Slepé uličky?

Množství více méně slepých zábavních uliček a jeden jediný jejich platný protějšek

O kvalitách, anebo mnohem spíš nekvalitách Času bezčasí zde již bylo hovořeno a jistě ještě bude. Ti, co tu dobu nezažili, si o ní mohou myslet cokoli se jim zamane, třebaže si k tomu navíc uvědomí pramálo jak zrádný takový nanejvýš zprostředkovaný pohled může být. A ti, kteří se mohou v tom směru těšit autentickým vzpomínkám, z nich ve skutečnosti žádnou velkou radost nemají, určitě podstatná většina takových nikoli. Mám-li však hovořit o televizní zábavní tvorbě těch let takříkajíc přímo, s tou to bývá ještě o poznání složitější.

Nejpozději s druhou polovinou šedesátých let byl dávný politický úkol beze zbytku splněn: sledování solitérního televizního programu představovalo včetně regionálních výdobytků tohoto druhu tou dobou už bezpečně standardní společenskou potřebu. Včetně jeho šíření jak jen to bylo v daných dobách technicky možné, přijímaného v natolik masovém rozměru, že se o tom může managerům dnešních televizních stanic stěží zdát.

            Je tedy možné říci beze všech rozpaků, že – vynecháme-li z toho počtu tu v podstatě nevýznamnou část populace, jež měla přece jen jiné a jistě lepší zájmy – podstatný zbytek národa trávil svoje večery buď v nálevnách všech druhů i kvalit, anebo právě u televizních přijímačů. Tenkrát už bývaly bývaly výrazně lepších kvalit a také, přiznejme si to, cenově při troše výraznějšího šetření přece jen dostupné. Také tohle rádo přijímané pozitivum však přinášelo nemalé starosti druhé straně pomyslné straně barikády.

Nehovořím o těch, kteří měli možnost sledovat zahraniční programy. Tím mám na mysli ty diváky, kteří běžně chytali polský obraz i zvuk na severní Moravě či obyvatele jižních partií moravských krajů či Slovenska s jejich stabilním sledováním Budapešti a především Vídně. To jak kde. Anebo ty, žijící v příhraničních oblastech jiho- a západních Čech.

            Protože ostatní naprostá většina československé divácké obce byla odkázána výhradně na vysíláni z Prahy, Bratislavy, případně z Ostravy a Brna.

Podotknu však zde poprvé zároveň jaksi stranou, že jsme tu výjimečnou možnost měli rovněž my u nás v Rudné, položené ani ne patnáct kilometrů západně od Václavského náměstí. Sice jistě jen díky mimořádné geografické anomálii naší oblasti, výhodně propojené se zručností uspokojivého počtu domácích kutilů, leč přece. Zrovna těm se ovšem žilo z připojování nejrůznějších technických vylepšení ke všem těm Athosům, Mánesům i veškerým jiným výdobytkům národního podniku Tesla přímo báječně.

            Také já jsem znal díky tomu nabídku Prvního a Druhého západoněmeckého televizního programu (včetně, když bývalo vodné počasí, také Bayern Drei). Proto mohu říci, že zase taková sláva, jak si mysleli ti méně šťastnější ve vnitrozemí, to rozhodně nebyla.  Přesto stál před tvůrci českých i slovenských televizních programů, zejména těch zábavních nemálo složitý úkol – jestliže měli podle nejvyššího politického imperativu udržet diváky u obrazovek.

Při té příležitosti mohu posloužit pro ilustraci zjevné komplikovanosti toho zadání drobnou, nicméně nad jiné výstižnou příhodou: jistý významný komik šedesátých let měl vpadnou v jemu přidělené roli z mrazivého venku do příjemně vytopené místnosti podle scénáře se zvoláním Tam je ale čina! To ovšem nešlo z toho důvodu, že se tou dobou politické obtíže s Maovou Čínou vyhrotily již výrazně. Protože to ale bylo zároveň aktuálně složité ještě asi s dalšími dvěma podobně citlivými nástrahami, nakonec uspěla jindy stěží přijatelná varianta, že je venku zima jak …, ty tři tečky si jistě snadno domyslíte.

            Stejně tak ovšem nesměla padnout později, v roce Charty, na obrazovkách číslovka sedmdesát sem, pověření dramaturgové hlídali určitá právě proskribovaná příjmení, bývalo zakázáno byť jen promluvit o tom, že ten a ten tovar chybí, avšak ani tím vším tyhle pasti zdaleka nekončily.Přesto spočívala zásadní potíž při hledání vhodné programové nabídky pro toho lačné znormalizované pracující v něčem úplně jiném.

