Zdravý vzduch – kulturní duch

Tak jsem měl možnost po delší době si zafilozofovat, a to tentokrát na skutečně čerstvém vzduchu. Vítr hezky profukoval skrz stromy, narážel do pomalu se zvedajících cihlových stěn a občas trochu rozvířil oranžovočervený prach, kterého bylo všude plno. Do toho se občas ozvalo: „Kruci, blbej vítr,“ a následoval letící chuchvalec bílé hmoty, která se po dopadu nalepila na všechno, co stálo v cestě.

Abyste tomu rozuměli, jsem literární redaktor, publicista, také spisovatel, motám se kolem filmu, výstav a tak vůbec – no zkrátka jsem „dělníkem zábavního umění“. Opravdu dělníkem, protože se nerad ukazuju, nerad předvádím, snažím se být spíš v pozadí. Ale teď? Teď jsem dělníkem opravdovým. Z nouze, která naučila i Dalibora housti (tedy pro méně vzdělané hrát na housle) jsem se stal podavačem na stavbě.

Za dalším: „Kruci, blbej vítr,“ následuje moje: „Tady máš další cihlu.“ Začínal jsem před pár dny, to z baráku byly jen základová deska a první dvě řady. Práce se nebojím, nikdy jsem se nebál. Ostatně v Olympii, ke které už nějakou tu dobu patřím, jsem začínal jako pomocná síla ve skladu – nosil jsem knihy, balil zásilky, potom jsem tahal balíky časopisů, házel je do stroje na balení, lepil na ně adresky a potom jsem ty balíky zase házel na připravenou paletu. A tak dokola. A když už jsem uměl všechno ve skladu, přešel jsem do tiskárny, kde jsem tahal balíky papírů, vytištěných knih, a nakonec i knih zabalených na trh. Až později jsem se stál redaktorem, jenomže když pracujete v malém kolektivu, každý dělá všechno.

Jak vypadal můj běžný den v Olympii? Po přestěhování na můj rodný Žižkov to byla asi takto:

Ráno vstávat v pět, protože v 6.28 jel autobus do Prahy. Potom metrem na Václavák, kde jsem okouknul v Akademii konkurenci, a potom už hezky devítkou na Žižkov. Roztopit lepičku, pustit v tiskárně produkce do tisku, podívat se na maily a případně ihned odpovědět. To bylo tak 7.30. První produkce dojela, tak jsem pustil další, do lepičky jsem přisypal lepidlo a potom rychle pro něco k snídani. A od osmi dál se už jen jelo. Řezání, lepení, donést balíky papíru, doplnit do tiskárny, pustit další produkce do tisku, a když mezi tím přivezli z tiskárny časopisy, tak je složit z auta, naložit na vozíky, odvézt do výrobny, a tak furt dokola. Ve výrobně jsem měl už svoje místečka, kam jsem si dával počítač. V něm jsem měl rozdělanou redakci rukopisů, a vždycky když jsem dal knihu do lepičky, stačilo to akorát tak na to, abych opravil jeden odstavec, než kniha zatvrdla, já ji mohl vyndat a dát do stroje novou, a tak dokola. Nebudete tomu věřit, ale zvládal jsem takhle až dva rukopisy týdně, pokud to nebyla literatura faktu nebo něco náročnějšího.

Nevěřili byste, kolik toho takový redaktor nebo zaměstnanec v nakladatelství za den natahá. Já vedle toho několikrát stěhoval celé sklady, protože jsem byl v kolektivu nejmladší a někdo to dělat musel. Balík k balíku, titul k titulu. A teď…

…cihla k cihle. Člověk si hned vzpomene na slavnou písničku Když máš srdce zjihlé od Uhlíře a Svěráka. My ale nestavíme pec, ale rodinný domek. Měl dvě řady, a já za pár dnů mohl sledovat, jak jich má deset. Tedy sledovat a podílet se na tom. Z těch posledních jsem měl v ruce každou tvárnici, a když to tak počítám, nebudu daleko od tisícovky. Vzít z palety, odnést ke zdi, podat kolegovi, který už má mezi tím napěníno a jen dosazuje na místo. Nic těžkého – dokud nepodáváte cihlu metr vysoko samozřejmě. To už si i kamarád, který dělá na stavbách celý život, sem tam postěžuje na záda, jak se musí pro cihly ohýbat z vyvýšené konstrukce.

Ráno vstávat zase v 5.30, protože v 6.40 už na mě čeká kamarád, aby mě odvezl na stavbu. Tam krátká pauza na kafíčko, a potom se ve třech lidech jede za zvuku rádia. Moc se nemluví, jen občas nějaké houknutí, jaká se má donést cihla nebo jak se má udělat dořez, případně krátká rozmluva, kterou zeď doděláme jako další. Pravdou je, že se u toho nemusí příliš přemýšlet o hloupostech. Jen si spočítat kolik cihel kam nanosit, kdy bude potřebovat kolega „zakládačku“, kdy půlku, jestli mu mám podat novou pěnu, nebo vypěňovačku na spáry a tak podobně. Žádné problémy. Žádné přemýšlení nad nepoctivými partnery ve firmě, nad diletanty, co Vám ničí firmu, a ještě se tváří, jako by ji zachraňovali. Žádné uvažování nad financemi – ty jsou vždycky po práci a člověk má klid. Stojí to trochu práce, energie, potu, ale máme to zařízené hezky. Pracuje se od 7.30 do 14 hodin s krátkou pauzou na oběd. Na dvě patra tvárnic to úplně stačí. Ve tři už jsem zase v Přílepech a odpoledne a večer se věnuji své skutečné profesi. Všechno stíhám, večer si píšu svoje.

