VŠICHNI SE SEJDEME V SOKOLOVĚ

Politická zadání nešla odmítnout.

Nedá mi to, abych nevzpomněl i některé festivaly, o kterých se dnes mluví někdy jen s despektem, mnohdy jen s jednostranným odsouzením. Ale i ty patří do historie naší populární hudby. Měli třeba politické zadání poplatné tehdejší době, ale ať chtěli nebo nechtěli, tak jimi prošli téměř všichni tehdejší interpreti.

Ten nejznámější byl Festival politické písně v Sokolově v letech 1973 – 1988.

Pořadatelem a garantem byl, jak jinak než v té době, Socialistický svaz mládeže. Mimo jiné také pořadatel Porty i dalších „mládežnických akcí“ jako bylo např. Setkání mládeže na Šumavě.

Traduje se, že mu byl inspirací již čtyři roky existující festival v Berlíně, ale slyšel jsem i verzi, že na tuto myšlenku přišli organizátoři Porty v Sokolově, když vymýšleli, co by ještě jiného v Sokolově mohlo být. Základnou byl Hornický dům kultury.

Po soutěžích v krajích byli nejlepší amatéři pozváni do Sokolova, kde vystupovali spolu s nejpopulárnějšími profesionály.  Vše spojováno myšlenkou politické jednoty socialistického tábora (viz západočeské heslo Pevná hráz míru a socialismu), boje proti imperialismu, aktivních protestů proti všemu imperialisticky špatnému. Ten první (a možná i další) měl heslo „Mladá generace, důstojný pokračovatel Vítězného února“. A z profesionálů na festival vybíraly agentury „své“ umělce, těm účast „nabídli“ s oni jeli. Jezdívali tam léta všichni, pokud si pamatuji, tak to minulo snad jen Karla Gotta. Každý věděl, že neúčast by znamenala vážné i existenční problémy.

Ale buďme poctiví a spravedliví! Ono to totiž bylo také velmi přátelské a neformální setkání muzikantů, tvůrců, zpěváků amatérské a profesionální scény. Nebyla tu vlastně žádná konkurence, nebyly ceny. Hlavní koncerty přenášel rozhlas a televize. Skladatelé a textaři hodně přemýšleli, jak vyhovět zadání a současně, jak se říká „nezadat si s režimem“. Občasné pozdravy sjezdům a „Kapitán Minařík“ (špion v rozhlasové stanici Svobodná Evropa) byly účastníky přijímány s despektem.

Najednou se tu objevovali tvůrci jiných žánrů než jen oficiálního popu, hlavně písničkáři, folkaři, ale i rockeři. Hosty byly i skupiny ze zahraničí, někdy i z pro nás exotických zemí jižní Ameriky, Afriky, etno hudba, world muzic. Byla to prostě docela zajímavá koláž žánrů, písniček i netradiční hudby.

Občas účast sloužila i jako určitá „úlitba bohům – tedy krajským a jiným institucím“. Častým hostem byl třeba Katapult (…A co děti, mají si kde hrát?) se svým běžným rockovým repertoárem. A to i v dobách, kdy jinde měl zákaz a vystupovat nemohl. Velmi často účinkoval Olypic Petra Jandy. Pravidelným hostem byl Karel Zich. Na posledním festivalu zpíval i Jiří Suchý. Často zde vystupoval Václav Neckář se skupinou Bacily. Objevil se tu i u nás populární „Rudý Elvis“ Dean Reed, který byl velkým kamarádem právě Václava Neckáře.

Zajímavá osobnost, snad nejznámější Americký emigrant do Ruska a posléze do „socialistického tábora“. Populární byl v Jižní Americe, kde měl přezdívku „Comrade Rock´n´Roll“. Když dostal azyl v Rusku, tak součástí byl kontrakt na hodně koncertů. Pak dostal i nabídky rolí v různých kovbojských filmech v NDR, tam se oženil s herečkou Renatou Blume a jezdil po spřátelených krajích. Po létech z neznámých důvodů zemřel. Byl to hezoun s tváří s ostře řezanými rysy, měl příjemný hlas elvisovského stylu, zpíval americkou folk a country a samozřejmě rock.

