JUDr. Ivo Jahelka

Poznali a setkávali jsme se především na Portách v Plzni. Přiznám se, že jsem tam pravidelně jezdíval hledat další hosty pro každoroční festivaly humoru Olomoucký tvarůžek. A samozřejmě i proto, že jsem také odchovanec trampských písniček a country muziky.

Vždy příjemný, usměvavý a vstřícný mladík, na Olomouckém tvarůžku se svým nevtíravým humorem výborně uchytil a získal jednu z cen. Byl a stále je oblíbeným bavičem specifického zaměření.

V Prešově se před mnoha lety projednávala poněkud složitá právní kauza. Náklaďák Pohřební služby převážel prázdné rakve. Řidič vzal na korbu stopaře, ale začalo pršet a ten se před deštěm ukryl do jedné rakve, kde brzy usnul. Po chvíli na náklaďák přibyla parta podnapilých cikánů (tenkrát se jim tak říkalo). Po nějakém cuknutí se stopař v rakvi probral ze spánku a že se podívá, jestli ještě prší. Otevřel víko a natáhnul ven ruku. Vyděšení cikáni – Romové za jízdy vyskakovali z náklaďáku a utrpěli různá zranění. Kdo byl odsouzen?

Poslechněte si třeba na YouTube „Cikánskou baladu“, která je snad nejúspěšnější z těch mnoha desítek, které Ivo kompletně složil a nazpíval (stačí ťuknout na desku).

Začněme od začátku. Máš nějaké tvůrčí kořeny?

Ani asi moc ne. Snad vše předurčilo mé rodné město Dačice, mezi Telčí a Slavonicemi, zhruba 40 kilometrů od Jindřichova Hradce, Jižní Čechy. Zde jistě bylo uměním, že tu vyrobili první kostkový cukr na světě.

Tady jsem vystudoval, co se dalo, gymnázium, základku, mateřskou školku a pak do Prahy na práva.

Maminka byla knihovnice a velká divadelní ochotnice v Dačicích, hrála a pak hlavně režírovala. Tam jsou možná nějaké skutečné kořeny. Jako dítě jsem u ní také hrál. I teď ve svých devadesáti letech vede dětský soubor „Tyláček“.

Chodil jsem samozřejmě do hudební školy „do klavíru“, to mě ale moc nebavilo. Takže od třinácti let, asi také kvůli děvčatům, to znáš, puberta, jsem jako samouk začal hrát na kytaru. To bylo prostě nutný, aby kluk hrál na kytaru a upozornil na sebe alespoň tímto způsobem.

Zapisoval jsem si do sešitu všechny písničky, co se tehdy hrály v radiu, k nim jsem si psal akordy. Pak jsem čuchnul k partě, která hrála takové ty čundrácké písničky. To mě bavilo nejvíc, místo Beatles jsem poslouchal Rangers, Greenhorny.

A kdy jsi vlastně začal s vlastními písničkami?

Vlastně už v gymnáziu. Měli jsme folkovou kapelu, a tak jsem pro ni začal psát texty a písničky. Pak jsem ale v Praze osiřel, tak jsem z nedostatku jiné činnosti začal psát písničky pro sebe. Rozhodl jsem se, že se „proslavím“ jako písničkář.

První písně byly písně hledání. Kudy se vydat, trochu filozofie, lásky a tak. Ale tudy cesta nevedla, což jsem záhy pochopil. Dělali to mnozí a lépe než já. Tenkrát bylo sdružení Šafrán, Hutka, Merta a spol. To byl tehdy vrchol a moje největší vzory.

Ale to už tu bylo, a tak jsem přemýšlel a hledal co jiného a jinak. Když už jsem studoval práva, tak mě napadlo, co kdybych udělal písničky z této oblasti. Zkusil jsem to, napsal pár písniček a přinesl je do klubu Rubín do pořadu Mirka Kováříka „Zelené peří“, kde byli uváděni noví mladí básníci, písničkáři a další mladí autoři. Kovářík si vybíral. Autoři přinesli texty, on nějaké vzal, něco vyhodil. Tak jsem mu také přinesl něco, soudničky, nějaké písničky „o životě“. Ty hned vyhodil, ale soudničky se mu líbily, tak mě tam pozval. Ono to zafungovalo, písničky se chytly, a tak jsem pochopil, že tudy ta moje cesta povede.

Která byla první?

Jedna z prvních byla kauza, která se skutečně stala. Pak z ní byl po létech i film s Donutilem a bylo to o té zvěrolékařce, která vykleštila muže, co jí znásilnili. Já byl v té době asi v druhém ročníku na právech.

Do kterého žánru by ses zařadil?

Asi do žádné škatulky. Já jsem něco jako byli ti, co chodívali po poutích a zpívali tam „o těch hroznejch mordech“. Což byla taková funkce černý kroniky, k tomu obrázky a byla to do jisté míry osvěta. Snad jsem to já v modernější podobě. Protože jsem právník, tak k tomu mám blízko. Navíc miluji soudničky a miluji vynikající soudničkáře, jako byl František Němec, Těsnohlídek, Poláček, to byla špičková literární disciplína. Oni to fakt uměli a moc se mi to líbilo. Zkusil jsem napsat nějaké nové soudničky, ale to mi nešlo. Tak jsem to zkusil dát do písničky a tam mi to šlo.