„Z tebe ještě bude zedník,“ dělají si ze mě legraci přátelé. Odpovídám jim, že to určitě ne, že je to spíš psychická očista, která funguje lépe než prášky od psychiatra. Ale na druhé straně – proč ne? Můj profesor na škole, později kamarád a kolega Jirka Kolečko mi mockrát vyprávěl, jak si ještě jako mladík přivydělával tím, že jednomu řediteli nakladatelství chodil kopat základy pro dům, nebo že jednou kopal dokonce celou studnu. Karel Gott byl elektrikář – i když se tím moc dlouho neživil. Josef Vojtek z Kabátů pracoval velmi dlouho jako opravář telefonů. Jaromír Nohavica byl překladatel z ruštiny. Tomáš Magnusek, který se prosadil jako režisér, producent i herec byl původně pedagog.

Přiznám se, že na začátku jsem neměl dobrý pocit. Přeci jen knihy – to je můj život. Mám jich plný pokoj, plný dům, plnou chalupu. V knihovně jich mám skoro pět tisíc a většinu jsem přečetl, i když některé třeba jen z části. Ale co dělat? Žít se musí, že?

Na druhé straně i když je práce na stavbě fyzicky těžká, je to oddych. A baví mě to. A co víc – dostal jsem se do míst, kde jsem ještě nebyl. Tak třeba do Jinců, kde se narodil Josef Slavík, a já jezdím každý den kolem jeho rodného domu i školy, kam chodil. A po práci? Zatímco nohy odpočívají, v hlavě je klid a čisto. A já se konečně mohu soustředit na smysluplnou práci. Jako?

Brzy si přečtete o zapomínaném baletním mistrovi a zakladateli baletu v Národním divadle Augustinu Bergrovi.

Podařilo se mi téměř dokončit obsáhlý článek o operní primadoně Tereze Stolzové, první a nejznámější představitelce slavné Aidy.

V Písku jsem si zašel do muzea pro materiál o slavném houslistovi a skladateli Otakaru Ševčíkovi.

Ze zahraničních archivů jsem sehnal jedinečné materiály k vynálezci a výrobci hudebních nástrojů Františku Červenému.

K těmto velkým osobnostem přidám v nejbližších měsících Hanu Kvapilovou i jejího manžela Jaroslava Kvapila, jehož vzpomínkovou knihu O čem vím připravuji k novému vydání v roce 2028 s obsáhlým komentářem a doplňky.

Dostal jsem se po dlouhé době také k článku o herečce Jarmile Kronbauerové, o jejímž otci jsem se zmiňoval v různých souvislostech již několikrát. A tak dál.

Ale nebojte se, nebudu psát jen o historii, určitě se dočtete i spoustu nových věcí. Nicméně trošičku nalákat Vás opravdu chci. Na konci letošního roku totiž vyjde první díl unikátní encyklopedie na pokračování pod názvem Encyklopedie českého zábavního umění, ve které se všechny výše zmíněné osobnosti rozhodně objeví, i když zdaleka ne tak rozsáhle. Zato bude encyklopedie rozšířena o další hesla, ta zase o QR cody na jiné zdroje, budou v ní četné informace navíc, citáty z deníků a pamětí a tak dále. Ale v čem bude tato encyklopedie unikátní? Budete si ji dotvářet sami. Každý díl bude tvořit sto hesel, která si sami dáte do šanonu, na který si pouze nalepíte přiložený titulní list. Postupně pak budou každý rok vycházet další soubory nových hesel, která si doma do šanonu doplníte a postupně si tak celou encyklopedii dotvoříte. Je to systém ideální nejen pro milovníky historie, ale také pro studenty nebo pedagogy, protože hesla bude možné například kopírovat pro jejich žáky.

Na tomto projektu jsem pracoval už dlouho – nejméně rok. Moje zdraví mi ho ale nedovolovalo dokončit. A tak mi teď k tomu pomáhá práce na čerstvém vzduchu, kdy tahám jednu cihlu za druhou, podávám je do výšky kamarádovi, ořezávám zaschlou pěnu, balím po práci prodlužovačky, pilu, lopaty – a u toho si v hlavně třídím myšlenky, které pak dávám na papír. A jsem rád.

Měl jsem ze sebe špatný pocit. Šéfredaktor a podává na stavbě cihly, roznáší pěnu, tahá za kabel. Ale víte co? Vždycky jsem si vážil lidí, kteří umí nějaké řemeslo. Za těch pár dnů jsem se ledacos přiučil, a i když nechci pomáhat na stavbě do konce života, líbí se mi pocit, že pod mýma rukama, tedy s mojí malou pomocí, vzniká někomu dům. Že když odjíždíme ze stavby, zůstanou dvě patra cihel, které jsem tam pomáhal dostat. A jsem rád, že mám čistou hlavu. Za to mi ta doba, kterou musím překlenout pomáháním na stavbě, opravdu stojí.

Tomáš Hejna