Heidi Janků

Usměvavé „děvče ze sousedství “.

Heidi Janků tak opravdu i dneska vypadá a také se tak chová. Příjemně, obyčejně, žádná hvězda ani „načančanost“. Léta na ní nejsou vidět, ani na váze (i když ji zrovna teď přibyla sádra na ruce, ale jen dočasně, úspěšně se to hojí, byla ve Špindlu sáňkovat). Pořád se směje, mluví na rovinu bez obav, že by třeba vypadala nějak nevhodně. Kdybych do rozhovoru uváděl všechny její jásavé smíchy, bylo by to o stránku delší.

Pochází z „ostravské líhně“ a patří do ostravské sestavy hvězd Rottrová, Zagorová, Špinarová, Wikrent aj. Téměř celoživotně profesně i osobně je spojena s osobností kapelníka a skladatele Ivo Pavlíka.

Díky „koronadobě“ jsme se k popovídání setkali v útulné Knihovně Artesu, bez dalších lidí okolo, při dodržování nařízených pravidel i s rouškami.

Hodně lidí ze zábavy, se kterými jsem již mluvil, má kdejaké technické či zcela profesionální vzdělání. Jaké Vy máte profesní kořeny?

Já mám jenom obyčejný gympl, končila jsem začátkem osmdesátých let. Ale od dětství jsem chodila na Lidovou školu umění, kde učila moje maminka, tatínek učil na jiné „lidušce“. Maminka hrála na violoncello a klavír, otec učil dechové nástroje. U mne byly jakési náznaky, že bych mohla jít na konzervatoř místo gymplu. Moje paní profesorka Klusová mi to rozmluvila. Že když není štěstí, tak konzervatoř je tak trochu na p… V Ostravě je sice výborná konzervatoř, ale nechala jsem to být. A ta učitelka šla pak učit na tak zvanou Lidovou konzervatoř, taková už asi dneska neexistuje, tak jsem tam šla také. Oba rodiče byli muzikanti, tak to by bylo, kdyby ve mě něco nebylo.

Nakonec jsem alespoň absolventka Lidové konzervatoře. Tu jsem si dodělala, i když už jsem jezdila s kapelou zpívat.

Pamatujete si na svoje první vystoupení na veřejnosti?

No, nevím, ale já jsem byla velký extrovert už jako malá holčička, v lidušce už od první třídy. Na zpěv, na klavír, na nauku, pohybovku, sborový zpěv. Moje maminka, aby mě nemusela nechávat odpoledne samotnou doma, protože chodila do práce odpoledne, tak mě brávala s sebou, ještě jsem byla vlastně předškolačka. Abych se tam nenudila, tak mě přihlásila do všeho, co šlo. Takže já jsem od pondělka do pátku trávila všechna odpoledne v Lidové škole umění.

Ráda jsem se předváděla a co si pamatuji, tak první vystoupení bylo asi ve vlaku. Jezdili jsme s rodiči do Beskyd na chatu, cesta trvala hodinu a já všechny v kupé obšťastňovala svým zpěvem. Já si prostě stoupla, uklonila jsem se a hodinu jsem zpívala. To asi měli radost.

A kde jste se poprvé předvedla jako Heidi?

Asi už v Lidovce, bylo tam zvykem, že každý rok byla taková besídka, kde jsme předváděli, co jsme se za ten rok naučili. Nepamatuji si tedy to první.

Ale s kapelou, vůbec ne ještě mojí. Na gymplu se o mě vědělo, že zpívám, a tak si mě našla studentská kapela, že sice zpěvačku nehledají, ale že by to možná bylo určité zpestření. Tak proč ne.

Bylo to kluci nejen z našeho gymnázia, ale i z Vysoké báňské. Nacvičili jsme na tu dobu docela fajn repertoár, zpívala jsem třeba Janis Joplin, nebylo to úplně „obyč“. Dokonce jsme vystupovali na nějaké akci, kde se vybíralo vstupné, a tak jsme dostali i honorář. Kluci se tak pohádali, kdo kolik dostane, že jsme se ještě ten večer rozpadli.