Samozřejmě, že i dnes ohrožují hledání cest k divákově duši určitá úskalí. Ta ale bývají v duchu doby většinou ekonomické povahy. Anebo pocházejí z jiných dnešních konsekvencí a jistě přitom nejde na rozdíl od tenkrát o holé bytí či nebytí. Jenomže, mám-li na mysli zábavní tvorbu Sedmdesátek, jíž jsem se svým způsobem účastnil přímo, stáli tehdejší tvůrci televizní zábavy před nezbytností zdolat vyslovené přeje.

            Nehovořím o podstatné části nabídky Dramatického, anebo Hudebního vysílání. Přestože i tyto redakce jistě podléhaly tlakům posrpnové doby, v tomto tanku bylo pořád z čeho kvalitního brát. Dokonce v míře, o jaké se nemůže zdát současníkům ani v jejich nejbujnějších snech.

            Nejen pokud jde o stálou kvalitní nabídku z oblasti vážné hudby – stačí pustit si na facebooku jen pro příklad kterýkoli z pokračování F. L. Věka pana režiséra Filipa a hned budete doma a dokonale! Poslední, třináctý díl toho seriálu, vrcholící v nádheře barokního chrámu, sice nebyl v roce 1971 z údajných technických důvodů odvysílán, ale i tak představoval byvší celek doslovnou uměleckou přehlídku první třídy.

            Také pozdější vysílání Hudeb z respiria se dala díky prezentovaným instrumentálním i pěveckým hvězdám víc než dobře vydržet. Stejně dobré to ostatně bývalo se záznamy představení českých divadel či s bezpočtem inscenacích, natočených přímo v televizi. A to nehovořím už vůbec o dodnes platných dramatických pondělcích, vysílaných z Bratislavy – i to zpravidla bývaly doslovné události, jež dopředu vylidňovaly veřejná prostranství. Se zábavou jako takovou to bývalo ovšem horší a dokonce z řady důvodů, jež s sebou ona doba přinášela s nemenší naléhavostí.

Tenkrát už původní nepsaný zákaz vysílání barrandovských veseloher s plejádou gigantů s Vlastou Burianem a Oldřichem Novým v čele ovšem dávno neplatil – naopak: ta arcidíla představovala pro sestavovatele zábavních televizních programů vyslovenou spásu. Dokonce až do té míry, že jste se mohli smát společně s Adinou Mandlovou, dlouho ignorovanou Hanou Vítovou, ba dokonce s věčně zatracovanou Lídou Baarovou. Ale jinak? To, že oblíbení komici a podobně přijímaní činoherci zvučných jmen stárli, je přirozené. Bývalo to znát například ze srovnání tehdejší tvorby a retrospekcemi celovečerních filmů, v nichž se skvěli za války, anebo také později.

            Jiní si takříkajíc zadali pro změnu v době naopak zcela nedávné, anebo nesměli na obrazovku ještě z jiných důvodů. Jako například Darek Vostřel, Jiří Šašek, Jitka Frantová a podstatná část další sestavy kolem jejich Divadla rokoko. Anebo, jak připomínám důvodně znovu z příbuzného oboru, Marta Kubišová, Karel Černoch a rovněž několik podobně postižených.

            A protože k tomu navíc svazoval tehdejší tvůrce stálý exemplární příklad režiséra Jaromíra Vašty, měli to celé opravdu těžké. Proto se vlastně vůbec nelze divit hned dvěma extrémům, na které nelze dodnes těžké zapomenout.

Stejně jako pro určité veřejné činitele představoval počátek sedmdesátých let jejich zřetelnou poslední šanci, našli se podobně čilí ambiciózní jedinci rovně v televizní zábavě. Nadbytečně mnoho toho sice neuměli vesměs do jednoho a přesto se ujali nabízené příležitosti bez nejmenších skrupulí. Čehož výsledkem pak byla řada děl určitými angažovanými  celovečerními filmy počínaje, až po výstřelky televizního formátu zpravidla natolik úděsné, že se vysílaly jednou a pak už nikdy víc.

            Proti nim však stál o poznání větší počet realizátorů, poznamenávaných den co den pročtením libovolného úvodníku Rudého práva spolu se stejně neodbytným, přímo vražedným stálým příkladem jejich čerstvě zakázaných kolegů. Jenomže pracovat museli už z vlastní podstaty a proto nemohli jinak, ani kdyby nakrásně chtěli. Ve zřejmé snaze nenarazit a přesto uspět toho proto tenkrát vzniklo opravdu hodně.

Slibuji, že se k tomu, co vzniklo na tomto poli naopak vysloveně dobrého i v rozměru posrpnového dvacetiletí, vrátím v proto připraveném dalším pokračovaní těchto jistě ne vzorně prezentovaných vyprávění. Zde však nelze v kontextu s právě řečeným nepřipomenout leccos, co zdaleka tak dobře nekončilo.

