Pozdravení MISTROVI do nebe

Jiřího Krampola jsem osobně znal a vlastně neznal. Nebudu Vám lhát – vídali jsme se pravidelně na akcích Artesu, občas jsem ho potkal u nás ve Velkých Přílepech, kam chodil rád do restaurace Špejchar, kde měl svého času zázemí u místní hostinské Máši, a kam za ním jezdili i jeho přátelé z Prahy a okolí. Právě s paní Mášou jsme na něj často vzpomínali a znám z jejího vyprávění, jaké to bylo, když Jiří Krampol měl ještě svoji chatu v nedaleké Okoři. Vzpomínám si, že jednou jsem se tu zastavil zrovna ve chvíli, kdy s nějakým kolektivem probíral nový film. Až později jsem se dozvěděl, že šlo o jeho hraný dokument, který bohužel do teď vidělo jen velmi málo lidí, protože si nenašel cestu do kin.

Poprvé jsem se osobně setkal s Jiřím Krampolem, když Nakladatelství Olympia vydalo jeho knihu Kluk ze Žižkova – tedy přesněji knihu novináře a spisovatele Jiřího Poláka o něm. Ta kniha byla pro mne moc důležitá – pojila mne totiž s Krampolem nejen profesně, ale také osobně. Jsem totiž stejně „hrdej a nafrněnej“ Žižkovák, jako byl on. Ostatně se k tomu vždycky hlásil, třeba když vzpomínal na „třídní rozdíly“ mezi ním a Miloslavem Šimkem. Verzí z různých pořadů znám několik, ale výsledek vždycky byl, že: „…zatímco uhlazený a opečovávaný Miloslav Šimek z Ořechovky si hrál doma s drahými mechanickými hračkami, tak malý, podvyživený, umazaný Jirka Krampol tahal za sebou po ulici kastrol na procházku a v něm briketu, kterou mu dal do něj táta se slovy: ,Tumáš, mladej, hraj si na horníka.´“

Jako žižkovského kluka si ho umím skvěle představit, i když jsem se narodil už v jiné době a na trochu jiném Žižkově. Podobně jako on jsem ale přelézal zdi a ploty mezi žižkovskými dvorky, protože za mého mládí se na spoustu z nich ještě dalo bez problémů dostat. S kluky jsme běhali po parku a hráli si na válku, různě se prali. I nos mám přeražený jako on, což byla podle Krampola „vizitka skutečnýho Žižkováka“.

Ke knize patřilo i DVD, na kterém byly jeho slavné scénky právě s Miloslavem Šimkem, ke kterému se dostal jako jeden z partnerů v divadle Semafor v letech 1983 až 1990. Občas se k nim ještě přidala Uršula Kluková. Jiří Krampol měl ale ve skutečnosti velmi bohaté zkušenosti s divadlem už dříve.

Na DAMU se dostal v roce 1962, a už ve stejném roce začal vystupovat v divadlech Na Fidlovačce a o něco později v Divadle Na zábradlí. Jak vidíte, nejde zdaleka o bezvýznamné adresy, by právě naopak. Přidejme k nim ještě Violu, kde měl vlastní recesistické pásmo, a potom také Divadlo Ateliér – to bylo z nich to nejmenší. Pak krátká zastávka znovu v Divadle Na zábradlí, a pak už Semafor – a zmíněný Šimek.

Krampol byl vždy vynikající humorista a recesista. Byl naprosto univerzální – vystačil si sám, ale vynikající byl i v páru, třeba při návštěvách v pořadech Zdeňka Izera, kde si zahrál „ruského vymahače“ na asijské tržnici. Je vlastně docela škoda, že sám neměl nikdy nic takového jako je dnešní tolik populární talk show. Nejblíž tomu měl pořad Nikdo není dokonalý, který byl ale zároveň soutěží. I tak byl ale tento program jedním z nejúspěšnějších v historii naší televizi, zvláště v historii našich zábavních pořadů. Dokonce tak, že posloužil jako mustr pro podobnou show na Slovensku.

