RETRO Legendární profesionál

Režisér Martin (Mac) Frič (29. 3. 1902 – 26. 8. 1968)

Traduje se o něm, že ve dnech, když nás okupovala Sovětská vojska, spáchal sebevraždu. Otevřel pečlivě schovávanou lahev koňaku, i když abstinoval, tak jí celou vypil a skočil z okna. Jeho dcera ale vzpomíná, že už 21. srpna 1968 byl v nemocnici, kde za pár dnů zemřel na rakovinu.

Ať už je to jakkoliv, tak se uzavřel život režiséra, který natočil více než devadesát filmů. Nejen naše nejznámější a nejpopulárnější veselohry, ale i řadu překvapivých dramat i dětských pohádek. Další i mladší režiséři a herci na něj vzpomínají jako na dokonalého profesionála, který byl vždy dokonale připraven, ovládal všechny finesy filmařiny, od technických drobností v ateliéru, až po konečný střih. Samozřejmě všechno mezi tím. Vždyť sám také hrál, ještě i v němém filmu, psal scénáře, ovládal i kameru, prostě uměl řemeslo. A současně dělal „umění“, vždycky dodržel i u jednoduchých komedií onu nepsanou hranici vkusu.

Vzpomíná na něj neméně slavný režisér Jiří Menzel:

„Uctíval jsem Vláčila a Jasného, vedle umělců typu Vávry nebo Kršky byl pro mne Frič jen filmař pro lidové vrstvy. Ten snobismus mne naštěstí brzy přešel. Jen co jsem něco pochytil o filmovém řemesle, začal jsem si Friče vážit. Když srovnáváte filmy jeho vrstevníků – Lamače, Slavínského, Broma, Cikána a dalších, vidíte, oč byl Frič inteligentnější a filmařsky zručnější. Když sledujete Oldřicha Nového, Huga Haase nebo Adinu Mandlovou v jiných filmech, obdivujete, oč jsou herci ve Fričových filmech lepší. Šarm Haase bez Friče, například ve filmech Slavínského, byl poloviční. Vedle vzdělaného Otakara Vávry byl Mac Frič v českém filmu opravdový profesionál, měl přirozený instinkt a kultivovanost, která mu nedovolovala točit komedie plytké. Byl to Bohem políbený člověk.“

A jiná vzpomínka:

Dobrý řemeslník nebo talentovaný umělec? V osobě Martina Friče se spojovalo obojí. Filmem žil naplno, prošel si od základu různými profesemi s ním spojenými. Točil rychle, efektivně, štáby i herci s ním pracovali rádi, a to nejenom kvůli jeho pracovní zdatnosti. Sám se svěřil s tím, jak k filmařině přistupoval: “Vždy jsme museli mít nějakou legraci, a pak ta práce ani nebyla cítit, dělala se sama. Ono to bez legrace nejde.“

Vraťme se ale na začátky. Otec strojní inženýr, který spolupracoval s Františkem Křižíkem nebyl rád, když si Martin zvolil Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Už tam prokazoval sklon ke komice. Není divu, že se objevil i v legendárním kabaretu Červená sedma, pak v kabaretu BUM, později třeba u E. A. Longena. Jako výtvarník se potkal se slavným režisérem Karlem Lamačem. Ten ho doporučil k filmu, a tak dostal šanci. Režíroval němý film „Páter Vojtěch“, sentimentální „slaďák“.

Tam potkal svoji milovanou manželku, tehdy velmi slavnou Suzanne Marwille (vlastním jménem Marta Schölerová).  Krásná, o sedm let starší hvězda ho okouzlila, a tak si jí vzal i se dvěma dcerami z předchozích manželství. S příchodem zvukového filmu brzy zapadla, měla poněkud nepříjemný hlas.

Frič navštívil ateliéry v Paříži i v Hollywoodu, začal si říkat uměleckým jménem Mac a natočil svůj první zvukový film „Osudy dobrého vojáka Švejka“, kde Švejk promluvil ústy Saši Rašilova.

Gró jeho tvorby leží v geniálních veselohrách s Vlastou Burianem z počátku třicátých let (To neznáte Hadimršku, Anton Špelec ostrostřelec), ve filmech s Voskovcem a Werichem (Hej rup!, Svět patří nám) či v šarmantních bijácích s Oldřichem Novým (Kristian, Hotel Modrá hvězda). Dodnes se s velkým úspěchem uplatňují snad ve všech televizních stanicích. Za dlouhá léta jeho filmové tvorby natočil více než devadesát filmů.

