RECENZE: Jak žily hvězdy za první republiky?

Jistě jste se už někdy začetli do knihy o osobnostech první republiky nebo zadívali na nějaký dokumentární film, kde se objevil třeba Vlasta Burian, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Nataša Gollová nebo někdo podobný. Popravdě těch hvězdných jmen bychom mohli najít celé desítky, jen se na některé postupně zapomnělo a stala se tak právě námětem dokumentů a knih žánru literatury faktu, nebo, chcete-li, populárně naučné literatury. Jednou z nich je i nová kniha osvědčené a mnoha knihami prověřené spisovatelky a publicistky Blanky Kovaříkové. Kdo by snad neznal žádnou její knihu, může si za pár korun koupit alespoň časopis Retro, kde se pravidelně objevují její články.

Novou knihu Blanky Kovaříkové nazvanou První republika – Jak žily hvězdy vydalo v letošním roce Nakladatelství Universum a autorka v ní rozhodně odvedla výtečnou práci. Z praxe býváme zvyklí, že se v podobných publikacích objevují stále stejné osobnosti, autoři výjimečně doplní nějakou archivní raritu a zajímavost a jinak čteme stále to samé dokola. Samozřejmě, že o Oldřichu Novém i Vlastovi Burianovi si skuteční nadšenci vždy počtou rádi znovu a znovu a skutečně nadšený čtenář si z publikací o nich buduje ucelenou knižní sbírku. A bezpochyby je správné, že se najdou stále noví a noví autoři, kteří slavné příběhy slavných osobností neustále připomínají, doplňují o nové poznatky a obohacují o své postřehy a názory. Kniha Blanky Kovaříkové je ovšem v tomto ohledu do značné míry unikátem.

Oproti jiným autorům neotvírá autorka knihu dnes notoricky známou osobností, aby přilákala dychtivého čtenáře na jistotu. Naopak se hned od počátku opírá o své vlastní vzpomínky a zážitky z dětství, a tak přivádí čtenáře do prostoru budovy Hlaholu na nábřeží Vltavy, kde měla svoji taneční školu svého času známá baletka Zdenka Zabylová. V krátkém příběhu na několika stránkách přibližuje její životní osudy i její profesní působení, aby odtud plynule přešla k její kolegyni Jelizavetě Nikolské. Pozoruhodné je zde nejen líčení její kariéry, která do jisté míry kopíruje životní příběh Zabylové, ale hlavně její vztah s Felixem de la Cámarou, divadelním a filmovým podnikatelem – a fašistickým dobrodruhem s nejasným závěrem života.

Postupně se Kovaříková dostává i k řadě dalších pozoruhodných osobností, často dnes téměř neznámých, ale ve své době skutečně významných. Když se do jednotlivých příběhů začtete, ten význam zaručeně pochopíte. Z těch notoricky známých jsou zde zakomponovány příběhy Věry Ferbasové, Jiřiny Šejbalové, Hany Vítové, Jiřiny Štěpničkové, Václava Wassermanna, Adolfa Hoffmeistera a Vlasty Matulové. Ovšem jména jako Eva Gerová, Ida Desperátová, Blanka Waleská, Marie Hoppe Teinitzerová, Vlastimil Brožek, Oldřich Kovář nebo Ludvika Nová dnes mnoha lidem příliš neřeknou. Díky této knize zjistíte, že je to opravdu škoda.

Vypravěčský styl Blanky Kovaříkové vyhovuje jak běžnému čtenáři, tak i čtenáři náročnému, přestože ten bude mít nejspíš výtky vůči často až polopatickému výkladu událostí a historie. Kniha je ovšem určená široké veřejnosti a já osobně si velmi vážím toho, že je čtivá a nenáročná, přestože přináší opravdu mnoho zajímavých faktů a pozoruhodných detailů. Jako ukázku literárního stylu autorky jsem si dovolil využít několik odstavců o méně známé české herečce a také modelce Elišce Pleyové:

„Koncem 30. a začátkem 40. let byla tváří časopisu Eva. Objevovala se na titulní stránce, ale i uvnitř prestižního časopisu, který vydával Melantrich pro vzdělané ženy. Nezapřela svou původní profesi manekýnky, kterou časem nahradilo herectví. Ostatně podobný případ byla i Adina Mandlová. Oby byly ročník 1910 a dokonce spolu kamarádily. Eliška ale na rozdíl od Adiny vyrůstala ve velmi skromných poměrech, její otec Antonín Ploch byl zámečník a s manželkou Annou měli sedm dětí, přičemž Eliška z nich byla nejmladší. Jméno si změnila ve chvíli, kdy se vydala na uměleckou dráhu a Plochová se jí zdálo příliš fádní.

