Všechno vyřeší SATURNIN

Půvabný „románek“ Saturnin napsal za okupace v roce 1942 nepříliš známý spisovatel, autor soudniček, redaktor Zdeněk Jirotka (7. 1. 1911 – 12. 4. 2003). Byl až do svého odchodu do důchodu v roce 1971 zástupcem šéfredaktora Dikobrazu, předtím pár let i v rozhlasu. V dalších dvaceti letech, až do pádu komunistického režimu nesměl publikovat. Kromě mnoha povídek napsal po Saturninovi i parodii na detektivky „Muž se psem“, ta byla zfilmována pro změnu v Polsku.

Je zřejmé, že se inspiroval anglickým suchým humorem, Jeho vzorem byl především P. G. Wodehouse a jeho série povídek „Případu se ujímá Jeeves“. Tuto figuru všeho schopného sluhy a majordoma ve šlechtickém sídle předělal na podobného všeuměla Saturnina, sluhu mladého rentiéra někdy za I. republiky.

Částečně romantický milostný příběh prokládá až neskutečnými eskapádami svérázného chlapíka, který vlastně velí svému nešikovnému pánovi. Dočetl jsem se o něm, že „jeho myšlenkové přemety dovedou udělat detektivku i z jízdního řádu. Má neuvěřitelný talent vytvářet absurdní situace a vyvolávat katastrofy, které ale vždy dobře skončí“. Příběh je oživen mnoha figurkami, které dokreslují atmosféru doby. Třeba dědeček podnikatel, který vládne elektrickým podnikům, žádoucí krásná slečně Barbara, psychiatr doktor Vlach a zejména „poskakující přísloví národa Českého“ teta Kateřina.

Léta se říkalo, že tento příběh snad ani nejde zfilmovat. Až se odhodlal mladý režisér Jiří Věrčák a hle, zrodil se půvabný a velice kvalitní film. Saturnina zde hraje Oldřich Vízner a „mladého pána“ Jiří Havelka, jeho partnerku Lucie Zedníčková.

Pokud jste Saturnina ještě nečetli, tak je to ideální čtení na léto, kamkoliv k vodě i mořské, a pokud jste již četli, neuděláte chybu, když se pokocháte znovu. Zjistil jsem, že k tomu člověk musí získat i nějaký nadhled, životní zkušenosti. Poprvé se mi dostal do rukou někdy v mých patnácti, a to ještě v padesátých letech od podstatně staršího bratra. Nechytil jsem se, nevěděl, čemu se mám smát. A najednou, až po dvacítce, jsem zajásal. Křehký milostný příběh, absurdní situační humor, jedovatosti doktora Vlacha (Milan Lasica). Od té doby jedna z mých nejoblíbenějších a odpočinkových knížek. Občas jsem jí někomu půjčil a nevrátila se. Takže jsem jí koupil postupně nejméně pětkrát a tu současnou už nepůjčuji. Ne vždy byla na trhu k mání.

Dovolte mi předložit Vám krátkou ochutnávku (ve zjednodušeném výběru):

Manžel tety Kateřiny byl podivuhodný človíček. Mimo jiné objevil řadu chemických pouček a pravidel. Všechno to před ním již objevili jiní. Nechtěl nic slyšet. Při jednom pokusu zjistil, že lít vodu do kyseliny je blbost, a vůbec mu nevadilo, že tento poznatek mohl získat z učebnice chemie pro nižší třídy škol středních, aniž by si přitom popálil prsty.

Saturnin se jednou vyjádřil, že podle toho, co slyšel, měl továrnu na katastrofy. Chemie mu byla panenskou pevninou Jednou byl dokonce ztlučen rozzuřenými dělníky, kteří na jeho rozkaz smíchali dvě suroviny a pak nestačili skákat okny ven. Na dotaz, co z toho bude, odpověděl v návalu upřímnosti: „Ví bůh“. Jeho spolupracovníci propadli panice, domnívali se, že strýc řekl „Výbuch“. Starší dělníci říkali, že mají povinnosti ke svým ženám a dětem a dávali přednost bezpečnější práci v blízké továrně na třaskaviny.

