Televizní zábava nejen v Praze

Ostrava, Brno a Slovensko v přibližně stejné době I

Nejde o žádný projev zavilého pragocentrismu – něco takové vyčítat zrovna mně, to opravdu není na místě. Tato kapitola však opravdu není věnována televizní zábavě 50. a 60. let i mimo metropoli jen z obav o takové nařčení. Nelze si totiž nikdy dost dobře představit celkovou televizní podobu toho tolik specifického zábavního kumštu bez připomenutí alespoň základních skutečností, jež vysvětlují zájem o nové médium, vznikající také na Moravě a ještě dál na východ.

Ostravské studio vysílalo úplně poprvé na Silvestra 1955 a už toho dne šlo o počin zjevně slibný, neboť televizní diváci celého tehdejšího Československa sice mohli sledovat program, odpovídající stylu toho dne, výjimečný nicméně tím, že byl pořízen kromě studiového úvodu celý z Pradědu. Už to muselo být samo o sobě svým způsobem hrdinství, protože o k tomu nezbytném technickém vybavení hovoří příslušné anály se zjevným despektem. Podobně čile a úspěšně si ale počínal ostravsky tým přes tyto a jiné obtíže také dál.

Jeden by řekl, že mezi haldami, v šlajerech odpichů ocelářských pecí a věčném smogu, padajícím kdekoli, kam jsi vkročil, nikdy nemůže vzniknout nic, co by stálo v daném oboru za podrobnější řeč. Tak tomu ovšem nebylo, ani zdaleka ne. Ostrava sice vysílala ve svých nejprvnějších dobách jen dva dny v týdnu a pak ještě dlouho pouhé čtyři dohromady. K tomu jistě ani zde nebylo možné nepodřizovat se dobovým ideovým tlakům, a přece bývalo údajně vždycky na co se odtamtud dívat.

Dokonce se publikum, zřetelně natěšené, na to, co mu asi z Ocelového srdce republiky zase předvedou, mohlo bavit značným počtem dramatických realizací, postupně pořizovaných buď pořád v onom ještě dlouho značně divokém studiu, ne-li snad v ještě komplikovanějších, tedy exteriérových podmínkách. Šlo sice o texty nejrůznějšího původu, avšak víc než uspokojivým způsobem zpracované a k tomu nabízené zásadně hereckým ansámblem, jehož kvality snadno snesly srovnání s čímkoli podobným například v Praze. Což může obojí představovat hlavní důvody, pro které se na tyto relace vzpomíná dodnes s oprávněnou úctou i respektem.

Ostravské studio však i mimo tento žánr uspokojovalo divácký zájem (kromě určitých dokumentů a jiných nezbytných úliteb režimu) též sportovní přenosy a řadou zase stabilně kvalitních zábavními programů mnoha typů. Tedy soutěžemi, tenkrát obvyklými estrádními počiny (pozoruhodnými třeba už výkonem Josefa Kobra – sice původem kladěňáka, ale jinak zjevného zavilého místního patriota) a jistě Lovy beze zbraní.

Přesněji, dalšími a dalšími díly dlouhá léta ničím podobným odjinud ohrožovaného seriálu, pořizovaného podle námětu spisovatele Jaromíra Tomečka. Jednotlivá pokračování se zabývala zcela uvěřitelným způsobem přírodou a s tím spojenými vždy něčím zajímavými tématy.

Marie Rottrová, Věra Špinarová, Petr Němec, Jaroslav Wykrent a třeba Richard Kovalčík, kapelník a také duše ostravského popu své doby, byli sice ještě mladí a mladé, přesto se však o nich vědělo už tenkrát a přitom jistě nejen blíže těch odpadních hald.

Je všechny jsme sice už měli možnost sledovat i daleko široko vůkol a přesto mě osobně vysloveně fascinoval ještě kdosi ještě jiný. Dirigent, divadelní ředitel a zanícený propagátor žánru, jenž očividně miloval, Vladimír Brázda.