Tak jako to u chudých dívek za první republiky bývalo často zvykem, vyučila se švadlenou. Bůhví, kdo ji doporučil do prestižního modelového domu Oldřicha Rosenbauma, ale právě tam v letech 1924 až 1927 získala výuční list a také se tu seznámila s Adinou. Ta tady ještě před svou filmovou kariérou působila jako kabinová manekýna a nechala si říkat Gréta nebo Sascha. Možná že to byl nápad právě Adiny, aby obě přešly do konkurenčního salonu Hany Podolské, kde se ze švadlenky Elišky brzy stala manekýnka Iška. U Podolské poznala ještě jednu významnou přítelkyni, která jí vydržela až do konce jejího krátkého života – o devět let starší Hedviku Vlkovou. Mimořádně nadaná kreslířka a návrhářka u Hany Podolské působila v době největšího rozkvětu salonu do roku 1938. Poté se rozhodla osamostatnit a otevřela si vlastní salon ve Vodičkově ulici 15 a jako první o něm referoval časopis Eva, v němž Heda publikovala pravidelně své kresby modelů.

Hedvika se vyučila stejně jako Eliška dámskou krejčovou, ale vzdělání rozvinula na Uměleckoprůmyslové škole a posléze i na Akademii výtvarných umění. Dvakrát do roka jezdila na přehlídky do Paříže, a dokonce tam zůstala na půlroční stáži. Išku si oblíbila a kdykoli měla možnost prezentovat někde v tisku své modely, fotila je právě s ní. Když otvírala svůj salon, Eliška v něm pro fotografa zapózovala ve večerní toaletě ze stříbrného umělého hedvábí a s notickou, že je členkou Nového divadla. Přítelkyně si tak dělaly reklamu navzájem. Když se například v lednu 1942 Eliška chystala roli v Divadle Vlasty Buriana, Heda jí ušila hned čtvery šaty. Tehdy si totiž musely herečky pořizovat kostýmy většinou na vlastní náklady. Jak referoval opět časopis Eva, byla to velká večerní toaleta z tyrkysového mušelínu, banánově žluté hedvábné odpolední šaty, komplet šatů v barvě rajských jablíček s béžovým pláštěm a dopolední modročervené kostkované šaty s bílým pikovým límečkem a manžetami.

Legendární Kristián Oldřich Nový si do svého divadla rád bral krásné mladé herečky, které ale samozřejmě musely mít i talent. Kromě hereckých předpokladů vyžadoval pohybové a hlasové schopnosti, protože ve svém divadle v pasáži paláce Stýblo na Václavském náměstí uváděl především hudební komedie. Nový si Elišky zřejmě všiml v jejích prvních filmových rolích, které sice nebyly velké, ale vždy tam byla ozdobou. Režiséři jí totiž často přidělovali tu samou profesi, kterou se živila. Jak jsem napočítala, minimálně sedmkrát si před kamerou zahrála manekýnu nebo majitelku módního salonu. Jinak se k ní ale zachoval spisovatel Vladislav Vančura, jenž v roce 1932 spolu se Svatoplukem Innemannem režíroval film Před maturitou a Elišce svěřil hlavní ženskou postavu profesorky Jansové. V témže roce se objevila ještě v Honzlově komedii s Voskovcem a Werichem Peníze nebo život a v komedii Děvčátko, neříkej ne!, která je zajímavá tím, že v ní hrála manekýnu nejen Eliška, ale i Adina Mandlová, v té době ještě docela neznámá.“

Zbytek příběhu Elišky Pleyové si budete muset přečíst v knize Blanky Kovaříkové První republika – Jak žily hvězdy.

Ukázka několika dalších titulů, kde se Blanka Kovaříková věnuje osobnostem zábavního umění

Publikace je natolik kvalitní, že se jí dá vytknout jen velice málo. Vlastně se všechny výtky týkají pouze nakladatele a ne autorky nebo jejího díla jako takového. Kniha má nestandartní formát, něco mezi tradičními formáty A5 a A4. Je tak méně skladná, špatně se přenáší a je neforemná například pro četbu v posteli před spaním. Je pravda, že kniha má víc než 300 stran (přesně 328), ale kdyby se nakladatel rozhodl pro o něco menší písmo, ničemu by to neuškodilo a kniha by tak byla pro čtenáře přívětivější. Jde ovšem jenom o můj subjektivní názor, stejně jako v případě poměrně násilného začlenění černobílých fotografických příloh za jednotlivé kapitoly. To je ovšem možné přičíst například snaze snížit náklady na výrobu a tím celkovou cenu publikace, přestože by si kniha zasloužila místo toho například dvě plnohodnotné barevné přílohy, i kdyby s menším počtem stránek.

Kniha Blanky Kovaříkové je k dostání v běžné knihkupecké síti. Stojí 399 Kč, a rozhodně potěší nejen každého milovníka období první republiky, ale i nadšence do kultury a jejích osobností. A také každého, kdo se rád něco dozví o méně známých, ale o to více zajímavých ikonách, jejich jména přišla našim babičkám a prababičkám často docela běžná, ačkoliv nám už mnoho neříkají. S klidným svědomím tak mohou všem svým přátelům, kolegům a lidem se stejnými zájmy tuto knihu bez výhrad doporučit.

Tomáš Hejna