RETRO MISTŘI ESTRÁD

Tentokrát vzpomínám na kdysi velmi rozšířené estrády, říkal jsem jim „pestrády“ sestavené obvykle z nějaké základní hudební skupiny či orchestru a pak dalších vystoupení různých žánrů.

Byly populární počínaje šedesátými lety až do konce osmdesátek. Uplatňovaly se všude po celé republice „od Šumavy k Tatrám“, mnohé soubory je měly připravené jako zájezdovky, vhodné i pro menší sály. Populární byl třeba program Orchestru Zdenka Bartáka „Po práci legraci“.

Největší „žně“ pro umělce byly oslavy Mezinárodního dne žen, Mírové slavnosti a koncem roku pak nejrůznější podnikové večírky. V těch obdobích bylo běžné, že někteří populární herci a jiní, tenkrát se říkalo „estrádní umělci“ stihli za den i několik vystoupení. Nebylo divu, vždyť divadelní a jiné umělecké platy nebyly moc vysoké, a tak si všichni, kteří mohli nabídnout třeba krátká pódiová vystoupení rádi přivydělali na estrádách.

Mimochodem, označení „estráda“ bylo převzato ze Sovětského vzoru, a znamená to „podium“. I tato forma zábavy měla stejný původ. Mistrem těchto zábav byl třeba Gustav Oplustil, který tento princip uplatňoval i v začínající televizní zábavě. A co bylo nesmírně populární „Televarieté“ Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové?

Za ta léta jsem jich připravil celou řadu. Zvláště při MDŽ, kdy si je nechávali připravovat odborové organizace. Od těch nejmenších v závodních klubech, až po velké několikahodinové programy třeba ve velkém sále Slovanského domu. Tam se mi jednou pro Pražské tiskové závody podařilo získat i Karla Gotta s orchestrem Ládi Štaidla, jindy Orchestr Karla Vlacha a jiné super hvězdy. A do nich byly vloženy ukázky společenských tanců, někdy i módní přehlídka, vystřídali se další populární zpěváci a také známí herci. Jednoho si připomeňme.

Bohumil Bezouška (1921-1995)      

Jen stručný přehled. V roce 1939 začal studovat na lékařské fakultě (!!!) v Praze. Pak ale Němci zavřeli vysoké školy a tak přešel alespoň na Konservatoř, kterou dokončil v roce 1944. Naštěstí válka skončila a od roku 1945 se stal řádným hercem Divadla E. F. Buriana, (slavné osobnosti českého divadelnictví (1904-1959), mj. ale složil a nazpíval „Chlupatý kaktus, mám tak rád“).

Pak změna do Divadla na Vinohradech. Tam zažil i éru, kdy divadlo bylo odňato Praze a stalo se Divadlem čs. armády v padesátých letech. Po krátkém čase požádal o uvolnění a dostal nabídku z Národního divadla, kde působil v letech 1953 -1981. Hrál snad všechny špičkové role snad se všemi slavnými herci té doby a sbíral, jak se dnes říká, „veselé historky z natáčení“. A ty uměl dokonale vyprávět.

V Národním divadle se uplatňoval i jako čelný člen „Klubu dobráků“, tedy mnoha slavných, tehdy mladších herců, kteří rádi dělali různé schválnosti a zlobili ty úplně nejslavnější a zasloužilé. „Dobráci“ byli třeba František Filipovský, Miloš Nesvadba aj. Bohumil tam byl jako tajemník, předsedou byl kolega Josef Gruss (1908-1971, mohli jste ho vidět třeba ve filmu Eva tropí hlouposti, ale byl i scénáristou filmu Kristián).

Ten vymyslel fámu, že je Bohumil cikán! On tomu svým vzhledem i projevem docela nahrával. (Tenkrát bylo označení Rómové u nás téměř neznámé, byli prostě cikáni třeba Slovenské či Maďarské národnosti). Ve svých pamětech k tomu uvádí, že i po roce devadesát byl v nějakém seznamu pro změnu uváděn mezi židy v české kultuře. A přitom musel jako mladík za okupace prokazovat až tři generace zpátky, že je čistokrevný árijec.

 Když bylo Grussovi šedesát, tak k jeho benefičnímu představení mu kolegové připravili veřejné uznání. To se tehdy běžně dělalo.  Přímo při představení přišla na scénu „delegace“ CAMU se standartou „CAMU – Berehovo“, na bosých nohou měli rozedrané kalhoty, na nahých hrudnících záplatovaná saka, dlouhé kníry a černé kloboučky. A předali mu slavnostní diplom pro pána velkomožného „Cikánska akade myje muzíckých umění v Berehově, katedra kradený kuřat a slepyc“ ho vyznamenala titulem „Dochtora honorys cuza cigánskích vjed“. Není náhodou, že o Bezouškovi i Adina Mandlová řekla „Můj nejmilejší cikán“.

Bohumil Bezouška hrál i v mnoha filmech, třeba „V zámku a podzámčí“, „Slasti otce vlasti“ i s Werichem „Císařův pekař a pekařův císař“.

Navíc byl výborný vypravěč a imitátor, zvláště v soukromé společnosti dokázal fantasticky imitovat naše prezidenty, od Gottwalda přes Zápotockého až po Husáka. To na něj někdo „píchnul“ a dokonce byl jednou odvezen na nějaký mejdan právě u Zápotockého. Naštěstí to dobře dopadlo a společnost se jeho parodiemi bavila. Takže ještě přidám z pamětí ještě jednu, která by se, jak píše, dala použít i dnes.

„Jsou takoví i takové, soušky a souzi, kteří po celodenní šichtě přicházejí unaveni domů, a ještě doma souloží. Ale jsou i takoví, kteří nejenže souloží, ale ještě si na to svítí – a tady se dostávají do rozporu se zájmem společnosti. Protože elektrické energie máme nedostatek, a to si zastírat nemůžeme, protože nemáme ani dostatek zástěr. Já bych v této souvislosti připomenul slova zesnulého soudruha Lůjy, Jůly Fučíka, který řekl „Lidé bděte!“. A já bych připojil ještě „bděte, ale zhasínejte“!

PhDr. Václav Soldát