ANTIKVARIÁT ZÁBAVNÍHO UMĚNÍ – POD STAROU LUCERNOU A JINÉ VZPOMÍNKY

I když už dnes lidi neberou do ruky knihy tak často jako dřív, stále je ještě vidět v tramvajích, autobusech, vagonech metra i vlaků dost těch, kteří na tištěnou knihu nedají dopustit. Zvláštní oblibu přitom mívají zejména vzpomínky významných osobností na své osobní zážitky nebo na své kolegy. A je jedno, jestli se jedná o vzpomínky na herce, režiséry, zpěváky či skladatele nebo lidi z jakéhoko-li uměleckého prostředí. Lidé mají zkrátka vzpomínkové knihy rádi. A zvlášť úspěšné jsou, když je napíše skutečný mistr pera. To je i případ Jiřího Brdečka, kterou jsem nedávno našel zapadlou v knihovně Artesu.

Kniha: Pod starou Lucernou a další vzpomínky

Autor: Jiří Brdečka

Nakladatelství: Primus

Rok vydání: 1992

Stran: 256

A Jiří Brdečka opravdu byl skvělým autorem, kterého tak trochu známe všichni – i když si to třeba mnozí ani neuvědomují. Zanechal totiž po sobě nesmazatelnou stopu nejen v literatuře, ale v českém filmu. Už jen jeho slavná kniha Limonádový Joe, která se stala předlohou pro slavnou filmovou hudební westernovou komedii Limonádový Joe aneb Koňská opera, mu zajistila nesmrtelnost. Jenomže vedle ní jsou také scénáře k mnoha dodnes oblíbeným filmům, na kterých se buď podílel, nebo které byly celé jeho dílem – namátkou Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech, Byl jednou jeden král, Vynález zkázy či Císařův Pekař a Pekařův císař.

Brdečkova vzpomínková knížka má kapesní formát a doplněna celou řadou zajímavých fotografií. Skutečným pokladem je však obsah knihy, která je rozdělena do několika částí. Hned v úvodu je poznámka Brdečkovy dcery Terezy Brdečkové o okolnostech, za jakých tento příspěvek literatury vůbec vznikl. Vydání připravoval samotný Brdečka už v roce 1980, kdy se o vydání zajímala Mladá Fronta. Brdečka se ovšem nedržel chronologie, psal na přeskáčku, a tak, když 2. června 1982 zemřel, zůstal po něm zdaleka nedokončený rukopis, který nezačínal popisem dětství a mládí, jak bychom u osobních vzpomínek předpokládali, ale popisem „protektorátní éry u firmy Lucernafilm“. Dlouho si potom nikdo nevěděl s nedokončeným rukopisem rady a všechny snahy o vydání vyšly naprázdno. Problémem byl zejména krátký rozsah dochovaného rukopisu, a když už se někdo pokusil doplnit Brdečkovi vzpomínky také dalšími vzpomínkovými texty, které psal do různých tiskovin, většina redaktorů se zalekla nesnadného úkolu dohledat, zda byly tyto rukopisné skici někdy opravdu publikovány. To proto se kniha dostala na veřejnost s takovým zpožděním. K vydání nakonec připravila rukopis právě jeho dcera, rovněž spisovatelka a novinářka. Ta je také autorkou první části Jiří Berdečka – pokud o rekapitulaci, kde vypráví o životě svého otce, rodáka z Hranic.

Hned další část, v pořadí třetí, dala vlastně název celé knize. Pod starou Lucernou. Opravdu Lucernou s velkým L! Brdečka totiž pracoval v propagačním oddělení Lucernafilmu během nacistické okupace, a tak měl možnost seznámit se s tehdejší filmovou a uměleckou smetánkou. To ovšem není hlavní náplní této jeho vzpomínky. Popisuje v ní celkový obraz tolik často zmiňovaného, zároveň ale pro mnohé tak málo známého podniku rodiny Havlových, který byl největší filmovou společností té doby. Zabýval se jak výrobou, tak i půjčováním filmů. Hned v úvodu kapitoly Brdečka píše:

„Nejprve jsem se šel představit řediteli půjčovny. Čekal jsem v předpokoji, který se později stal mým pracovištěm, když tu za dveřmi ředitelny zaburácel nepříčetný řev a hřmot, načež se zuřivě rozdrnčel zvonek. Přiběhl zaměstnanec, zmizel v komnatě hrůzy a hned se zas objevil, odnášeje křeslo s ulomenou nohou, kterou držel v druhé ruce. To nebyl povzbudivý začátek.“

Jsou to právě takovéto krátké příběhy, drobné střípky vytažené z paměti jednotlivce, které často chybí v jinak běžně známém celku. Mohl by někdo jiný vědět, že se ředitel půjčovny Lucernafilmu byl občas tak prudký, že rozbíjel křesla? Nedodává to krásný nádech lidskosti k jinak sice zajímavé, ale faktograficky neúprosně strohé historii, na kterou jsme často zvyklí? Anebo mohli bychom odjinud vědět, že pan ředitel měl rád divadla a hazardní hry, za kterými chodil do podniku Baroko? A tak bychom mohli pokračovat, v Lucernafilmu pracoval Brdečka od roku 1941, prožil v něm celou válku a ve svých vzpomínkách popisuje zajímavé a jinde neobsažené detaily z jeho každodenního života.

