První hvězda Karla Gotta
Felix Slováček se narodil 23. května 1943
Hradní pištec, ale opravdu v dobrém
Jmenuje se ve skutečnosti Antonín a toho Felixe mu přisoudili jeho dávní spolužáci podle v oněch dobách známého Kocoura Felixe. Přitom jej ale podezřívám, že mohlo jít ve skutečnosti o jeden z jeho raných marketingových tahů, protože jak se zviditelnit, to musel umět už tenkrát. Vůbec nic z toho však nemyslím nijak špatně, protože co pamatuji, měl vždycky zdaleka nejen moji úctu.
Když se natáčely Gottovy tolik populární programy ze Slaného, nezřídka se také v nich blýskl svými osobními vstupy. To všem plným právem, protože představoval vším, co uměl, jednu z čelných tváří Štaidlova orchestru. Jednak jako instrumentalista evropského formátu, jednak jako nepřehlédnutelná osobnost. Tohle o sobě jistě věděl, choval se vůči svému okolí s tomu odpovídající samozřejmostí, a přece si nevzpomínám na jediný moment, v kterém že by nezůstával přirozeně lidský. Stačilo mu zkrátka držet si svoje zažité top postavení, protože pro to měl všechny předpoklady. Byl to prostě pan Slováček, i když slyšel na ono mnohem důvěrnější přisouzené křestní jméno rovněž docela dobře.
Pochází ze Zlína. Tam sice mohl docela dobře prožít zajímavé dětství a snad i rané mládí, ale to kam až se dostal potom, i co všechno zaujímá dodnes, nemůže nevzbuzovat hluboký obdiv, to přinejmenším. Jestliže cituji pro přesnost jeho oficiální životopis, je mistrem klarinetu i saxofonu, hudebním skladatelem i dirigentem. K čemuž mohu dodat navíc, že se stal po odchodu Josefa Vobruby i jiných jeho předchůdců šéfdirigentem Tanečního orchestru Československého, respektive Českého rozhlasu rovněž plným právem. A také, že je jeho současný post šéfa vlastního, toto provždy renomované těleso následujícího Big Bandu zcela opodstatněný.
Kdysi podlehl jistému kolektivnímu rozrušení a v obavě o veškerou další tuzemskou muzikantskou kariéru následoval v rašící normalizaci své kolegy do cvičné emigrace v Německu. Přitom patřil k těm několika ostatním, jejichž beztrestností si Karel Gott podmínil svůj pozdější návrat. Právě tak ale začala Slováčkova další pilná éra, protože si kromě všech těch Slaných, Luceren i nekonečné řady jiných prestižních televizních programů pamatuji velmi dobře ještě cosi jiného. Například momenty, v kterých dojížděl den co den na pouhé tři sólové skladby na veletrh do Plzně. Nechtěl zkrátka zklamat své publikum, když už se jednou k tomu martýriu uvolil.
Potkali jsme se tváří v tvář ne zase tak dávno, na Vinohradské třídě, a ještě k tomu vůbec ne daleko od hlavního vchodu do rozhlasu. Tohle se sice stalo vlastně po nějaké době, a přesto se mnou hovořil asi tak, jako kdybychom se předtím viděli nanejvýš včera. A ještě k tomu pospíchal i ve svých letech očividně z jakéhosi řízení někam za pro něj momentálně důležitým jiným závazkem. Je to tedy pořád ten Felix, jakého pamatujeme celá desetiletí, a už to působí samo o sobě radost jistě zdaleka ne jenom mně. Čehož výrazem může být třeba ta mediální bouře, která se strhla u příležitosti jeho loňských kulatých narozenin.
Letos je mu přirozeně o rok víc, ale to vůbec neznamená, že by mělo mít jeho nynější výročí o kdovíjak menší, ne-li dokonce slabší ohlas. Ale i kdyby – nás, kteří si na něj vzpomeneme zejména toho třiadvacátého května, bude pořád docela dost. Přitom plným právem, protože si tu obecnou pozornost zaslouží nejen kvůli všemu, co má za sebou, ale také pro příště. Protože ani před tím rádiem a při průletu, jímž mě v podstatě minul, rozhodně nevypadal, že by se mu chtělo končit. Jako člověku samozřejmě ne, ale také jako velkému kumštýři. Jinak si totiž Felixe Antonína Slováčka představit nedovedu.
A pokud jde o Felixovo označení v úvodu, nemělo být ani trochu hanlivé. Bylo totiž míněno ve skutečnosti nejen v dobrém, ale dokonce v nejlepším. Odváděl prostě ve své době svoji práci, a navíc pamatuji doslovnou záplavu jiných, kteří dělali tohle neskonale hůř a zdaleka to tak báječně neznělo.
Václav Junek
