RETRO VI. VZPOMÍNÁNÍ – FERENC FUTURISTA A EMÍLIE VAŠÁRYOVÁ

Tentokrát jsem vybral dvě osobnosti, které mnozí současníci sice znají, ale ne vždy si je už dovedou vybavit. Když je pak uvidí ve filmech pro pamětníky, tak si pro změnu třeba nedovedou vzpomenout na jméno. Nevadí, ve své době to ale byly osobnosti a patřili ke špičkám tehdejší zábavy.

Ferenc Futurista (vlastním jménem František Fiala)

(1891 – 1947)

Starší nevlastní bratr Emana Fialy, herce, komika, skladatele a hudebníka.

Ferenc mu říkal už jeho profesní štukatérský mistr, Futurista si začal říkat sám podle tehdy populárního stylu „Futurismus“.

Jeho poznávacím znamením byly vyceněné zuby a šílený pohled, divoká komika a nevybíravý jízlivý humor. Ve svým komických výstupech se nezastavil před ničím, rád využíval zcela bláznivé slovní hříčky (vedla koně za ruku). Říkalo se o něm, že mu nic není svaté.

Nejdříve to byl jen vyučený štukatér a student sochařství na Umprum. Když se podíváte nad boční vstupy do Vinohradského divadla, tak si povšimněte dvou hlav klaunů. To je jeho dílo. Stejně tak sochařská výzdoba nad Humpoleckou radnicí.

Vymýšlel si své výstupy a uplatňoval je v začínajících kabaretech. Nejdříve v hospodě U Halámků, kde se scházela kumštýřská společnost sochařů, malířů i modelek. Chvíli účinkoval i ve slavném kabaretu BUM s Vlastou Burianem, Sašou Rašilovem a dalšími hvězdnými komiky. Cesta ale vedla k divadlu. Tady už vznikla i jeho přezdívka „Ivan Hrozný“-

Jeden čas úspěšně hrál v Osvobozeném divadle V+W, těm prý hodně pomohl svojí účastí i k lepším hospodářským výsledkům. Jeho popularita koncem třicátých let minulého století dosahovala věhlasu Vlasty Buriana.

Proslavila ho ale role hajného Štětivce ve snad nejpopulárnější operetce „Na tý louce zelený“ v Tyláčku v Nuslích od roku 1936. Ta měla neuvěřitelných 700 (!) repríz a Ferenc tam dokonce zpíval.

Pak ovšem přišel i malér. Režisér Karel Lamač se rozhodl natočit i film, ale nečekaně nabídl tuto roli ve filmu Járovi Kohoutovi. Zdál se mu nějak vhodnější. To Ferenc neunesl, Járu Kohouta napadl, a dokonce po něm i střílel z pistole. To mu však přineslo několikaměsíční pobyt v blázinci. Když při natáčení spadl Jára Kohout z koně a zlomil si nohu, tak se prý Ferenc radoval, že to je spravedlivá odplata za to, že mu „ukrad roli“.

Ve filmu se hodně uplatňoval v epizodních rolích sluhů, výtržníků, prostě rázovitých figurek. Vzpomeňte si třeba na jeho strážníka v krátkém dialogu s Oldřichem Novým ve filmu „Hotel Modrá hvězda“ (viz minulé retro IV. s Emanem Fialou).Kdo by neznal Futuristovo krátké extempore opilého strážníka ve filmu Hotel Modrá hvězda „Já myslel, že je středa, ale on je tady průvan…“

Jeho nejvýraznější asi největší rolí byl majordomus Hynek ve filmu Martina Fryče „Tetička“ s Růženou Naskovou. Tady vynikl jeho humor zejména v duchařských seancích s nezvanými návštěvníky na strašidelném zámku.