Proto mohu dodnes potvrdit, že tím, do jaké míry ovládal právě on to svoje hlavní, operetu, neměl ani on konkurenci. Dokonce bych řekl, že by se způsobem, jakým tento obor dovedl od bravurně rozehraného klavíru nabídnout a podat, snadno uplatnil například v Divadle Na Vídeňce, ve vídeňské Státní opeře, anebo kdekoli jinde, kde býval operetní žánr také vážený a ctěná.     Rovněž Brázda toho tedy udělal pro věhlas svého města i tamního zábavního vysílání víc než dost.      

Jak jsem už naznačil, někdy v budoucnu si řekneme, že vším zatím vzpomenutým výčet původních ostravských zábavních aktivit zdaleka nekončil. Neboť ani tamní čas rozhodně nestál.             

Co se týče Brna, nejsem si tak docela jist zda je možné něco takového spolehlivě vysvětlit, ale mně to město připadalo vždycky jaksi zvláštní. Přitom nejsem sám, protože zásadní názor, převládající daleko široko vně tamního katastru, osciloval kdesi mezi názvem písně Brno je zlatá loď a o poznání hrubějším odsudkem, známým z oboru, že Brno je loď. K čemuž cituji zase jen nerad Miloše Kopeckého, jenž hovoří ve filmu Já truchlivý bůh o Praotci Moravovi, hodnotícím panorama ze Špilberku slovy Brrr… no, co se dá dělat.

Bohužel, ačkoli je to už dávno, například s tamní televizní zábavou tomu tak nějak bylo. A projevovalo se to různě. Například i tak, že televizní vysílání odtamtud bylo zahájeno 6. července 1961 férií (jak jinak?) Sedmikrásky nad Brnem. Jestli to měla být oslava upálení Mistra Jana Husa, připomínaného právě k tomu měsíci a datu, bůh ví. Načež se však v podobném gardu pokračovalo i dál. Zejména dalšími málo nápaditými zábavnímu pokusy a pak snad už jen soustavným bavením z Výstaviště. Tam se prosazovali místní mimové, kteří se sice stavěli navenek lokálními patrioty až bůh bránit, ale stačil první zvací telefon do Prahy a bylo veškeré vlastenectví to tam – příkladů pro to známe nepočítaně.

A o permanentní folklorní masáži ze Strážnických slavností a mnohokrát také z jiných plenérů, hodných palety a štětce dávného Joži Úprky, nehovořme raději už vůbec.

Je ovšem třeba uvědomit si zároveň dva tohle, jak doufám, dostatečně osvětlující ohledy: tou dobou bývali v místě dobří a k dispozici opravdu málokteří. Například Jarmila Veselá, Helena Blehárová, začínající Alena Tichá, anebo dvojice svižných konferenciérů Křivánek – Prokel. A pak snad už jenom velmi progresívní skupina Synkopy 61 a (konečně!) Gustav Brom. Nesporný gigant zdaleka nejen brněnské populární hudby, lídr a po desítky let osvědčený kapelník svého orchestru. Hodně jiného ovšem ani aktivity kabaretu Večerní Brno, či výstupy Rudy Stolaře, Zbyška Pantůčka či ještě jiných, jak jistě uznáte, vytrhnout rozhodně nemohly.

Humor totiž opravdu není žádná švanda, jak říká správně klasik. 

Co toho mohlo být příčinu? Dost možná, že nahrazení většiny původního obyvatelstva zcela novou, nezřídka importovanou populací, počínaje květnem 1945. Díky čemuž se zdá, že tamní tomu následující výroba zábavních programů podléhala po dlouhou řadu příštích let právě jejímu vkusu i úrovni kulturních potřeb.