Mým vzorem při psaní písniček byl Karel Kryl, jeho rýmování. Jiří Černý jednou napsal do Melodie „rýmy třeskné jako bič“. A snažím se, aby moje písničky byly tak postavené, že se dobře rýmují a měly příběh. Třeba myslím, že je dobře postavená Balada o medvědovi, která má příběh, dobře se rýmuje a dohromady to funguje.

   „Devizový cizozemec, z Bavorska Západní Němec,
          vylizoval guláš z hrnce, zapíjel ho Českým sektem,
                                                    sudeťáckým dialektem, chlubil se, jak skolil srnce.“

Nemám nějakou nejlepší, divácky nejoblíbenější. Těžko říct. Jsou takové, které nikdy nezklamou. Třeba balada o tom, jak manželka prala manželovi prádlo, měla na to směs čikuli a benzínu, odstranila skvrny a vylila to do záchodu. On přišel domů, sed´ si na záchod, kouřil a „vajgl“ hodil do záchodu, vybuchnul a už to bylo. To je vděčné téma, hlavně pro manželky.

Jak si vybíráš kauzy, aby se to dalo zpracovat?

Mám na to jasná kritéria. Musí to mít nějaký prvek humoru. Musí to být ze života, ale humor, třeba černý, nebo situační. Na závěr to musí být legrace, pohled na vážnou věc s humorem. A kompletně si to dělám sám, text i muziku.

Občas i dovnitř právnického života, kolegové se nezlobí, dokonce mě někdy upozorňují na kauzy, které bych mohl použít. Typickým příkladem je Balada soudcovská:

Probíhal rozvod a manželka si stěžovala, že se k ní manžel chová nevybíravě v intimním soužití a nějakým velmi vulgárním výrazem jí vybízí k intimnímu styku. Soudce se ptá, jak vás vybízí, co říká? Ona se styděla, protože tam byli přísedící, tak to napsala na kousek papíru. Soudce si to přečetl a dal to vedle sedící přísedící, která ale pospávala. Ta se probrala, když měla před sebou tu výzvu. Myslela, že to je od toho předsedy a dopsala tam „zejtra v pět“!

My jsme se prvně potkali na Portě.

Byl jsem někdy v sedmdesátém osmém jako host na Portě v Olomouci. Pak jsem někdy v roce 82 obeslal autorskou Portu a tam Cikánská balada vyhrála. Pak už jsem se z Porty v Plzni nehnul. Megakoncerty koncem osmdesátých let v Lochotíně, až třicet tisíc diváků, to už se nebude opakovat nikdy.

Ale užil jsem si i Olomoucký tvarůžek, ještě mám keramický Tvarůžek schovaný. Tam jsem měl společnou šatnu s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou, a oni mě pozvali do Semaforu. Já byl prvně v Semaforu, byl jsem u vytržení. Pak jsem měl radost, že jsem tam časem občas vystupoval. Vyvrcholilo to, a to je snad nejzajímavější, 17. listopadu 89, kdy jsem tam křtil novou desku. Druhé elpíčko, které jsem tam živě natočil s diváky někdy na jaře a na podzim jsme jí tam křtili. Pak jsme vyšli ven a dozvěděli se, co se tam vůbec dělo. Na to nikdy nezapomenu.

Nevadí Ti to někdy v Tvé právní praxi? Ty jdi přece advokát, obhájce, tedy velmi vážné věci a najednou Tě lidé znají pod označením „Zpívající právník“.

Profesí jsem, řekl bych všeobecný advokát. Civilní, trestní, rodinné, „právo všeho druhu“. Mělo to svůj vývoj. Začínal jsem za hlubokého socialismu a samozřejmě to bylo na hraně. Vadilo, že jsem si dělal legraci z tehdejšího právního systému. Bylo to navíc něco nového. Přes nějaké nesouhlasy ze strany některých soudců jsem to udržel. Ale, když se to stalo do jisté míry populární, tak mi třeba občas kolegové posílají příběhy, které bych mohl použít. Určitě i soudci mají smysl pro humor.

S klienty je to někdy složitější. Já působím vesměs na venkově, jsem něco jako „polní advokát“. Do jisté míry ta moje písničkářská profese může být přitěžující okolností k té základní, právní.  Může to být vnímáno tak, že pan doktor, advokát, by neměl dělat nějaké další věci, jako vystupování na estrádách. A klienti na tom menším městě třeba takto uvažují a nevyhledají třeba mě. Mám to vyzkoušeno léty praxe v Jindřichově Hradci. Myslím, že v Praze by to bylo díky popularitě přesně naopak.

Ivo Jahelka má úspěšnou právní praxi a současně pořád zpívá. Momentálně mají spolu s Mirkem Palečkem takový dvojkoncert a téměř dvoustou reprízu úspěšného pořadu. To není jen za poslední rok. Ivo musí jezdit po celé republice a samozřejmě dokázat své vystupování, ročně asi jen kolem osmdesáti koncertů, sladit s právní praxí i cestováním z Jindřichova Hradce.  Ještě odpoledne u soudu a večer třeba v Ostravě.

Ivo, ať se Ti pořád daří, v právničině i s písničkami.

Václav Soldát