Ve stejné části v knize ožívají Miloš a Václav Havlové a s nimi tu ožívá Barrandov a slavné filmové studio A-B film, jsou zde zmíněny redakce dalších společností a mnoho známých i neznámých lidiček. K těm známějším patří Jiří Trnka, Vítězslav Nezval, Václav Krška, František Čáp a řada dalších. Také zde zmiňuje mnoho známých filmů, které v té době vznikly, a na jejichž propagaci a šíření se při své profesi účastnil.

Celkově postihuje tento jeho vzpomínkový rukopis asi třetinu celé knihy. Zbytek byl doplněn jeho už dříve uveřejněnými vzpomínkami na nejrůznější přátele a osobnosti. Jiří Trnka, Jan Werich, Jan Rychlík, básník Myrtil, A. M. Brousil… Vedle toho jsou tu i vzpomínky na některé zajímavé události v jeho životě. A protože je zvykem v tomto našem seriálu uvádět i ukázky z autorova díla, jednu velmi krátkou, ale zajímavou kapitolku vám pro ilustraci přináším. Jde o vzpomínku na dnes již málo známé divadlo, kterým ale v době druhé světové války a i po ní prošla celá řada velkých herců, z nichž mnohé jsou dodnes považovány za legendy – a některé jsou také v Artesovské Síni legend zábavního umění. Původní verze byla napsána podle knihy 5. 10. 1970.

Byl jednou jeden Větrník

Když jsem uviděl Chocholovy fotografie, vyskočila na mne minulost jako čertík z krabičky, minulost stará víc než čtvrtinu století. Herci, které tehdy zachytila kamera, vypadají dnes trochu jinak, nicméně neopustili jeviště, zatím co divadlo, v němž začali svou kariéru, už dávno neexistuje. Co na tom? Vepsalo se nesmazatelně do dějin naší divadelní kultury a en, kdo viděl Šmídovi inscenace, a viděla je přinejmenším celá kulturní Praha, nikdy na ně nezapomene. Ano, divadlo Větrník září ve vzpomínkách pamětníků jako jeden z mála světlých bodů podivné protektorátní atmosféry. Kdykoliv dnes navštívím nevelkou výstavní síň v suterénu nakladatelství Čs. Spisovatele, vždycky se divím, jak se do tohoto omezeného prostoru mohlo vměstnat jeviště, zákulisí i hlediště. Pravda, bylo tu místo pro 99 diváků a také na těch několik čtverečních metrů jevištního prostoru by se jistě nevešel ani Jan Roháč z Dubé, ani Boris Godunov, a přece to, co se tu každý večer odehrálo, představovalo kvintesenci toho prastarého kumštu, zvaného divadlo. Když se na sklonku odpoledne uzavřela výstavní síň, správce domu, jeho žena a někdy i členové souboru nastavěli 99 židlí, odsunuli před nimi pohyblivou stěnu a galerie se změnila v divadlo.

Jestliže mne neklame paměť, Větrník zahájil svou činnost hned na samém začátku okupace, tuším že Románem lásky a cti, jak se jmenovala Honzlova dramatizace pohnuté korespondence Jana Nerudy s Karolinou Světlou. Byl to velký a zasloužený úspěch, nicméně heroická éra Vetrníku je nerozlučně spjata s činností režiséra Josefa Šmídy. Já přišel s tímto divadlem do styku textem Limonádového Joa, jehož spíše odrazovým můstkem než předlohou byly povídky, vycházející asi tři roky před tím v Ahoji na neděli. K tomuto divadelnímu zpracování mne vyzval sám Šmída a jeho inscenaci mi ukázal teprve o premiéře. Bylo to něco zcela jiného než to, co jsem si představoval, ale zároveň něco mnohem lepšího, včetně dialogu vypůjčeného bez mého vědomí z Chisholmovy vynikají a dnes, myslím, neznámé kaubojky Žlutý kůň. Vyneslo mi to obvinění z plagiátu, přes kteroužto maličkost jsem se při pronikavém úspěchu Šmídovy realizace hravě přenesl. Jsem si jist, že nikdo z tehdejších návštěvníků nezapomene na neodolatelný šok nástupu, kdy za nepředstavitelného kraválu sami herci postavili scénu a navodili pravou divokozápadní atmosféru, s níž může těžko soutěžit i masová rvačka, skvěle narežírovaná Oldou Lipským pro filmovou verzi Limonádového Joa. Ta divadelní měla ovšem tehdy na Větrníku těžkou konkurenci v ostatním repertoáru, z něhož stačí jmenovat skvělou dramatizaci Soudniček Franty Němce.