Přes jeho drsný humor i poněkud zvláštní vzhled na divadle i ve filmech nalezl štěstí ve své o patnáct let mladší manželce Anně. Dokonce si na ní musel pár let počkat, než se mohli vzít. I když sama hrála i v Národním divadle, tak po svatbě Ferenc prohlásil, že „v naší rodině může být slavný jen jeden“. Ale snažil se jí to vynahradit cestováním, hlavně do oběma milované Paříže či k moři do Jugoslávie.

Když v pouhých pětapadesáti letech v roce 1947 zemřel, tak davy ctitelů prý na Vinohradech zastavily dopravu.

Kdysi řekl své vyznání: „Budu bavit lidi. Mám je rád. A nikdy jsem si nepřál nic jiného, než aby lidi měli rádi mě.“

Emílie Vašáryová

(nar. 18. 5. 1942 ve Slovenském štátě za II. světové války) To se posléze kádrově podepsalo na jejím životě. Hned vysvětlím: otec byl Slovák maďarského původu, matka Němka, oba učitelé).

Pamětníci si možná vybaví půvabnou artistku Dianu, která s kouzelníkem Janem Werichem přijíždí do malebného českého městečka (Telče) se svým kouzelným kocourem ve filmu „Až přijde kocour“. Režisér Vojtěch Jasný na scénář Jiřího Brdečky (mj. Limonádový Joe) natočil v roce 1963 barevnou alegorii lidských vlastností dospělých.

Kouzelný kocour s brýlečkami se jen podívá, a lháři jsou najednou fialoví, nevěrníci žlutí, zloději šediví a milenci zčervenají. Lumpové raději kocoura unesou, ale děti z místní školy ho zachrání.

Jen pro zajímavost. Kocourů se na film připravovalo čtrnáct a trénoval je profesionální drezér tygrů a jiných divokých zvířat Alfréd Červinka (Javar). Stejně se ale báli výšek a předvádění na laně, a tak jeden Emílii při natáčení na hrazdě poškrábal tak, že spadla. Skončila tři týdny v nemocnici v Motole.

Film byl velice úspěšný i v zahraničí. Dostal cenu poroty na ikonickém filmovém festivalu v Cannes. A dokonce ho náš Filmexport vyměnil za prvního Vinentoua. Na zakoupení práv nebyly peníze, ale za „Kocoura“ to šlo. Stejně ale byl po roce 1968 odsunut „do trezoru“.

Emílie byla tehdy studentkou Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, byla úspěšnou vrcholnou gymnastkou a při kamerových zkouškách jí to v trikotu, který si musela v tehdy sedmnácti obléct, velice slušelo. Ale jak říká „asi jsem se jim prostě líbila“. Původně ani k herectví nesměřovala, chtěla studovat psychologii, ale měla kvůli původu rodičů nedostatečné kádrové předpoklady, takže na filosofii nesměla. Vlastně to ale bylo dobře, jinak by asi neměla svoji skvělou hereckou kariéru.

Už v roce 1962 s ní natáčel Jiří Krejčík na Slovensku film „Půlnočná omša“ (Půlnoční mše), který Emílii Vašáryovou Jasnému doporučil. Po absolvování VŠMU se stala členkou činohry Slovenského Národního divadla a tam hrála desítky nejvýznamnějších rolí. V současnosti působí jako profesorka herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

Její mladší sestrou je Magda Vašáryová, psycholožka, herečka, politička. Díky filmovým rolím možná známější. Ale stejně si obě zahrály ve filmech Jiřího Menzela. Magda v Postřižinách jako nezvládatelná manželka ředitele pivovaru a Emílie v Obsluhoval jsem anglického krále. V roce 1999 jsme jí mohli vidět jako manželku Jiřího Kodeta v Pelíškách.

Za svoji tvůrčí práci byla vyhlášena v roce 2021 jako Slovenská herečka století a v roce 2023 dostala Cenu Thálie za celoživotní herecké mistrovství.

Její krédo: „Práce mě drží a díky za ni!“

PhDr. Václav Soldát

Tak zase asi za týden!