RETRO IV. VZPOMÍNÁNÍ Eman Fiala, Inka Zemánková a Jaroslav Ježek

Hvězdy nejen z titulků

Jsou hvězdy, které nejsou v hlavních titulcích, umělci, kteří vlastně fungují jako „nahrávači“ těch slavných, kteří se objeví jen jednou anebo, kterých si všimneme jen v titulcích, ale které si tak nějak pamatujeme. Jejich hlášky, figurky, písničku, nesmrtelné melodie. Ani třeba už nevíme, nevzpomeneme si, jak se jmenovali, ale něčím nám uvízli paměti. Když jde o muziku, tak nám jejich hudba či písničky zazní někde v hlavě. Tak si nějaké „hvězdy malých rolí či hvězdy v pozadí“ připomeňme.

Eman Fiala (1899 – 1970)

Komik a kabaretiér, hudebník, zpěvák, ale i skladatel filmové hudby ke 30 filmům, dirigent, scénárista a režisér, malý člověk s velkým úsměvem a talentem.

Když úspěšně studoval na Konservatoři hru na varhany, tak mu dal jeho věhlasný profesor Jaroslav Křička na vybranou „Pamatujte Fialo, že tady je místo pro umění. Umění se s kabaretem nesnáší. Tak to vezměte laskavě na vědomí, nebo…“.

Eman Fiala se raději dal na kabaret. I pod vlivem svého bratra, komika známého svým drastickým až nevybíravým humorem, Ference Futuristy (1891 – 1947).

Eman Konservatoř vystudoval, ale to už hrál v legendárním kabaretu Červená sedma, pak v kabaretu BUM Karla Hašlera s Vlastou Burianem a Sašou Rašilovem. Vlasta Burian ho nakonec angažoval a v jeho divadle hrál až do konce II. světové války.

My ho pamatujeme hlavně z filmů. Větší role prý dostával už v němém filmu, později v mluveném filmu byl excelentní v rolích malých, vždy usměvavých nesmělých figurek, často opět jako muzikant, dirigent, klavírista.

Jako tovaryš Pepíček se mihl ve filmu Fidlovačka (1930), který je považován za skutečně první plně zvukový český film. Určitě si vzpomenete na Muže z offsidu, kde hrál fanouška-příručího Habáska. Pro tento film složil Eman i hudbu a několik sportovních písníček. Jeho otce Habáska tu hrál Jindřich Plachta, který ale byl ve skutečnosti o několik měsíců mladší než jeho filmový syn.

Byly to desítky dodnes slavných filmů. Připomeňme si ho ve filmech: Těžký život dobrodruha, Pytlákova schovanka, Dobrý voják Švejk, Limonádový Joe i třeba jako jednoho z muzikantů v Hudbě z Marsu.

Od kapelníka R. A. Dvorského přebírá dirigování orchestru, když ve filmu Hotel Modrá hvězda zpívá Inka Zemánková „Tak jako slunečnice každý den…“. To je jeho celoživotní role, vždy s úsměvem rozdává dobou náladu a pohodu. Mnozí si ho mohou ještě pamatovat, když s orchestrem Zdeňka Bartáka jezdil v estrádách „po práci legraci“ s Aťkou Janouškovou (později slavná Včelka Mája).

Inka Zemánková (1915 – 2000)

Hvězda jedné písničky? Původním jménem Anna Inez Koníčková.

Jako z Červené knihovny: bohatý dědic mlýna s zamiloval do dcery chudého horníka. Nevzdal se své lásky a živil se v Praze jako číšník, ale za dva roky zemřel. Vdova si vzala pro změnu bohatého řezníka. Takže tu zůstala malá, krátkozraká holčička, která milovala hudbu, od dětství černošské spirituály a posléze swing.

Rodina se přestěhovala do Bratislavy, kde byla holčička i elévkou baletu Slovenského národního divadla. A pořád zpívala. Když ale maminka zemřela, tak jí adoptovala přítelkyně matky, paní Zemánková a odvezla jí do Prahy. Tam znovu začala zpívat a současně si vydělávala jako prodavačka v cukrovinkách (život je někdy skutečně Červená knihovna).