V souboru Chocholových fotografií postrádám dvě velevýznamné tváře tehdejšího hereckého souboru: Zdeňka Dítěte, debutujícího před širší veřejností jako robustní, svérázně stylizovaný zabiječ Grimpo a Jiřího Stránského, který je pro mne nezapomenutelný coby arciničemný, a přece tak poetický karbaník Horác Hogofogo. Stránský, to byl slibný talent nadaný jedinečnou pohybovou kulturou, v pravém slova smyslu herec-mim. Zabila jej zbloudilá kulka, snad hned v prvém dnu pražského povstání, prý na terase Národního divadla. Tehdy také padl na barikádách další člen kolektivu Jiří Mulač, který uměl těžit z hereckého stylu americké němé grotesky. Škoda obou: upadli v zapomenutí jen proto, že zemřeli tak mladí!

Jak umírají slavná divadla? Některá vyblednou do ztracena zároveň s barvou doby, jiná zaniknou proto, že ochabnou síly hodináře, který udržoval v chodu jejich stroj. Tím hodinářem byl v případě Větrníku Josef Šmída, od dob Thámových jedna z nejtragičtějších postav českého divadla. Nikdy jsem se nedozvěděl příčiny zhroucení tohoto dojemně dobrého člověka a velkého umělce. Po rozpadu Větrníku žil ještě dlouhá léta, ale tak, jako žijí housle s vytrhanými strunami. Před několika léty vyšel v odborném divadelním časopisu mnohostránkový, zasvěcený a velmi učený rozbor inscenací Větrníku, z něhož čtenář musel nabýt dojmu, že úspěchy tohoto divadla vznikaly jakýmsi samoplozením. Režisérovo jméno mihlo se až na samém konci ve zmínce o málo delší než pokrčení ramen. Prý v druhé půli čtyřicátých let Josef Šmída už neměl co říct. Což bylo, tuším, napsáno ještě za jeho života, přesněji řečeno za jeho živoření. Byl to nejkratší a nekrutější nekrolog, jaký jsem kdy četl nad člověkem, pohřbeným za živa.

Sluší se připomenout, že ve Větrníku začínala vlastně hrát velká skupina herců, které dnes považujeme za jedny z nejlepších vůbec. Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, která se tady potkala se svým prvním manželem Milošem Kopeckým, Radovan Lukavský, také Miroslav Horníček a mnoho dalších. O divadle samotném si ale určitě povíme něco bližšího někdy jindy.

Jiří Brdečka po sobě zanechal opravdu veliký kus práce, veliký odkaz. Mnoho novinových článků, vzpomínek na velké umělce, povídek a črt, ale také scénářů a k tomu i zajímavé obrazy a ilustrace, protože jedním z jeho zájmů bylo i malování. Slušné na člověka, který nemohl kvůli nacistické okupaci dostudovat vysokou školu. Karlova univerzita, kde nejdřív studoval češtinu a filozofii a později dějiny umění a estetiku, byla zavřena spolu s ostatními vysokými školami a Brdečka se musel protloukat sám. Prošel si pražským Městským muzeem, filmovými studii včetně zmíněného Lucernafilmu, pracoval pro nejrůznější redakce, kam psal a kreslil karikatury a vtipy. Byl to člověk nadaný od Boha, se smyslem pro humor, noblesou a výdrží. A hlavně muž opravdu mnoha profesí. I to ho přivedlo na práh spolupráce s Jiřím Trnkou, Janem Werichem či Oldřichem Lipským, a také do služeb filmu. To už je ale na jiné vyprávění.

Jak už bylo řečeno, zemřel na začátku června roku 1982, aniž by svoje vzpomínky, své paměti dopsal. Vyšly až o deset let později díky jeho dceři, a je rozhodně dobře, že přes její počáteční averzi, k níž se ve vztahu k psaní o svém otci sama v úvodu přiznává, práci na této malé knížce dokončila. Je totiž malá, kapesní, ale nesmírně důležitá už kvůli tomu, že je ve vzpomínkách na mnoho velkých osobností jedinečná, z pohledu člověka, který s nimi byl, který je zažil, a který je uměl ohodnotit. To vše Brdečkova kniha splňuje. Proto ji jako publikaci z Antikvariátu zábavního umění vřele všem doporučuji.

Tomáš Hejna