Televize a film, to vůbec byly domény Jiřího Krampola. Už v roce 1958 se poprvé, ještě před školou, ukázal ve filmu, a to v malé roli ve filmu Elmara Klose a Jána Kadára Tři přání. Následovaly další filmy, třeba Pět z milionu, Bylo nás deset, Pršelo jim štěstí a další. Ale to byly jen lehké začátky. Až v 70. a 80. letech si získal Krampol ty skutečné ostruhy jako herec. Důvod? Za toto období ztvárnil víc než dvě stovky rolí ve filmech a seriálech. Řada z nich byla jen menších nebo vedlejších, ale dostal se i k výraznějším rolím. Vlastně – jeho role byly svým způsobem vždycky výrazné. Komediálností si nezadal se svými kolegy, urostlou sportovní postavou a výrazem se ale skvěle hodil také na gaunery, stejně jako na dobové hrdiny nebo policisty a detektivy. A k tomu jeho chraplavý hlas, se kterým ale uměl výborně pracovat, stejně jako s mimikou obličeje. To všechno dodávalo jeho hereckému talentu na úrovni, a to všechno vedlo k tomu, že u režisérů měl dveře otevřené – později i jako dabér.

Ze zmíněných let vyberme jen několik filmů, ve kterých si Jiřího Krampola zcela jistě vybavíme v hlavních, vedlejších nebo jen menších rolích, a nevynecháme ani pohádky. Začněme Ženami v ofsajdu (1971), Oázou (1972), pokračujme rolí řidiče v populární komedii Tři chlapi na cestách (1973), potom vyzdvihněme roli ve dvoudílném filmu Dny zrady od Otakara Vávry (1973), na kterou navázal ve stejně volném pokračování Osvobození Prahy (1976), mezi kterým ještě s Otakarem Vávrou natočil i slavný snímek Sokolovo o vzniku a prvním velkém boji v Sovětském svazu pod vedením generála Ludvíka Svobody (1974). O této roli, tedy o roli mladíka, který je v době Dnů zrady teprve klukem, co uteče na východ a nakonec se vrátí do Prahy se sovětskými partyzány, a kterému zahynou oba bratři (ten mladší na Staroměstském náměstí před jeho zraky), že si v ní připadal jako Mirek Dušín z Rychlých šípů. A potom tu jsou filmy Sedmého dne večer (1974), Holky z porcelánu (1974), Holka na zabití (1975), Parta hic (1976), Dům na Poříčí (1976), Jen ho nechte, ať se bojí (1977), Pumpaři od Zlaté podkovy (1978), Pátek není svátek (1979), Hordubal (1979), Snídaně v pánském pyžamu (1980), Kotva u přívozu (1980), Pohádka o mokrosuchém štěstí (1981), Noční jezdi (1981), Buldoci a jeho třešně (1981), Brakýři (1983), Smrt krásných srnců (1986), O princezně, která ráčkovala (1986), kde skvěle zahrál podlézavého a hamižného pana rádce. Podobné to bylo s většinou jeho rolí. Patřil k těm hercům, kteří byli spíš v rolích vedlejších, ale vždy zanechal trvalý a dlouhodobý dojem. Jednu z těch větších mu dopřál Vít Olmer v povídkové komedii Waterloo po Česku (2002). Ve filmu si zahrál Olmer hned pět hlavních rolí, ovšem u diváků film prakticky úplně propadl.

Později se už jeho filmové role omezily na tři nebo čtyři ročně a pak ještě víc. Začal působit ve zmíněném pořadu Nikdo není dokonalý, objevoval se v estrádách a humoristických pořadech a samozřejmě v různých seriálových rolích. Ostatně na seriály se v jeho kariéře rozhodně zapomenout nedá, protože v nich zanechal podstatnou stopu a řada z nás si opět velmi živě představí některé jeho role. Já osobně si pamatuju lodivoda, kterého do zpravodajských her zatáhl Major Zeman (1975). Velká byla jeho role v dnes již téměř zapomenutém seriálu Tajemství proutěného košíku (1977), větší potom byly jeho role v seriálech Zkoušky z dospělosti (1980) a Dnes v jeho domě (1980). O dva roky později se objevil jako nezapomenutelný hnidopišský detektiv se sklonem k mravenčí práci v seriálu Malý pitaval z velkého města (1982), párkrát se objevil i v Návštěvnících (1983), ale nejvýraznější jeho role začala v roce 1985, kdy se točil seriál Synové a dcery Jakuba skláře, kde si zahrál jednoho ze synů hlavní postavy Josefa Cirkla – zběhlého k povolání výčepního a hoteliéra. V devadesátých letech nastal opět zvrat. Asi nejznámější jsou jeho role v Ringo-Čechově seriálu Pra pra pra z roku 2000 a největší úlohu měl v seriálu Život je ples z roku 2012. Jeho posledním seriálem byl Kameňák – průměrný a slabý odvar z prvních tří komedií Zdeňka Trošky, které už byly výsledkem neúměrného nastavování jiných. Krampol ale ani tady nezklamal – dokonce se na plátně objevil ve „velkém stylu“ s jednou českou pornohvězdou, což jistě plně vyhovovalo jeho bohémskému zaměření. Ostatně koho jiného z našich herců byste si například představili jako typického Jamese Bonda?