Strýc na sebe dbal, nepil, nekouřil a zemřel v požehnaném věku 48 let uprostřed podporu ležmo za rukama.

Jedním z významných aktérů je psychiatr doktor Vlach, který jeden večer pronáší „filipiku proti příslovím“, kterou vyprovokovala opět jedním nevhodným příslovím teta Kateřina (ve filmu jí hrála velká hvězda Ypsilonky Jana Synková). Tak jen tak namátkou:

Není dobré říkat někomu, kdo čeká patnáct let na povýšení a zase byl přeskočen, že trpělivost přináší růže. Spíše by se hodilo přísloví, že, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Příležitosti se naskytují na pohřbech. Určitě potěšíte truchlící pozůstalé tím, že, jak se říká, mladý může, starý musí. Případně můžete vtipně poznamenat, že zemřelý to má za sebou a na nás to čeká. Ještě duchaplnější je konstatování, že tam musíme všichni. Určitě vám budou pozůstalí srdečně vděčni a podstatně zmírníte jejich žal.

Jsou v životě situace a případy, kdy vám sebelepší přísloví není nic platné. Běda dozorci, který by pomáhal trestancům na svobodu a hájil se, že kdo chce kam, pomozme mu tam. Také přísloví, kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem, není radno v běžném životě uplatňovat. Doplatil na to už jistý obr Goliáš.

Z toho je vidět, že není všechno zlato, co se třpytí. Třeba přísloví, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Lidé přišli pozdě na vlak a ten se u Pardubic srazil s rychlíkem.

„Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa. Náhodou tam byl hajný a zlobil se, že plaším zvěř. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně!“. Na prostém odmítání přísloví, co tě nepálí, nehas, je založena myšlenka dobrovolného hasičstva. Atd. a podobně.

Ve vzpomínkách Miloslava Švandrlíka jsem nalezl vzpomínku z roku 1970 (stranické prověrky redaktorů): „Zdeněk Jirotka se připravil k prověrce velice pečlivě a také tam exceloval. Nešťastní prověřovatelé na to vzpomínali ještě po několika letech. Samozřejmě to odnesl i slavný Saturnin a Muž se psem. Odnesla to i připravovaná kniha mých rozhovorů „Hrdinové a jiní podivíni“, kde byla i kapitola věnovaná Jirotkovi a připravená k expedici. To kvalifikovali dohlížitelé jako popularizování nebezpečného kontrarevolucionáře a kniha putovala do stoupy. Ve Sběrných surovinách o ní byl velký zájem“.

Na závěr si neodpustím i povzdechnutí romanticky zamilovaného „nezaměstnaného“ mladého pána, rentiéra: „Už jsem častěji měl pocit, že ve styku se ženami se chovám jako beznadějný hlupák. Za studentských let jsem ztratil děvče, hezké a milé, ale bylo znuděno tím, že jsem se choval příliš korektně“!

Na potvoru teď asi právě přichází doba korektnosti. Když se podívám zpátky, tak jsem v padesátých letech chodil do školy, pak dospívání, kdy ve filmu končilo milostné setkání tím, že ve chvíli polibku jel zrovna kolem náklaďák s nějakým budovatelským nákladem, ve slavném „obchodním“ seriálu vzbudila obrovský rozruch scéna, kdy byli milenci Švorcová a Haničinec „dokonce“ v posteli. Pak to bylo chvíli jakžtakž normální. Pak přišlo „sexuální harašení“ a teď je mi až líto, jak se s různými korektnostmi, nejen v milostných vztazích, mají mladí vyrovnávat. Ani jim už nezávidím, ani jim to nepřeju.

Hezké léto!!!

Václav Soldát