Ve filmu začínala dabingem zahraničních hvězd, ale hlavně zpěvem. Třeba dabovala zpěv Věry Ferbasové i Nataši Gollové. Pak si režisér Fryč prosadil Inku do filmu Hotel Modrá hvězda (1941), kde spolu s populární skupinou Lišáci, zazpívala Slunečnici.

To byl hit, Tenkrát se tomu říkalo šlágr. Už málokdo ví, že jí složil dnes téměř neznámý skladatel Emanuel Novotný, který byl také autorem dalšího šlágru „Jen pro ten všední den“ z filmu Kristián.

Po roce 1948 vznikla HAU (Hudební a artistická ústředna) předobraz příštích PKS (Pražské kulturní středisko), Pragokoncert aj. povolovacích agentur. Tam jí činitel řekl “Soudružko Zemánková, vezměte na vědomí, že „Dívka v rytmu zrozená“ už nikdy nebudete, nějaké luskání prsty a pohupování v bocích jsou zápaďácké manýry“. A se zpíváním před vyprodanými sály byl konec.

Její manžel byl shodou okolností jmenován ředitelem Strojní a traktorové stanice ve Cvikově a Inka si udělala kurz na traktor a skutečně se stala traktoristkou. Jen občas prý seskočila z traktoru a třeba v montérkách šla zazpívat do kostela na kůr Ave Maria.

V sedmdesátých letech už opět mohla jezdit třeba do Polska a vystupovala i s Vlachem.

Na závěr tohoto vzpomínání jsem si nechal svého snad nejoblíbenějšího hudebního skladatele:

Jaroslav Ježek (1906 – 1942 v USA)

Třetí ze slavných zakladatelů éry moderního komediálního divadla a vlastně i stylu Voskovec-Werich-Ježek. Tedy Dada, Osvobozené divadlo, trochu jiný hravý humor, swingová melodika atd., atd. Na dlouhá léta inspirace pro mladé, avantgardní a drzé tvůrce současné zábavy.

Na jeho muzice a písničkách V+W jsme vyrůstali v padesátých i dalších letech. Hlásí se k nim škála divadelníků a tvůrců počínaje Semaforem Suchého a Šlitra, celé následné hnutí, „fenomén divadel malých forem“.

Skoro neviděl, rodiče ho dali do ústavu pro slepé a slabozraké děti. Ale byl přijat i na Pražskou konservatoř, studoval kompozici po absolvování na mistrovské škole Jaroslava Suka. Na stipendium odjel v roce 1927 do Paříže a tam ho oslnil jazz, který ovšem byl tehdy vnímán jako vážná hudba. Oslnila ho zejména Rhapsody in Blue George Gershwina, ale i Rag Time, Stravinskyj, Piano Rag a jiné novinky tehdejší moderny. V tomto stylu po létech složil i známý Bugatti step. Snad nejnáročnější výkon každého klavíristy.

Vystupoval i v divadle E. F. Buriana jako pianista. Jeho majstrštykem byly improvizace. Třeba „Šla Nanynka do zelí“ jak by jí hráli slavní, Smetana, Wagner, Stravinský, Dvořák a jiní.

Jeho doba ale přišla, když si ho v roce 21927 všimli Voskovec s Werichem. Od jejich začátků. Psal jim hudbu a řídil jejich na tehdejší dobu velmi moderní, swingový orchestr. Werich vyprávěl, že přišel na schůzku a nabízel jim „mám tady krásnou rumbičku, valčíček, nějaký slaďák, vyberte si…“ A oni pak na ty melodie napsali texty dodnes známých šlágrů Nebe na zemi, Píseň strašlivá o Golemovi, Šaty dělaj´ člověka a mnoha dalších. Jeho život vyjadřuje osudový blues Tmavomodrý svět a dodnes populární šlágr „Život je jen náhoda“, který nazpívaly Hana Vítová a Ljuba Hermanová ve filmu „Peníze nebo život“.

Po emigraci před nacisty to v USA měl moc těžké. Živil se jako učitel klavíru, občas dirigoval sbor našich krajanů. Když zemřel, tak vypráví Werich, že jednou nahrávali v radiu pořad do okupovaného Česka a v zákulisí stál slavný skladatel a trumpetista Benny Goodman: „Kdo to složil, ten je geniální“, když poslouchal nahrávku Jaroslava Ježka.

PhDr. Václav Soldát

Pokračování časem, tak za 5 dní.