Petr Hannig, který byl od prvního ročníku jakýmsi lektorem amatérským účastníkům, vzpomíná, jak ho pozval ke spolupráci mladý básník a tehdy spolupracovník z rozhlasu Václav Hons.

„Jezdil jsem po krajských festivalech a vybíral zajímavé amatérské soubory. Ti nejlepší byli vybráni do Sokolova na jakési předfestivalové soustředění, kde jsme je připravovali, aby na festivalových koncertech obstáli vedle profesionálů. Dělali jsme jim lepší aranžmá, vylepšovali, co se dalo, snažili se pomáhat. Atmosféra byly kamarádská, nesoutěžilo se.“

Festivaly měly vždy určité „politické“ zaměření. První byl ve znamení solidarity s Chile, kde tehdy zaútočili vojáci generála Pinocheta na demokraticky zvoleného prezidenta levicového zaměření a zastřelili ho „v přímém přenosu televize“. Ale později to byla spíše témata ekologická navazující na tehdy populární hnutí Mladého světa Brontosaurus. Jedním z prvních ekologických témat byla Vltava. Takže není divu, že na festivalu zpívali Brontosauři bratří Nedvědů.

Od začátku festival také zahajoval nebo zakončoval Spirituál kvintet Jiřího Tichoty, se kterými Honza a František Nedvědi také právě zpívali. Vždy kromě svého běžného repertoáru, který uváděli jako písně zotročených černochů v USA, zpívali „We Shall Overcome“, což se překládá jako „překonáme to, přežijeme“. Právě tuhle píseň pak zpívali i z balkonu na Václavském náměstí 1989 téměř jako hymnus sametové revoluce. A k tomu další nejznámější „Jednou půjdem dál“.

Dovolím si osobní vzpomínku: na jeden z prvních festivalů mě vyslal Československý rozhlas, jako externistu, abych pro Mikrofórum vysílal pravidelné vstupy a rozhovory.

Jen na uvedení do situace. Mikrofórum byla každodenní odpolední dvouhodinová relace pro mladé, myslím od 15.00, která měla jedno významné specifikum: vysílalo se vždy živě, online, tedy bez jakýchkoliv úprav. To tenkrát mohly jedině zprávy a sportovní přenosy.

Sedím v improvizovaném studiu, mám hosty, myslím, že to byl sociolog Zdeněk Mácha a muzikolog (hodně let i šéfredaktor Melodie) Dr. Lubomír Dorůžka. Oba se vrátili ze studijního zájezdu po USA, kde vrcholilo protestní hnutí proti válce ve Vietnamu, začínalo hnutí beatníků (Paul Ginsberg) a brali jsme to i jako inspiraci pro nás.

Zelené světýlko, že jsme v éteru. „Pánové, tak co nového v „grinidž vilidž“ (Greenwich Village, centrum hohémského života a rodiště beatnického hnutí, čtvrť v New Yorku) a příjemný rozhovor co tam zažili a viděli, jak se jim líbí v Sokolově…, prostě klasika. Světýlko zhaslo a hlas z režie: Od kdy se na Festivalu politické písně oslovujeme pánové? Máš pokutu!

Tehdy byl můj honorář za vysílání 120,– korun, pokuta 50,–.

Z „politicky motivovaných“ festivalů minulého režimu bych mohl ještě připomenout Festival sovětské písně Ostrava v letech 1979 – 1989. O něm se toho moc neví. Takže jen stručně.

Počátkem každého roku vyjížděla do Moskvy delegace Svazu skladatelů. Ti vybírali ve Všesvazové agentuře autorských práv nové písničky nejen ruských autorů. Nabídli je našim špičkovým interpretům. Písničky měly přebásnit jejich „dvorní“ autoři a pak se vše prezentovalo na říjnovém galakoncertu v Ostravě přenášeném Československou televizí.

Oslovení interpreti prakticky nemohli nic dělat. Občas si někdo prokazatelně nemohl vybrat, nebo písničky byly jednoznačně mimo žánr. Takže třeba Olympic odmítl. Ale mezi interprety byli často Václav Neckář, Věra Špinarová, Pavel Novák, ale byli tam i Michal Prokop, Lenka Filipová či Helena Vondráčková a další. Opět nezbytná „úlitba bohům“.

PhDr. Václav Soldát