Vedle toho všeho tu ale máme také jeho role dabingové, z nichž nejznámější je dabování dvou herců skutečně světové úrovně – Louise de Funèse po smrti Františka Filipovského, a potom hlavně Jeana-Paula Belmonda. Toho daboval téměř ve všech jeho rolích, a to opravdu dokonale. Navíc si byli oba herci podobní v obličeji, také postavou a vlastně i hlasem, což můžeme vidět při sledování originálů jeho filmů.  

V tuto chvíli musíme vynechat všechny talk show, estrády a další programy, třeba silvestrovská setkání, kde se objevil. Proč? Byli bychom tu dlouho. Je jich téměř ke dvěma stovkám. Atejně dlouho bychom tu byli, kdybychom měli citovat všechny jeho fóry. Těch je opravdu mnoho a Jiří Krampol měl na ně skutečně dobrou paměť! Mnoho jich znal díky svému už několikrát zmiňovanému programu, ale hodně jich znal proto, že měl humor opravdu velmi rád. A co je nejdůležitější? Uměl ho rozdávat na všechny strany!

Přesvědčil jsem se o tom hned několikrát, kdy jsem se s ním soukromě sešel, například s naším společným přítelem a jeho dvorním fotografem i producentem Jiřím Schmidbergerem. Chodil rád do stylových kaváren a barů, nicméně v posledních měsících (snad pár letech), měl velké zdravotní komplikace. Tedy – abychom byli na rozdíl od bulváru skutečně objektivní, problémy s dýchacími cestami měl odjakživa, ale posledních několik let u něj tyto problémy nabíraly na síle, a tak byl Krampol často „mimo provoz“. Pro média to pravidelně bylo opravdu veliké sousto – objevovaly se články v duchu „Krampol na prahu smrti“, „Krampol v nemocnici. Jak na tom je?“ Dělal jsem s ním před pár lety rozhovor a jeho názor na tato média byl jasný, šlo o pisálky, kteří ho dokázali nafotit v nestřežené chvíli na nemocničním lůžku, ale na nic moc se neptali. Sám později většinu těchto zpráv dementoval.

Na své soukromí si vcelku potrpěl. Co chtěl, to prozradil buď ve svých pořadech, při svých výstupech, nebo v knihách. Z těch vyjma už zmíněného Kluka ze Žižkova můžeme jmenovat třeba knihy Miloše Schmiedbergera Krátce z dlouhého života Jiřího Krampola a Já a mých 222 dokonalých přátel, knihu Patrika Rozehnala Vylomeniny Jiřího Krampola nebo společnou knihu Jiřího Krampola se Zuzanou Bubílkovou Bavíme Vás 150 let!

Jiří Krampol byl bezesporu velký herec, vynikající komik a dovedli to ocenit nejen diváci, ale také jeho kolegové. Není tedy překvapením, že v roce 2021 mu byla předána také od Artesu, jeho členů a oslovených umělců cena Mistr zábavního umění. Tehdejší předávání probíhalo na parníku Albatros a cenu získali i Zdeněk Barták, Petra Černocká, Martin Dejdar, Heidi Janků, Petra Janů, Pavel Kožíšek, Jiří Lábus, Pavel Zedníček, Jožka Zeman a současný předseda Artesu Tomáš Magnusek. Právě zdravotní stav, který se v posledních letech u Jiřího Krampola střídavě zhoršoval podle množství jeho aktivit, mu nedovolil účastnit se předávání osobně, a tak jsme mu cenu předali později.

Jako divák, který miluje zejména starší české filmy a seriály, a tak mám většinu Krampolových rolí stále před očima, ale i jako redaktor webu Artesu bych chtěl nyní poslat Jiřímu Krampolovi krátký vzkaz do hereckého nebe:

„Vážený pane Krampole, je mi líto, že jsem Vás nemohl poznat lépe, a že s Vámi trávený čas mohu bohužel počítat jen na hodiny. Vždy mi bylo ctí být ve Vaší blízkosti a velmi jsem si vážil Vašeho smyslu pro humor a umění rozdávat ho ostatním. Já ani ostatní na Vás nikdy nezapomeneme!“

Tomáš Hejna