Na tu dobu vzpomínal Jaroslav Marvan, se kterým Frič nějaký čas seděl v šatně Burianova divadla:

Velkou kapitolou je Fričova spolupráce s Vlastou Burianem. Znali se dlouho, Frič byl ještě jako herec angažovaný v jeho divadle. „Frič, tehdy uměleckým jménem Mac Frič, byl pravou rukou Karla Lamače. Poznal jsem ho v této funkci při natáčení filmu C. a k. polní maršálek. Lamač všechno dirigoval jen tak zpovzdálí a Mac byl na place nejen jeho pravou rukou, ale i levou. Po zkušenostech vedle Karla Lamače nebyl pro něho žádný problém pracovat samostatně. A to se velmi rychle stalo.

Zapomenout bychom neměli ani na komedie s Hugo Haasem. Frič ho obsadil už do Dobrého vojáka Švejka, Haas ale zazářil až ve snímku Život je pes, po kterém následoval Mazlíček a Ať žije nebožtík. Samostatnou kapitolou je pak „film na rybu – Mravnost nade vše“. Vznikl, aby měli barrandovští dělníci peníze na Vánoční svátky. Vzpomínal Frič.: „S Haasem jsme za osm dní napsali scénář, za sedm dnů jsem to natočil a za čtrnáct dnů to mělo premiéru. Už tomu sám pomalu nevěřím.“

Občas si také rád zahrál. Už v němém filmu, ale nejvýraznější roli měl v Lamačově komedii „Lelíček ve službách Sherlocka Holmese“, kde si zahrál právě roli distingovaného slavného detektiva.

Byl vlastně také u začátků Slovenské kinematografie. Jeho „majstrštykem“ byl velmi sledovaný a očekávaný film „Jánošík“. Pro něj si našel vysokého a svalnatého Paľo Bielika, který se stal posléze jednou z velkých slovenských hvězd.

Jeho kariéra pokračovala i po válce, i když za okupace natočil dva německé filmy. Od prověrkové komise odešel s čistým štítem. A hned mohl pokračovat. Jeho asi prvním filmem v nových poměrech znárodněné kinematografie byla parodie na sentimentální „slaďáky pro paní a dívky“, dodnes populární „Pytlákova schovanka“ s Oldřichem Novým. Je známo, že tehdy byl film mnohými diváky i kritiky vnímán vážně, jako skutečné pokračování srdceryvných filmů první republiky. Zkusil i pohádky, například „Dařbuján a Pandrhola“.

Při své práci dokázal respektovat umění a nápady svých herců. A že s ním točily ty největší hvězdy: Burián, Voskovec a Werich, Oldřich Nový, Hugo Haas, Jaroslav Marvan, Adina Mandlová, Jiří Sovák, snad všichni, na které si vzpomenete. Vnímal jejich nápady a komické improvizace, a dokonce je uměl dál rozvíjet i využívat.

Jiří Sovák, který hrál krásnou hlavní roli ve filmu „Král Králů“ k tomu napsal: Uměl především udělat pohodu, tvůrčí prostředí. Trvale herce zaměstnával, a přesto to všechno byla pohoda. Od první chvíle, kdy jsem přišel do ateliérů, bylo dobře. Ptal se, co mám v hlavě nového, protože jsem přes noc vždy vymýšlel legraci do scénáře. Tak jsem mu to vysypal a mohl jsem se spolehnout, že rozezná blbej nápad od dobrýho. Podle mě je tohle největší kumšt režiséra, to ostatní je na komediantech. Dál už musejí sami.

Sice se říká, a mnozí režiséři to dokáží tvrdě uplatňovat, že „maminka a režisér mají vždycky pravdu“. Nakonec sice ano, ale ne každý si to dá třeba líbit.

V roce 1951 se začal točit nový barevný velkofilm „Císařův pekař a pekařův císař“ v hlavní roli s Janem Werichem. Režii měl Jiří Krejčík. Při scéně, jak se císař koupe, a přitom si vymění místo s pekařem (obojí Werich), tak ho nutil k několikerému opakování a koupání v stále chladnější vodě ve vaně. Werich se naštval, že už toho má dost, a s panem režisérem se rozhádali. Ten nakonec odstoupil a film znovu natočil Martin Frič. A hraje se dodnes.

V roce 1964 natočil asi svůj poslední film, válečné drama „Hvězda zvaná pelyněk“ do kterého si prosadil už tehdy spíše komediální herečku Jiřinu Bohdalovou. Ta zde dokonale prokázala svůj dramatický talent a jak se říká „zrodila se hvězda“.

Martin Mac Frič sám říkal, že jakmile nějaký den netočí, má pocit prázdna.

Je vnímán jako tvůrce moderního českého filmu. Profesionál, řemeslník, umělec. Člověk posedlý filmem.

PhDr. Václav Soldát