Konec konců také já jsem poprvé poznal to města značně neobvyklým způsobem. Měli jsme v tamních exteriérech  natáčet celkem běžný hudební program s tehdejší východoněmeckou hvězdou Fredem Frohbergem. Doslova vše k tomu potřebné bylo připraveno už z Prahy (asi že to bylo předem tak nějak domluvené odněkud z výšky), takže nebylo nijak zvlášť třeba bát se dopředu. Jenomže úplně první, nač jsem narazil v Typosu, původním místním televizním sídle, byla mrtvá zmije, pověšená za hlavu na klice vstupních dveří. Bohužel, v podobném stylu pak pokračovalo rovněž snad vše další.

Pokud jsem se přinejmenším některými předchozími řádky kohokoli dotkl, je mi to líto. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že jsem hovořil o časech před nástupem Boleslava Polívky a s ním dalších souznějících, před skutečnou slávou Husy na provázku a třeba všeho kolem příchodu Nikoly Šuhaje i jiné vskutku nádherné poetiky.

Pevně tedy doufám a troufám si stát opět osobně za tím, že je dnešní brněnská skutečnost výrazně jiná. Původní folklor se vytratil, budování skončilo a nastoupila nová generace, na jejíž zábavní snahy za i před kamerami, stejně jako toho výdobytky, se dá nejen dívat, ale jsou dokonce s oblibou hledány.   Ještě že tak!  

Kromě povědomí, že se představilo poprvé roku 1962, nevím o původním televizním vysílání z Košic vůbec nic. Uvést však připomenutí začátků práce toho bratislavského až na samotný závěr není samozřejmě správné nejen z vícera jiných, vesměs vždy poněkud citlivých důvodů, ale neodpovídá to ani historické skutečnosti – Bratislava totiž začala vysílat hned jako druhá po Praze, a to už od listopadu 1956.

Ani tyhle dřevní začátky jsem nezažil. Dovedu si je ale představit, protože když moje úplně první služební cesta v životě vedla v roce 1969 právě tam, zastihl jsem tu instituci v takovém stavu, že musela být reální podoba všeho, co stran její praxe předcházelo, nutně tristní.            

Přihodilo se mi tak přirozeně ještě před otevřením televizního, už docela jiného televizního mrakodrapu v Mlynské dolině, takže jsem redakci zábavy našel v očividně improvizované bytové jednotce, situované v jednom z činžáků, pamatujících v jižní frontě Náměstí SNP jistě mnohem lepší časy. A ještě k tomu všechno to, co bylo zapotřebí pořídit na poli bratislavské televizní zábavy studiovým způsobem, vznikalo zase jen v podobných polních podmínkách rovněž tam odtud nikterak vzdálené bývalé Tržnice.

Jenže, nenechte se mýlit: ačkoli celkový styl, jakým se to dařilo, vcelku odpovídal národní letoře tamního výkonného kolektivu, to, co pak tato slovenské televize skutečně vyprodukovala, nebývalo vůbec špatné. Což jsem pochopil také poměrně brzy.

Do té Bratislavy jsem totiž letěl pro záznam podstatné části programů Bratislavské lyry, natočených právě toho roku ve festivalové hale u Dunaje – asi že v Praze náhle někomu scházel. Jenomže když jsem se k hledané redakci docela propátral, vydali mi tam tu natočenou kazetu s originálem vlastně nedozírné ceny rychle, s úsměvem, a hlavně bez toho, abych se jakkoli prokazoval, anebo dokonce řádně potvrdil převzetí toho pokladu. A tak nějak to tam tehdy chodilo více méně se vším.

Bratislava mi připadala svými bílými travetinovými obklady a vůbec celou tamní atmosférou  orientovaná jaksi mnohem spíš směrem k jihu už napoprvé. Asi že byla pořád znát dějinná blízkost noblesní Vídně, anebo v tom smyslu neméně platné Pešti. V každém případě patřilo to, co se dělo v rámci televizního počínáni v malém, k tamnímu celkovému stylu žití přímo dokonale.

Potkával jsem tedy reprezentativní řadu tamních umělců, dokonce i národních, jak se chystají na dopolední zkoušku v Národním divadle na Hviezdoslavově náměstí v jakési nálevně s podivným názvem 44 jen pár bloků odtamtud. I ty jsmeznali v jejich naprosté většině z populárních inscenací, jež každé pondělí poutaly k obrazovkám diváky v doslova celém státě.  Pak se ale doopravdy zkoušelo.