Asi ve třetím ročníku jsem začala teprve chodit do tanečních a tam hrála kapela, která se kdysi jmenovala Majestic a s nimi, také kdysi, zpívala Marie Rottrová i Věra Špinarová. Když nám hráli na tanečních, tak se už jmenovala Proměny a vždy měli dva zpěváky a dvě zpěvačky. V době mých tanečních jim jedna zpěvačka odešla a hledali novou. Stáli jsme s holkama v hloučku na parketu, přišel jejich kytarista, a „holky, nevíte o někom, kdo umí zpívat, hledáme zpěvačku“. A holky ukázaly na mě, „no Heidi“. Slovo dalo slovo, udělala zkoušku a byla jsem přijata.

To už mi táhlo na sedmnáct. Byla to pro mě velká škola, první taková poloprofesionální kapela. Hráli jsme pravidelně „na čajích“, nebyly diskotéky, nebyly kluby, ale každou neděli jsme odpoledne hráli. Pro mě to byla asi ta nejlepší škola, kterou jsem mohla dostat. To byli o hodně starší kluci, ve věku mého otce, tak si mě vzali pod křídla a vládla tam bezvadná atmosféra. Hráli a zpívali jsme hity té doby, Abbu, Bee Gees, aby se to lidem líbilo, aby se na to dobře tancovalo, dokonce spíše v angličtině než v češtině.

Takže pop, taneční písničky.

Nejenom, když se vrátím zpátky, tak nesmím zapomenout, že jsem léta zpívala i v jednom folklorním souboru. Jmenoval se Lučina, a byla jsem s ním i na Strážnických slavnostech, kde jsem měla sólovou píseň. I v Ostravském rozhlase jsou dvě nahrávky, kdy jako školou povinná zpívám folklor. Myslím, že to vůbec nebylo od věci, protože zpívat folklor není vůbec jednoduché. Tam to nesnese žádné manýry, tam musíte jet přesně jak to folklorní pojetí vyžaduje.

S přesnou intonací i výrazně „vesnickou“ barvou hlasu zpívá:

„Karliku, Karliku, dobrá kaša na mlyku,

Karliku, Karliku, dobrá kaša je!“

V Lidušce se člověk naučí všechno, tam jsme dělali i klasiku Blodka, My Fair Lady. Protože jsem spíše mezzosoprán až alt, tak moje profesorka o mě docela bojovala, protože těch altů není tolik.

Bylo po maturitě a co teď.

Jeden kluk, který se mnou asi chtěl chodit, ale už jsem měla jiného, mě upozornil, že Pavel Novák, přerovský to zpěvák, chce vyjet se svojí novou kapelou do zahraničí do baru, ale pořadatel si dal podmínku – zpěvačku, aby tam nebyli jenom chlapi.

Dostala jsem kontakt, abych zajela do Zábřehu, kde vystupují a představila se. Přijela jsem, zazpívala, pohovořili jsme a za dva dny zavolal, že mě bere. Když jsme se později i skamarádili, tak mi řekl, že tam byla ještě jedna zpěvačka, ale já jsem to vyhrála prý proto, že jsem měla hezčí nohy.

Měl zrovna novou kapelu „Proto“, samí mladí kluci a potřebovali si vydělat na kytary, bicí, aparaturu, tak chtěli do zahraničí i kvůli penězům. Pavel domluvil dva měsíce v Hamburku. To byla další velká životní škola. Strašné až šílené řemeslo.

Když teď sólově zpívám, tak si občas říkám, to je báječné, mohu být na podiu třeba jen hodinu. V baru se hrálo o víkendu dvakrát denně, přes týden denně večer, a to byly osmihodinové šichty. Tři písničky, tři minuty pauza, ale nesmíte dolů z jeviště. Dvakrát večer „kurzpauza“ čtvrt hodiny, a to jsme si mohli zajít na záchod, dostali jsme panáka pro dobrou náladu a museli jsme jet dál. Prachy si musíte zasloužit.

Mě bylo osmnáct, měla jsem vážnou známost, úplný tele, nikdy dál než v Malinovicích a najednou velký svět. Pro jistotu jsem se za svoji vážnou známost provdala, abych měla prstýnek a jistotu. Byla jsem tam přes Vánoce, nikdy jsem nebyla mimo domov. Bylo to pro mě těžké.

