Zábavní umění a jeho nové nadějné vyhlídky pro příští dobu
Tenhle žánr, proměnný obvykle podle roční doby, aktuálního vkusu i celkové převládající atmosféry, nás provází od dětství až po nejzazší konce ať chceme nebo ne. Přirozeně, že býváme stejně tak poznamenáváni výdobytky také jiných jistě cenných odvětví kumštu, jenomže právě k tomu takřečenému zábavnímu máme úplně nejblíž zejména pro jeho přístupnost i obvykle přijatelný spotřební charakter. Anebo ještě jinak – to, čím se publikum zrovna baví a co je zajímá, se mění podle toho, jak jde čas a co se kolem momentálně děje. Proto se nelze divit, že tyhle proměny i jejich nápory zajímaly také mě a vždycky.
To, čím si zdejší zábavní umění prošlo od roku 1989, co všechno na ně působilo a co poznamenalo je i jeho interprety, bude nejspíš předmětem mnohem širší studie, také mnohem fundovanější a možná už brzy. Rovněž dílčí názory na to téma se budou jistě různit, ovšem zřejmou standardizaci, ne-li určité zlevnění, k nimž onen tolik citlivý žánr postupně došel, sotva přehlédneme. Právě proto mám radost z nalezení celé řady těch jeho projevů, jimž nelze upřít naopak zřejmou osobitost a na dané poměry až překvapivé kvality. Jak je tolik zřejmé například v případě souvislé řady příležitostí, které pojmenovali jejich autoři Hovory W.
O Jiřím Werichovi Petráškovi jsem psal na těchto Stránkách u příležitosti jeho nedávných narozenin a vůči Pavlu Mészárosovi chovám respekt jako k jednomu z mých očividně úspěšných vydavatelů. Když mě však pozvali oba pánové poprvé k návštěvě jejich autorského večera do vinohradského Radiocafé, dvakrát jsem se tam nehnal. To pro to prvotní omylné přesvědčení, že dojdu-li tam, účastním dalšího z mnoha jiných pokusů zaujmout, zatleskám, jistě dáme řeč, ale jinak to bude nejspíš už docela všechno. Bylo tomu ale nakonec v onen inkriminovaný den zásadně jinak.
Především: oba pánové začali bavit náročné pražské publikum teprve potom, co si svůj žánrový tvar ohráli jinde. Jistě své první diváky nepodceňovali, ale už z tohoto kroku je znát jejich profesionální poctivost. Nyní se blíží počet provedení jejich Hovorů ke stovce a mohu potvrdit, že jako měla naznačená tvrdá příprava konkrétní smysl, má i pozitivní výsledek.
Hovory W, jak je předkládají veřejnosti, mají i nemají svůj pevný řád. Na jedné straně je třeba ocenit, že oba jejich hlavní protagonisté dodržují zvolenou formu, rozsah i strukturu naprosto pevně. Což znamená, že si už dávno ujasnili, jak začít s nezbytným vstupním efektem, jak střídat mluvené slovo s hudbou a zpěvem, i jak to vše vyvrcholit včas a vítězně. A pokud k tomu připočteme právě tu jejich stálou hudební spolupráci s Karlem Štolbou, úhlavním klavíristou Marty Kubišové i jiných hvězd, je výsledná celková forma v podstatě dokonalá. Neméně důležité je však to další: totiž že se zvolený tvar proměňuje průběžně podle charakteru i typu každé z osobností, které zvou k sobě na jeviště.
Pokud vím, Hovory W bývají stále vítané kromě oněch pravidelných Vinohrad také na mile početné řadě dalších scén mimo hlavní město. Přitom docela věřím informaci, že jsou podle reakcí publika rovněž tam přijímány s patrným nadšením. K tomu byla jejich hosty tam či tam až dosud vskutku úctyhodná řada populárních špiček a je zřejmé, že Werich Petrášek, Pavel Mészáros a svým způsobem Karel Štolba dokázali dostat při těch příležitostech z každé z nich doslova všechno. Rovněž proto si přijdou během stanovené půldruhé hodiny zjevně na své jejich diváci, které, je-li to vhodné, zapojují do přímé hry také. Ale hlavně se také oni upřímně baví až natolik, že mnozí z nich usedají do auditoria Hovorů opakovaně.
Nebudu zbytečně skromný a řeknu, že podobně úspěšný autorský přístup pamatuji už z konce Šedesátek a také leckdy později. Takže mohu bez obav potvrdit, že nynější Hovory W prostě nejsou žádné běžné zboží, a už to, že je delší dobu nahrává Český rozhlas, také hodně napovídá. Mám dokonce značně uspokojivý osobní dojem, že tyto Hovory zůstanou i v nadcházející sezóně svou kvalitou i provedením zřetelně blízké právě tomu stylu zábavního umění, který má v erbu náš ARTES.
Václav Junek
