RETRO První Divadlo satiry

Cirkus plechový

Bylo to 19. září 1945, když byl v novém velmi malém divadélku v Praze, které se samo pojmenovalo Divadlo satiry uvedeno pásmo s názvem „Cirkus plechový“. Jako autoři pod ním byli podepsáni mladý básník Josef Kainar a všeumělec Harry Macourek, ale jako spoluautoři tam byli i Václav Lacina (později známý spisovatel), Víťa Kocourek (toho jsem poznal i jako šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta) a mnoho dalších. Josef Kainar pak v roce 1946 tuto satirickou revue vydal v tisku.

Začalo to v Pelhřimově v roce 1944. Tenkrát protektorátní „pověřenec pro veřejnou osvětovou službu“ poslal udání do Prahy, že navštívil představní Dramatického studia mladých při Jednotě divadelních ochotníků v Pelhřimově, kde byly uvedeny dvě aktovky básníka Zbyňka Vavřína, (který je už dva roky v koncentračním táboře, naštěstí válku přežil) plné komunistického zabarvení a skrytých urážek režimu. Rozhořčení projevila jak přítomná říšská příslušnice, tak vládní komisař Pelhřimova, pověřenec Kuratoria pro výchovu mládeže…

Hned po osvobození soubor zhruba dvacítky mladých ochotníků vyrazil po českých městech s pásmem českých básníků Rozbitá trilogie, kterou autorsky zpracoval právě Zbyněk Vavřín. Dostali se až do Prahy, kde je v červu viděl známý režisér Realistického divadla Jan Škoda a ten si je vzal, jak se říká, pod svá divadelní křídla. Takže parta neznámých venkovských ochotníků vyhrála s kabaretem plným študácké radosti, kteří si dělali legraci ze všeho, co je za války trápilo, ze všeho, co viděli kolem sebe. A už v polovině srpna vzniklo oficiální Divadlo satiry jako malý soubor Realistického divadla. Jindřich Plachta prý pravil „Pelhřimov se stal hlavním městem Prahy“. Stella Zázvorková vzpomínala, že najednou chtěli do tohodle divadla skoro všichni, Miloš Kopecký, Mirek Horníček, Vlasta Brodský, Josef Hlinomaz, Vratislav Blažek a další a další. „Byly to nádherné chvíle a já za ně moc děkuji!“.

Tohle Divadlo satiry existovalo až do roku 1949, pak název převzalo divadlo Jana Wericha, ale brzy a dodnes Divadlo ABC.

Hlásili se k nim veličiny české kultury: Jan Drda, Jan Werich, Jiří Voskovec, Eduard Bass, malíř Kamil Lhoták i spisovatel Jaroslav Žák (viz Študáci a kantoři). Ten jim napsal i dopis, který je myslím, dodnes aktuální:

„Dřív lidi dělali všechno tak nějak nepoeticky, obyčejně. Studenti studovali, intelektuálové se hádali v kavárnách, sedláci sklízeli žito a hokynáři prodávali slanečky. Dnes je čas básnického rozmachu lidstva. Studenti se srotili v mohutný průvod a nosí nápisy „Chceme studovat“. Jindy to bylo kdekomu jasné, že studenti nechodí na fakultu proto, aby tam hráli kuličky. Dnes je takovou věci nutno podtrhnout manifestačně. Těšme se na sevřený voj intelektuálů s nápisem „Jdeme do kavárny na literární drby“, dále je nejvyšší čas, aby rolníci uspořádali manifestační průvod „Orali jsme vždycky, budeme orat zas“ nebo „Vzhůru do chlévů, je třeba dojit krávy“ a podobně dál.

To bylo, jak je uvedeno „začátkem října roku budovatelského“, takže asi 1947. Ale, že se nám nějaká hesla dodnes téměř opakují.

Byla to parta, a v ní patřili k hlavním osobám bratři Lubomír a Oldřich Lipští.

Oldřich Lipský (4. 7. 1924 – 19. 10. 1986) byl mladším bratrem herce Lubomíra.

Oldřich Lipský je tak trochu ve stínu svého staršího bratra, protože není vidět na plátnech kin a je z pohledu diváků „jen“ scénáristou a režisérem ovšem mnoha nejznámějších a nejslavnějších filmových komedií.

Jen si letmo některé připomeňme:

Cirkus bude 1954

Limonádový Joe 1964

Jáchyme, hoď ho do stroje 1974

Adéla ještě nevečeřela 1977 a mnoho, mnoho dalších.

Je podepsán i pod první českou sci-fi „Muž z prvního století“ z roku 1961

Podle informací ve filmových análech se jedná o první původní český sci-fi film (zřejmě nepočítaje Krakatit nebo Vynález zkázy coby adaptace starších literárních předloh) a jeho největší hodnota z dnešního pohledu je nejspíš právě ta historická. Oldřich Lipský se svým tvůrčím týmem načrtl to, co o dva roky později předvedl do dokonalosti Jindřich Polák v „Ikarii XB-1“. Atraktivní vizuální triky v podobě nadčasových strojů umožňující něco jako videohovory nebo antigravitační pohyb muže v budoucnosti tu jsou, stejně jako elektronická muzika světového průkopníka-skladatele Zdeňka Lišky. 

Pro připomenutí: Český občan (tupý buran v podání excelentního Miloše Kopeckého) v roce 1961 omylem odletí v raketě do kosmu, z kterého se vrátí do roku 2465 (508 let po Sputniku1) ve společnosti superinteligentního mimozemšťana zvaného Adam. Nápad je převelice zajímavý a zpracování až skoro nadčasové. Vždyť ve filmu vidíme prvky Total Reccal nebo Pátého Elementu a principiálně i Planety opic.

Málo se ví, že byl také režisérem filmu, kterým se mohl vrátit Vlasta Burian na filmové plátno. Film to byl nepovedený, poplatný době, téměř komunistická agitka „Slepice a kostelník“ 1950.

Asi nejostudnější film Vlasty Buriana vznikl jako poválečná propustka k jeho další filmové práci. V této taškařici ztělesnil prostoduchého moravského vesničana, kostelníka, jenž se nechá vesnickým kulakem přesvědčit, aby se podílel na záškodnické činnosti. Má také šířit pomlouvačné letáky. Vinou svého zmatkářství (typického pro předválečné role Vlasty Buriana) je však odhalen. Zásluhou hospodáře Pěknici jeho činnost s ostudou ztroskotá. takže pracovití družstevníci mohou v klidu oslavit dožínky. Nevzbuzuje ani tak smích, jako soucit.

Připomeňme si i režii tří epizod TV seriálu „Cirkus Humberto“ v roce 1988.

Na řadě filmů spolupracoval Oldřich Lipský se Zdeňkem Svěrákem. Dokonale se jim to povedlo i v pohádce „Tři veteráni“.

Jeho filmy jsou dodnes milé, plné příjemného humoru, ale i ironie a nesmrtelné satiry.

PhDr. Václav Soldát