            Ty zjevně slepé realizační cesty, poznamenané zjevnou snahou nenarazit a přece uspět, totiž vedly neodvratně k vysloveným raritám. Tím, mám na mysli například sled volných pokračování, uváděných pod souborným pojmenováním Neděle v klubu, Byli jsme u vás, anebo jinak podobně.

Původní záměr byl jistě dobrý. Spočíval totiž v nápadu opustit dosud zajetá klišé realizační i personální, vrátit se ke kořenům a obrátit se o pomoc k duši lidu. Doslova – totiž tak, že se dramaturgové, nájemní psavci a podobní hledači kočičího zlata rozjeli ven z Prahy najít na oblasti, v okresech a vůbec po českých luzích a hájích původní, tedy co možná neotřelou lidovou zábavu.

            Už samotná první zrada toho ideálu ovšem spočívala opět v tehdejší až usilovné, oficiálně řízené koncentraci takové zábavy kam jen ses podíval. Nešlo totiž hledat nikde jinde, než na půdě oblastních divadel, podobných lokálních kulturních subjektů, nebo toho, co už současníci neznají pod pojmem závodních klubů. Tam všude ovšem narazili ti nadšenci z centra s jistotou na zeď přímo neprostupnou – právě v důsledků té oktrojované organizovanosti.

            Přesto se toho odvysílalo z takzvané oblasti docela dost. Jenže relativně brzy ani nemohlo trvat nijak zvlášť dlouho, aby se v rámci oněch klubů nad jiné jasně neukázalo, že toho mohou až na čestné výjimky nabídnout ty oázy soudobé ledové kultury věru málo. Věčně stejnou dechovku, až úsměvně navzájem stejné ukázky jazzgymnastiky, anebo naopak přehršli country kapel opět jen místního významu – ty tehdy směly suplovat znovu potlačovaný bigbít. Anebo, nedej bože, zásadně podezřelý jazz, anebo spíš džez, i když se tu a tam nakrásně nějaký našel.

            S nabídkou oblastních divadel to ovšem bývalo ještě složitější: samozřejmě, že nelze tamním protagonistům upřít talent, nápady, ani píli. Když ale bývali opravdu dobří, tak jako tak byli už na odchodu do Prahy. A pokud šlo o dramaturgii dramatické produkce stávajícího zbytku, ta jednak až příliš podléhala vkusu i potřebám okresních kulturních bonzů, jednak, přiznejme si to, nesnesla co do svého provedení srovnání se svými vzory z Prahy, Brna, či Ostravy.

Nijak slavné to ale nebývalo ani jinak. Kde ostatně brát bez obavy z neodvratných důsledků snadno možného tvůrčího maléru? Nebývalo to vždycky špatné, i když naprostá většina toho, co se v takových podmínkách  v oblasti televizní zábavy přece jen urodilo, opravdu postrádala tu chuť i vůni, bez kterých to prostě nejde. Obzvlášť jestli k tomu navíc vyvstala naléhavá potřeba saturovat od roku 1970 nově už i druhý televizní program.

            O Dostaveníčkách, natáčených pro hlavní redakci zakázkou v Krátkém filmu, zde již bylo hovořeno. Stejně jako o doznívajících estrádách, anebo jiných třeskutých veselostech té doby. Podobné slepé cesty ovšem končily u věčně opakovaných střihových slepenců normalizačního popu, v rámci podobně tendenčních Chvil pro písničku či jiných tomu podobných pádů. To všechno bývalo když už, tedy zpravidla velmi dobrý únik, ale zřídka cokoli víc.

Přesto si dovolím v pořadí již druhou poznámku pod čarou, protože je zde z onoho času něco, co mě zajímá opravdu a dodnes. Rád bych totiž věděl, kterého skutečného génia napadlo prvního, aby se televize obrátila k příslovečné duši lidu ještě jiným a přitom neskonale úspěšnějším způsobem. Poněvadž nápad vybídnout psavý národ, aby posílal na posléze až příliš dobře známou adresu s Třemi jedničkami padesát vylíčení vlastních humorných prožitků, rozhodně byl hodný tehdejšího Řádu práce. To přinejmenším!

