Byl jsem Hamlet – divadelní recenze
Tragédie prince Hamleta je tím druhem tragédie, která je hrána nepřetržitě, ale přesto v ní pořád nalézáme nové a nové poznatky, dojmy a interpretace lidství v jeho nejrůznějších podobách. Každou inscenaci takového dramatu proto často doprovázejí velká očekávání společně se strachem, nebude-li to jen zbytečné zahození času. Měli bychom si proto všímat, zdali odcházíme s pocitem nadšení, pobouření či znechucení, nebo úplné lhostejnosti k tomu, co jsme právě viděli.
Přesto, že současný Hamlet není dávno tím, kým ho Shakespeare a jeho diváci na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století znali, je i v naší současnosti časté bouřit se vůči zavedeným představám o odívání klasik do moderního kabátce; to se právě hercům ze sboru Divadla ABC povedlo narušit. Hamlet v režii Michala Dočekala zůstává básnickým dílem, čehož se vůbec není nutné bát, jelikož text i samotné představení jdou divákovi vstříc. (Jak jen to je u Hamleta možné.) Právě vyvedení inscenace je zcela přizpůsobeno českému divákovi. Nejen, že zazní krátké citace básníků Vladimíra Holana a Ivana Diviše, nebo odkazy na dramatika Tomáše Strausslera, ale i humor Čechům vlastní je do hry vložen na ty správná místa nenuceným způsobem. Jak jsem již naznačil renesanční Hamlet nemá nic společného s tím současným; současný Hamlet je pro nás zajímavější jako zrcadlo naší doby než kterékoliv jiné. Tak byla inscenace také tvůrčím týmem uchopena. Provedení je moderní, odvážné, ale vkusné bez přehnaných eskapád.
Na pohled minimalistická scéna překvapila svým využitím; nic a nikdo na ní nepůsobí rušivě, děj plyne svižně, ale ne tak, že by divák neměl čas na to ho vstřebat. Již v některých inscenacích Městských divadel pražských stála za povšimnutí přítomnost kamery přímo na jevišti; ani zde nepůsobí zbytečně, ba naopak dokresluje činy postav, které s ní časti napřímo interagují. Samozřejmě právě na těch Hamletovo drama, jakožto drama o vraždě (pomstě) a svědomí, celé stojí. Tomáš Havlínek v roli Hamleta a Beáta Kaňoková jako Ofélie odvedli ve svých rolích uhrančivé výkony, Martin Donutil překvapil jak v roli Laerta tak Hamletova spolužáka a houbu Rosencrantze. Milostné pletky královského páru v podání Tomáše Milostného a Ivany Uhlířové nabírají úplně nových odstínů.
Konec jakékoliv románu nebo básně v nás většinou zůstane zakořeněný nejdéle. Totéž platí o i dramatu. Závěr bohužel vybočil ze zavedeného tempa hry a byl celý zprostředkován skrze čočku kamery. Postavy na něj reagovali jakoby dodatečně, čímž byla utlumena živost jinak velmi drastické katarze. Pokus to je určitě zajímavý, ale zbyde po něm akorát nenaplněné očekávaní. Ani taková mírná pachuť by neměla nikoho odradit od navštívení této inscenace, vzniklé k připomenutí Jiřího Joska, překladatele Shakespearových děl. Hamlet (postava i celá hra) je dílo, ve kterém při každém shlédnutí či čtení najdete nový obraz, kus lidské podstaty; jestli vám nevadí délka představení, která se pohybuje okolo tří hodin, vyplatí se jej navštívit opakovaně. A pokut si rádi kladete otázky, jejichž zodpovězení se nemusíte dočkat, budete odcházet spokojeni, ale pokut ne, nevadí, ve hře můžete najít potěšení i tak. Rozhodně ale nezapomeňte na důvod, proč divadlo navštěvujete. To se vám herci (přesněji herci herců) nebojí ukázat.
Ondřej Číha
