobného tu ani není. Perfektní muzikanti mohou dělat fantastickou srandu.

Pak jsme se vypracovali a mohli jsme být srovnáváni i s Moravankou. Ta tehdy udávala podmínky na bojišti. Karajan tehdy chtěl Slabáka do nějakého symfonického projektu, ale ten si to nakonec rozmyslel. Slabák přišel s tím, že to hodí o sextu a tercku vejš a normální muzikanti už tomu nebudou stačit. Ale pořád to byly líbivé moravské melodie. Moravanku činitelé brali, ale s námi měli potíže, brali nás jako urážku folklóru.

Ale pak se stalo to, že Blanka mi sehnala kontakt na kapelníka ve Vamberku. Pan Malý, který byl ale opravdu metr čtyřicet, mi dal opsat nádherný funerální pochod, a to začalo“ dá – dadada – pá..“ prostě pohřební muzika. A já měl trumpetu, ale nezatočenou, dlouhou, rovnou, normální mechanika, docela to i hezky hrálo. A pak jsme natáčeli pro televizi v sokolovně, tam kůň, bradla, no vesnická sokolovna. Začalo to tak, že se ozvalo „bum..bum..bum“ a pak to „dá..dadadá …“ a postupně se z portálu objevovala ta dlouhá trumpeta a pořád funebre marš. A představ si, co se nestalo. Naši hráli hokej s Rusy a naši senzačně vyhráli. A rychle. Jenže v televizi najednou vznikla časová prodleva 40 minut a co rychle nasadit, aby se vyplnil program. Reklamy téměř nebyly, a tak nasadili nás „Kozlovku v sokolovně“. Asi mysleli, že se to bude k hokeji hodit, když je to také ze sportu.

Náš program začínal tím funebre maršem. Nejdříve „bum, bum, bum“, pak vylézala z portálu dlouhá trubka a pořád pohřebně a za tím teprve pohřebně se tvářící kapela. Zkus to tenkrát někomu vysvětlit, že to nebylo připravený. Takže přes noc jsme se stali slavnými, ale ne úplně žádanými.

Nejslavnější ale bylo „Neváhej a toč“ z Ostravy.

No my jsme byli v Ostravě docela zavedení. Ještě jsme tam s Kozlovkou dělali pravidelně Halabalašou, dokonce jednoho Silvestra nás nechali dělat. Legendární režisér Havlíček. Ale s novým režimem po roce 90 i Kozlovka skončila.

Já jsem měl doma velkou parabolu a chytal jsem různé televize a jednoho dne jsem viděl takový pořad, kde byly sesbírané ptákoviny lidí z celého světa. Začínala Nova a tak jsem byl za panem Železným, ale ten mě vypoklonkoval. Neřekl ani ano, ani ne, ale elegantně se rozloučil. Tak jsem to řekl v Ostravě a ti to vzali. Ty obrázky dodávala nějaká Holandská firma, která to dává do celého světa. A mělo to až nečekaný úspěch a rádi v tom účinkovali i další kamarádi ze zábavy, dnes se říká šoubyznysu. Bylo to fajn.

A co teď?

Teď mám takovou malou super kamerku a chystám se, že si budu něco natáčet. Ale o tom zatím nechci mluvit. Každopádně se nehodlám nudit.

Tak Ti přeji za celý ARTES hodně svěžesti, samozřejmě zdraví a dobré nápady k Tvým osmdesátinám.