            Samozřejmě, že přeplněné poštovní pytle, docházející už brzy poté a pak dál i po celé další roky do Jindřišské ulice či na Kavčí hory, neobsahovaly výhradně kýžené perly. Jenomže se i tak dostal do televize pravý nadbytek právě těch dosud neotřelých, původních a zejména politicky přijatelných námětů, jež dosud tolik scházely. Jinak by totiž stěží vznikla nekonečná řada jak mikrokomedií své doby, tak i jednotlivých tematických čísel nekonečného seriálu drobnějších dramatických útvarů, zpracovaných posléze Jaroslavem Dietlem i dalšími s ním srovnatelnými autory. Přitom si ti všichni počínali natolik mistrně, že výsledky jejich úsilí může bez obav opakovat Česká televize dodnes. A také že to dělá, jistě se stálým nemalým úspěchem. Moc rád bych tedy věděl, kde přesně skončil ten báječný literární poklad, jenž si svým významem a zejména pořád platným potenciálem nikterak nezadá s ničím, co známe jinak jen z pohádek či pověstí.

Nedá mi ovšem vůbec, abych na závěr nepřipojil vzpomínku na událost, která veškeré předešlé tvůrčí nejistoty dílem popírá, dílem zároveň podepisuje až příliš věrně dobu, v níž na ně jinak tak běžně docházelo. Pamatuji se totiž velmi dobře, jak mě poslali z Jindřišské ulice počátkem roku 1969, podobně jako jen o málo později do Tiché Šárky k natáčení Písařů, s nějakým vzkazem do Belvederu na Hradčany. Proč ne? Měl jsem volný večer a šofér pan Šámal dovedl vždycky najít zajímavé společné téma. Jelo se tedy studenou, vlastně už noční Prahou vzhůru Chotkovou silnicí, tu tenkrát v její dnešní podobě teprve stavěli, až právě do těch míst. Jenomže tam jsem vkročil zase jednou do zcela jiného světa.

O Jánu Roháčovi a jedinečnostech tvůrčího týmu, jímž se obklopoval, vyprávím rád, ale především jinde. Na tohle moje úplně první přímé setkání s nádherným světem jich všech ale došlo jako s uděláním v době, kdy všude kolem pohasínaly veškeré naděje posledních měsíců asi jako svíčky na odepsaném vánočním stromku. O to zjevnější se mi ovšem zdálo úsilí na vůbec nic takového nedbat patrné už ve vstupu do mně původně zcela jinak známé nádhery Královského letohrádku.

            Později jsem kouzlo Roháčových záměrů pojednat jednou přijaté realizační prostředí zgruntu jinak už znal. Stejně jako jsem přijal se sympatiemi věčnou fintu Miroslava Horníčka Ptejte se mě na cokoli, já vám cokoli odpovím. Když jsem ale tehdy vešel do klasického renesančního interiéru skrz naskrz proměněného kolekcí sedacího nábytku všech dob a dokrášlenou k tomu navíc lesíkem vzrostlých palem i podobnými zde neušenými scénickými atributy, vyrazilo mi to dech. Jistě včetně neopakovatelného Lebedova nasvícení toho zázraku.

Dnes vám neřeknu, jestli to byly první, anebo až druhé Hovory H. Šlo však v každém případě o zjevnou demonstraci pevné vůle nepoddat se prostřednictvím kvalit vlastní práce tenkrát už valem rašícímu okolnímu zmaru.

            Myslím, že už tenkrát začínaly tamní Hovory později tolik známou instrumentální nahrávkou Borůvkového kopce a také pokračovaly ve stejném gardu – v těsné součinnosti hlavního protagonisty jak s jeho hlavním oponentem a doplňovatelem Radúzem Činčerou, tak i podobně zajímavým fotografem panem Skálou. Zejména se však toho večera uvedl Josef Škvorecký, jeden z čelných protagonistů právě končící éry, jenž působil pod Roháčovým vedením jako její živoucí připomínka i pomník.

            Horníček samotný ostatně vystupoval, hovořil a počínal si v té jedinečné atmosféře  jako kdyby měly určité hodnoty vydržet navždy. Což jednak chápalo a hlavně bralo publikum, které ten dobový sál zaplnilo do poslední židle, zcela zřetelně a také podle toho reagovalo.

            Uvěříte mi to snadno a rychle – jakmile si ty Hovory natočené v Belvederu pustíte. Což byste udělat měli, protože je to dodnes nanejvýš poučné.

Je pravda, že ony Hovory H bylo možné odvysílat jen tak tak, protože autor Zbabělců odešel do posléze už doživotní emigrace brzy na to. Také program samotný posléze nezbytně podlehl určitým tlakům.

            Přesto považuji pořád ty dávné, hradčanské, za natolik výrazný monument, že se za něj pohodlně schová nedohledná spousta klopýtání o poznání méně slavnými slepými uličkami televizní zábavy.

                                                                                              Václav Junek

(Příště: Veleříše dechovky aneb Česká duše se nezapře)