Stejné to ostatně bývalo s podobně ležérním natáčením slova, hudebních základů či zpěvu v tamních nahrávacích studiích. Anebo i se vznikem programů v bratislavské televizi.

To jsem také zažil na vlastní kůži, když jsme s Roháčovým týmem pořizovali invazí z Prahy televizního Silvestra pri Dunaji. Bydlelo se na obytné lodi Patria, jíž jsme mezi sebou říkali spíš Patria o muerte (očividně s připomenutím tehdy nedávné kubánské revoluce). To pro stabilní, značně nezvyklý náklon toho jistě podivuhodného obytného plavidla. 

Vlastní natáčení ovšem probíhalo zase asi tak, že byl jeho plán, jenž jsme dovezli s sebou, přinejmenším iluzorní už od prvního dne. Jenže zase: doslova všechno, co bylo třeba, se natočilo, ani tímto pro nás značně nezvyklým způsobem vzniklý program nebyl nakonec vůbec špatný.

Skoro přesně totéž se ovšem týkalo rovněž obvykle nervózních aranžovacích zkoušek vždy nebezpečně se blížících programů – pokaždé proběhly složitě, ale skutečný koncert, představení, anebo zase natáčení, skutečně začala a pak i proběhla bez čehokoli, na co by si pak mohlo spolehlivě nadšené publikum v nejmenším stěžovat.  

Dodnes tedy rád vzpomínám na uličky Starého města, na tamní antikvariáty, široká nábřeží nad nezvykle rychle proudící řekou, i na vůni něčeho, s čím jste se v Praze nikdy nemohli potkat. Jistě také na Centrálné trhovisko a tamní snídaně, na večery u obojích Františkánů, anebo v Tatře. Ne-li v pořád něčím lákavých interiérech Vysokoškolského klubu, či jiných podobně vyhlášených společenských středisek, opět pojednaných vesměs všude ve stylu v tehdejší Praze zcela neznámém. 

Stejně tak ovšem pamatuji Júlia Satinského, jenž nás přivítal v salonu, ozdobeném vlaječkou se žlutorudými pruhy, se slovy Vítajte vo španielskej sále. Také jistě hned několik jiných tamních skutečných osobností, tentokrát z oblasti popu.

Ty jsme znali pro změnu z prvních pokusů uvést tento žánr v místní televizi, z nekonečných pokračování relace Pesničky okolo nás a zase z oněch festivalů. Přitom četné z nich osobně, třeba Evu Mázikovou, Dušana Grůně, Zuzku Lonskou, Braňa Hronce, Evu Szabovou, ne-li F. K. Veselého. Takže jsme s alespoň některými z nich trávili zpravidla značně společensky zajímaví noci ve vždy pro to mile příhodných střediscích hotelů Carlton, Děvín, anebo později Bratislava.

Jistě ovšem i leckde jinde, protože se nějaký důvod pro takové sešlosti, respektive Otváranie kasín, přece také našel vždycky (to zase jak se komu líbí, anebo si vzpomene na Karola Duchoně).

Tohle všechno, co k tamnímu výrazu zábavního umění také neoddělitelně patřilo, se obvykle dělo pod nepsanými hesly Kávička, nebo Zbytečně nespěchat. Něco takového možná překvapovalo, ale nepřijmout a pak i nerespektovat tenhle styl a nepoddat se mu, to jednoduše nikdy nešlo.

Tři studia, každé jiné a jinak osobité. Přece však všechna tvořila společně s Prahou pevnou sestavu, jejíž zábavní výdobytky si lze od celkové barevnosti i stylu později tolik adorovaných Šedesátek a Sedmdesátek sotva jen tak odmyslet.

                                                                                Václav Junek

(Příště: Fenomén televizního soutěžení (jako důležitá a důvodná odbočka)