Yvetta Simonová – královna populáru
Pravá královna české populární hudby a velká dáma jednou provždy se narodila
4. listopadu
Na rozdíl od jiných jsem měl štěstí poznat paní Simonovou jaksi jinak, a navíc skutečně zblízka. Totiž ve chvílích, kdy navštěvovala Tomáše Spurného v naší kanceláři, z které jsme s Tomem řídili s přehledem zábavní chod Lucerny a jejích přidružených středisek. Přitom k nám nepřicházela ani tak velkolepá sólistka, anebo pop-star první třídy, jako mnohem spíš matka za synem. A ještě k tomu obvykle se vším, co k takovým návštěvám patřívá běžně bezpočtukrát jindy a jinde. Přesto mě ani při těch příležitostech neopouštěla přirozená úcta, kterou zaslouženě vzbuzovala už způsobem, jakým vešla a jak se poté dokázala bavit o záležitostech vlastně docela všedních. K takovým báječným momentům docházelo během „Devadesátek“ a už tenkrát patřila plným právem do čela zástupu historických osobností českého šoubyznysu.
Yvetta Simonová opravdu kralovala svému oboru dávno předtím. Dokonce ještě daleko dřív, než jsem ještě jako asistent všech asistentů spletl v televizi na tehdy ručně psaných titulcích ono jednoduché v a dvě t jejího křestního jména (dokonce několikrát) a dostal pak za ty omyly po zásluze co proto. Šlo přitom o holou zbytečnost, protože ta paní se tím, co a jak uměla předvést, jasně prosadila poprvé už ve velkých časech Tomášova otce. Do té míry, že patřila k prvním, jimž se podařilo překonat pouto tehdy skoro povinného, zásadně optimistického projevu a prosadit se vlastním podáním řady skladeb, jejichž přednesem získala přízeň davů, zaručeně a nejspíš také docela rychle. Nebylo přitom vůbec divu, protože pro to měla kromě vlastních nesporných vloh za sebou bonus v podobě autority pana Spurného staršího a s tím všechno, co pro ni později udělali Zdeněk Barták, Karel Vlach, Jaromír Vomáčka a řada dalších. Jiní, lepší, tenkrát nebyli a tak se jeví její spojení právě s nimi, i s ostatními jim podobnými, jako správné, jedině možné a vlastně naprosto přirozené. Čímž mám na mysli textaře, dramaturgy, režiséry a vůbec autory, kteří si jí považovali sborem, stejně tak jejich jednotlivé vyjmenování by zaplnilo tuhle stránku samo o sobě.
Od konce padesátých let rašícímu českému šoubyznysu vysloveně vévodila. Nezřídka v tandemu s neméně proslulých Milanem Chladilem a jistě také sama. Názvy sólových hitů, jejichž přednesem se jí to tak skvěla dařilo, se mohou zdát poplatné času svého vzniku, ale jejich melodie a konec konců i řada textů mají svoji cenu pořád.
Paní Simonová patří k českým populárním špičkám pro to všechno snad až neskutečné desítky let. Přitom se stejnou chutí a drivem, s jakými se prosazovala na pódiích, obrazovkách a vůbec všude tam, kam právem patřila, zpívá dodnes. Což je nejen mimořádné a právem obdivuhodné, ale také, přiznejme si to, k závidění nás všech ostatních, kteří pokašláváme, stěžujeme si a snadno vzdáváme všechno, co nám momentálně nejde.
Máte můj obdiv, paní Yvetto (sláva, nespletl jsem to!). K tomu patřím rád ke všem těm ostatním, kteří Vás mají rádi, váží si Vašeho umění, mají Vás v úctě a stále Vám děkují za všechno, co jste kdy udělala pro náš společný obor. Neméně si ovšem považuji svého místa v podobném shromáždění: v nedohledné řadě gratulantů, kteří Vám přejí k Vašim narozeninám zdraví, dobrou náladu a právě ten kus životního štěstí, jež si zejména Vy sama tolik zasloužíte.
Václav Junek