Po návratu tradiční ples Krajského kulturního střediska v Ostravě, pod který jsme patřili. Byli jsme po Hamburku „vyhrátí“, velký úspěch. Před námi zpívala Věra Špinarová s Ivou Pavlíkem. A Ivoš za mnou poslal svého manažera a ten vyřizoval vzkaz „Když na sobě budeš pracovat, tak by z Tebe mohlo něco být!“. „No, jo“, mě to nezajímalo, co si vůbec myslí, byla jsem trochu v euforii. Chtěl ale na mě spojení, a „možná se Ti ozveme“.

Asi za čtrnáct dnů se Ivoš ozval, že bychom si mohli dát schůzku. Ono už to tenkrát mezi ním a Věrou neklapalo, ta už měla Víťu Vávru a Ivoš také jinou přítelkyni. Dojížděli jen nasmlouvované kšefty. A už přemýšlel do dál.

Sešli jsme se v mléčném baru, dobře vypadal a chtěl zkusit něco nového na české scéně, než by vyjel do zahraničí. Já byla vdaná. Dostal mě ale větou, že nebudeme do profesionální práce motat soukromí. No, vydrželo nám to asi dva měsíce.

Takže profesionálně s Ivo Pavlíkem.

On měl fantastický čich pro repertoár, včetně převzatého. A sám dělal výborně muziku, texty mi hlavně dělal Vláďa Čort a pak se přidal Honza Krůta. Oba mě dobře znali a dělali moc hezké písničky.

Na prvním singlu byla „Já jsem já“, trošku taková rebelská a na druhé straně převzatý rokenrol s textem Vláďi Čorta „Internát“. Když jsem se slyšela na Hvězdě v rozhlase, tak mi strašně stouplo sebevědomí. V TKM jsem byla trochu za pankáče. 

Kterou písničku máte nejradši?

Určitě Vás napadá „Načančám“. Je to megahit a na každém koncertě to lidé chtějí. Mám své posluchače ráda, a tak jí vždycky dám.

Ale já mám nejradši ty nejnovější, zatím neoposlouchané, které se snažím dostat mezi lidi. Vždycky ta nejnovější je pro mě ta nej. Teď je to právě písnička „Dík za Tvůj kus ráje“, i klip.

Teď pro mě Adam Pavlík, syn Ivoše, postavil kapelu a jezdíme s HeidiBandem. Pořád mám toho Pavlíka za zády. Děláme hlavně různé venkovní slavnosti, openair, dost dělám i vystoupení pro děti.

Vy jste ale dělala i něco jiného než jen zpívání s orchestrem.

To narážíte na moje moderování v televizi Barrandov v takovém erotickém magazínu. Bylo to určitě zajímavé a nikdy to nešlo „za hranu“. Brala jsem to zase jako velkou školu. Získala jsem na svou stranu spoustu žen ve středním a vyšším věku a ty i za mnou chodily a říkaly, že se dozvěděly spoustu věcí, které za svůj život nevěděly. Nikdy jsem netušila, že tyto dámy se na něco takového budou vůbec dívat.

A nesmím zapomenout i na muzikály. Nedělala jsem nějaké ty slavné, ale užívala jsem si. Třeba v muzikálu Jeptišky v Praze. To je moje srdeční záležitost, jenom pět „jeptišek“ v komorním muzikálu. Pak byly ještě nějaké další.

A na závěr se vždy ptám na sen, co ještě?

Zpívám už skoro čtyřicet let, a kdyby mě to vydrželo, bylo by to nejlepší, co by mě mohlo potkat. Ale tahle doba přinesla něco úplně nového a nikdo neví co bude. Někdo říkal, že jestli chceš rozesmát boha, tak mu řekni o svých plánech. Já nic nemám a jen čekám, co bude. Snažím se na všech frontách bojovat.

Držím Vám palce, ať Vás nejen sádra, ale i momentální umělecká pauza dlouho netíží.

Děkuji za příjemné povídání.

Václav Soldát