RETRO s T G M

Úsměvy s T. G. Masarykem

Náš první prezident od roku 1919 Tomáš Garique Masaryk byl celý život především „panem profesorem“. Uměl se usmívat a být vlídný, ale navenek se příliš nesmál a říkalo se o něm, že nemá moc smysl pro humor. Ovšem i on se rád pobavil, někdy i na úkor svých oponentů.

S přáteli umělci, filozofy a spisovateli se rád scházel, nejčastěji u Čapků, tehdy už slavných Karla a Josefa na pravidelných „pátečnících“, jak si tato volná skupina opravdu chytrých lidí říkala. Někdy i v Lánech, které byly trvalým sídlem prezidenta republiky. Byli to například Josef Kopta, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka, František Langer, Eduard Bass a další osobnosti. A byl to právě Karel Čapek, který z těchto setkání napsal knihu „Hovory s T. G. M.“ a také vyhledával různé historky z jeho života.

Některé z nich se pokusím připomenout. Dovoluji si ve vlastním podání, protože některé vyprávěli různí pamětníci trochu upravené po svém. Navíc si myslím, že z některých situací si můžeme vyvodit i nedávné reminiscence.

Je všeobecně známo, že prezident rád jezdil na koni, a to i vysokém věku. Do jisté míry prý tím navazoval na tradici, když již králové, a posléze ostatní vůdčí osobnosti jezdili na koních jako výraz svého významu. Jednou ho známý Hostivařský velkostatkář, politik a trojnásobný předseda prvních vlád Antonín Švehla uviděl v bílém jezdeckém oblečení. Tak prý okamžitě zavolal jeho komorníkovi, aby mu dal ušít alespoň šest takových oblečení. A aby mu je dával, kdy to jen půjde. A ještě komentoval „Člověče, že je ohromná věc pro stát, když je prezident krásný“.

Vybavila se mi historie. Vždyť i v roce 1962 byl tehdejší prezident Antonín Novotný prezentován na titulku světového týdeníku LIFE jako nejkrásnější prezident z účastníků na zasedání OSN Vlastně i jeho ńástupce generál Ludvík Svoboda byl v každém věku fešák.

S touto historkou mi v hlavě „naskočila“ hned další o T. G. M. Když se lidé po jeho osmdesátce divili jeho tělesné i duševní síle, tak se smál: „Já snad ani neumřu. Budou na to muset udělat zákon, že smím umřít“. Věřil na šťastnou třináctku, ovšem ta ho dostihla 13. září 1937, kdy lékaři vzdali boj, aby udrželi jeho srdce v chodu.

Opět jen mimochodem připomínám, že v naší moderní historii byl ale skutečně přijat zákon, aby mohl být tehdejší prezident generál Svoboda, který byl prý smrtelně nemocný, zbaven své funkce a mohl na jeho místo nastoupit Gustáv Husák. Byl to zákon č. 50/Sb. z roku 1975, tzv. Lex Svoboda.  Pan prezident Svoboda se jako na truc ale uzdravil, a měl jsem tu radost jej ještě osobně vidět a popřát mu zdraví na zahrádce, kde stříhal keře ( 1895 – 1979!).

Masarykův oddaný komorník Hůza mu na kabát, často žaket pro slavnostní příležitosti, vždy připínal do knoflíkové dírky kabátu tři stužky. Ale prezident prý ani nevěděl, co jsou zač, co je to za vyznamenání. Vysvětlil to generál Syrový (jednooký hrdina od Zborova „moderní Žižka“, před okupací krátce i předseda vlády za prezidenta Beneše): „Pane prezidente, ta první je Čestná legie, druhá je dohodová a třetí je od Rumunské zásobovací služby!“ Ale krásně se na kabátě všechny vyjímaly.

Prezident nerad veřejně vystupoval, a ještě méně rád se na projevy připravoval. Říkal, že „rád počkám, až mě úřady navrhnou, co bych měl povídat.“

„A pak se podle těch návrhů řídíte?“

„Nikdy. Ani jednou větu si z toho nevyberu. Ale mě se pak líp koncipuje, když mám před sebou to, co nechci říct.“

Asi byl i za mládí výborný řečník. Traduje se historka, jak ještě jako kandidát na poslance přijel do Bojkovic a sál byl nabitý i opozičníky, kteří se chystali rozbít schůzi. Dva strýcové si dodávali kuráž „Šak ten jich tu dneska aj pár dostane“.

Pan profesor začal mluvit, sál ztichnul a strýcové nadšeně tleskali. „To povídali dobře. Krásně ten pán řečnijů a mají pravdu!“

připravil PhDr. Václav Soldát