VOLEBNÍ SPECIÁL

Jsem hrdý člen SMPvMZ

Možná nevíte, že i umělci měli svoji stranu. Hrdě se hlásím ke členství ve Straně, i když jsem nebyl žádný umělec! Abych byl přesný, tak v obnovené „Straně mírného pokroku v mezích zákona“ od roku 1989. Nalezl jsem svoji ztracenou legitimaci s číslem 2548 (to číslo je o dva tisíce nadsazené, aby to vypadalo, že nás je hodně) a uhrazeným příspěvkem 20,- Kčs. Místo uvedení data narození byla tehdy požadována identifikace dosaženou váhou, takže krásných 77 kg (na 48 let docela dobré, od té doby jsem zestárnul o necelých 20 kg).

Když už zrovna vrcholí předvolební kampaň 2025, volby budou za 14 dní, tak mi to nedá, abych vynechal toto trochu pozapomenuté, ale stále obnovované společenství souputníků z uměleckých kruhů.

Původní SMPvMZ založil spisovatel Jaroslav Hašek s přáteli v roce 1911, ještě se k tomu podrobněji dostanu. Zatím začnu svojí osobní vzpomínkou.

Stranu obnovili na jaře v roce velkých společenských převratů 1989 mladí výtvarníci, karikaturisté a publicisté Josef Kobra Kučera (protože v brýlích vypadal uhrančivě jako kobra) a Vít Hrabánek s přáteli. Tito dva byli současně vybráni za předsedy. Dvojice předsedů byla zvolena jako výraz větší demokracie, než bývá u jiných stran. Každý předseda měl své příznivce i odpůrce, ale Strana byla jedna. Já patřil ke klice Kobry (1944 – 2015). Už si nevybavuji podrobnosti, jako mnohdy jsem se k tomu dostal jaksi nahodile. Prostě, přichomýtnul jsem se. S Kobrou jsem se znal nejspíše již z Mladého světa, kde poprvé tisknul své karikatury, a určitě z party kolem festivalů Porta, kde léta vydával časopis Portýr. Byl mimo jiné autorem hesla „Hudba je lék a Porta je nejlepší apatyka!“ A základnou byla útulná Malostranská beseda.

Strana to byla mystifikační a recesistická. Přihlásili jsme se třeba k již základnímu Haškovu požadavku, který za léta nebyl naplněn, aby byly zrušeny poplatky z veřejných záchodků. Po tři roky vedl Kobra Kučera časopis „Škrt“. V květnu 1990 zorganizoval „Protestní žranici na Václavském náměstí“. A roku 1998 obdržel od kamarádů titul HUDr. –  Doctor Humoris Causa.

V roce 2000 bylo vyhlášeno heslo „Mírná globalizace v mezích zákona“ a vnuk Jaroslava Haška Richard dokonce v roce 2006 uzavřel „Pakt o neútočení s KDU-ČSL“. Strana nikdy nezanikla, jen jaksi vyšuměla. Recesistická sranda nějak ztratila svoji funkci odporu proti režimu.

Ona vlastně nikdy nezanikla či nebyla zrušena ani původní Strana mírného pokroku v mezích zákona založená Jaroslavem Haškem a přáteli již v roce 1911. Jak jinak než v hospodě, začátky byly v restauraci „U zlatého litru“ pana Zvěřiny, původně za Národním domem na Královských Vinohradech. Pak se přestěhoval (do ještě po roce 1990 vyhlášené) restaurace Kravín na Korunní třídě (dnes tam je prodejna nábytku). Mimochodem tam byl tehdy kompletní oběd za 80 haléřů až korunu.

Podle vzpomínek spisovatele a významného lékaře legionáře MUDr. Františka Langera (dokonce i generála za I. republiky): „Bylo před volbami (doplňovací volby poslance do Zemského sněmu) v roce 1911, ještě za „Císaře pána“. Do okolních větších hospod chodili kandidáti a zvali své příznivce na setkání u piva a buřtů. Zvěřina závistivě vyhlížel, jak do blízkých hospod s vhodnými sály chodí žízniví voliči do schůze a s lítostí přepočítával konkurentovu tržbu. Sám se o politiku nestaral. Měl ovšem štamgasta pana Drobílka, kamaráda Jaroslava Haška, a ten přišel s nápadem, že když si žádná strana nerozbila u Zvěřinů svůj stan, obrátíme to, a zařídíme si pro Zvěřinovu živnost stranu vlastní. Jeden z anarchistických kamarádů, básník J. Mach, složil hymnu:

Milión kandidátů vstalo

by oklamán byl dobrý lid,

by voličstvo jim hlasy dalo,

prý ochotně je chtějí vzít.

Nechť prudký pokrok chtějí jiní,

násilím zvracet světa řád,

my pokrok mírný chceme nyní

a Hašek je náš kandidát.“

Počet členů Výboru byl omezen kapacitou dvou stolů sražených k sobě. Členy se rychle stali přátelé z uměleckého světa jako Eduard Bass, Viktor Dyk, Josef Lada, novináři, lékaři, bohémové všeho druhu, kumštýři.

Volební kampaň u C. k. úřadů byla hladká, stačilo jen nahlásit na okresním hejtmanství jméno kandidáta, aby se mohly úředně spočítat odevzdané hlasy. A pak začaly schůze. Jaroslav Hašek vždy pronesl zhruba tříhodinovou řeč, přerušovanou hned dotazy a občasnými přestávkami, aby si mohl ulevit a hlavně, aby si hosté mohli objednat další pivo. Vylepili do oken restaurace plakáty s názvem nové strany a že se v neděli večer v osm hodin představí kandidát Hašek uvědomělým voličům Královských Vinohrad a rozvine před nimi program naší strany. Hašek se dostavil umytý a střízlivý a bylo narváno.

V programovém prohlášení bylo například:

Volte nás, jinak propadnete!

Každému občanu slíbíme, co si bude přát!

Kdo nám dá hlas, tomu dáme také!

Haškovy kandidátní řeči byla humoristickým dílem. Byla to karikatura fráze, kterou zplodilo tehdejší (?) politické řemeslo stranických sekretariátů, žurnalistů a samozvaných hlasů lidu (sociální sítě ještě nebyly). Tak schválně, nepřipomíná vám to něco? Někdy se prý Hašek ale zapletl tak, že pomalu nevěděl, jak z toho vyklouznout. Pak někdo vykřikl „hanba“ nebo vydal nějaký zvuk, a Hašek se zas chytil.

V den voleb pan Drobílek vylepoval plakáty v oknech hospody, jak počet odevzdaných hlasů za Haška závratně roste, až se tam začali srocovat zvědavci a prý strážník žádal, aby plakáty odstranili “z důvodů veřejného pokoje“. Hašek mu pak slíbil, že bude po volbách povýšen na nadstrážníka.

Volby tenkrát vyhrála koalice národních socialistů s mladočechy, Hašek získal plných 20 hlasů. Pak byly oslavy v sekretariátech stran, průvody do „svých“ voličských hostinců, řečnění i zpívání vlasteneckých písní…

Takové bylo rozloučení s volební kampaní a bylo to i vrcholem působení Strany mírného pokroku v mezích zákona.

S heslem „Naši zvítězí“ jistě někdo vyhraje.

Zaznamenal PhDr. Václav Soldát