Antikvariát zábavního umění – Ve znamení náhody

Mezi životopisnými knihami většinou dominují ty, které pojednávají o životech těch největších hvězd showbyznysu. Své zážitky z účinkování v zábavním umění ovšem mají i ti, kteří se většinou museli či musejí smířit jen malými a vedlejšími rolemi. Jedním z mistrů malých rolí na divadle i ve filmu byl i herec Karel Effa, jehož knihu vzpomínek Ve znamení náhody si právě teď připomeneme.

Kniha:Ve znamení náhody

Autor: Karel Effa

Nakladatelství: Melantrich

Rok vydání: 1987

Stran: 216 a 32 stran fotografické přílohy

Karel Effa se narodil v roce 1922 a nejspíš by nikdo nečekal, že byl původně profesionálním vojákem v protektorátním Vládním vojsku, odkud v Itálii zběhl k československé zahraniční armádě. I po skončení války zůstal ve vojsku, nicméně si zde všimli jeho hudebního a hereckého talentu a byl přeložen k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého. Odtud vedla jeho cesta do Divadla satiry a potom během pár let prošel Divadlem státního filmu, Hudebním divadlem Karlín, Divadlem ABC až nakonec zakotvil v souboru Semaforu. Díky jeho talentu pro komediální role si ho brzy všimli i filmaři, a tak za svůj život sehrál víc než sedmdesát malých filmových rolí. Třeba ve filmech Adéla Uloupená hranice, Pyšná princezna, Florenc 13:30, Princezna se zlatou hvězdou, Limonádový Joe, Kdo chce zabít Jessii?, Ukradená vzducholoď, Šíleně smutná princezna a mnoha a mnoha dalších. I ta nejmenší role, ve které se kdy objevil, byla vždy natolik výrazná, že se zapsal mezi herecké legendy.

„Obnovená premiéra hry Pavla Fialy S Pydlou v zádech se konala na jaře 1982 v Jablonci nad Nisou.

Hostuji v této hře divadla Semafor, a tak ve složení režisér Evžen Sokolovský, herci Jana Paulová, Ludmila Molínová, Josef Dvořák, Rostislav Kuba, inspicient Jaroslav Vinš a já, jsme příštího dne kráčeli příjemně unaveni po vyprahlém dláždění hlavní třídy.

Došli jsme ke krámku s knihami, zastavili jsme se a já si povzdychl: ,Kéž už by tady byla vystavena ta moje knížka.´

,To nemyslíš vážně,´ opáčil režisér Sokolovský, stojící v té chvíli po mé pravici.

,Jak to myslíš?´ zeptal jsem se ve své naivitě.

,Člověče, vždyť by to byl ležák,´ přesvědčoval mě a dodal: ,Podívej se na sebe.´

Zdvihl jsem oči vzhůru, a než jsem tam doplul pohledem, začali všichni kolegové hurónsky řvát a smáli se až slzeli.

Na krámkem s knihami stálo: Antikvariát.“

Touto historkou hned na začátku seznamuje Effa čtenáře, že jeho kniha bude psána ve velmi humorném duchu, což ostatně koresponduje s jeho celoživotním povoláním herce komických rolí. A podle jeho kolegů-pamětníků i s jeho osobní povahou, protože Effa měl prý úžasný smysl pro humor. A z jeho knihy to lze opravdu snadno odvodit. A navíc – vyšla v tehdy známé edici Humor do kapsy pod číslem 27.

Nezačíná tradičně místem narození, ale svým prvním setkáním s uměleckou múzou ještě v útlém dětském věku, když jako malý hošík viděl u Pilského rybníka hrát ochotníky operetu Kráska ze Šumavy. Málem se přitom utopil: „Tohle moje první setkání s múzou však netrvalo dlouho. Kočárek se se mnou pojednou sám od sebe rozjel dolů po hrázi a přímo do rybníka. Jelikož sestra mých bratrů, Božena, hrála v onom představení hlavní roli, nevěnovala mi příliš pozornost. Vyrušilo je teprve až když jsem začal řvát a kočárek se začal pomalu potápět.“ Zde se také poprvé dočkal za své komické umění finanční odměny: „Na Březových Horách žil místní blázen, a když mu někdo řekl ,Pepíčku, vyskoč,´ zastříhal ve vzduchu nohama; dostal pak do nastavené dlaně šesták, usmál se a ukázal vykotlané zuby, zahýkal namísto poděkování a začal hledat po ulicích, hlavně však na náměstí, dalšího zákazníka. Několikrát jsem ho bedlivě pozoroval a při své příští produkci úspěšného šlágru v neděli dopoledne, kdy bylo korzo školou nabité procházejícími se mladými lidmi, sundal jsem si po své árii s hlavy klobouček a nastavil jej jako kasičku. Kupodivu se do něj začaly sypat šestáky a náš místní blázen netušil, že mu vyrůstá konkurence. Když se penízky vršily na hromádku, spokojeně jsem se uculoval, aniž jsem chápal, že jsem se už tehdy vlastně stal profesionálem.“

Effa pokračuje přes rodinu až po své pěvecké a herecké počátky. Nevyhýbá se ani své vojenské kariéře ve Vládním vojsku a zážitkům z Itálie, kam byla jednotka poslána ke konci války a prakticky celá okamžitě dezertovala na druhou stranu fronty k exilové armádě. Následují jeho vzpomínky na Armádní umělecký soubor, potom na první účinkování v divadle a samozřejmě vzpomínky na celou plejádu známých herců, s nimiž se Effa za svoji kariéru setkal.

V jedné části například vzpomíná na natáčení filmu Uloupená hranice, kdy v závěru má hrát zemřelého obránce hranic. Vzpomínka patří jeho kolegům Sašu Rašilovi, Rudolfu Deylovi a dalším, třeba kameramanovi Janu Rothovi. „Effendi, já už tu knížku asi nedočtu,“ odkazoval se Effa na knihu Van Dina Vražda v muzeu svému kolegovi a ve filmu samozřejmě hereckému partnerovi, „z úst mi měla vytrysknout krev. Rajský protlak, ani limonáda se na mé bradě Janu Rothovi nelíbily. Říkalo se o něm kameraman básník a měl zřejmě své důvody, když zavelel: ,Ksakru, doneste griotku.´ Záběr se jel asi třikrát. ,To je ono,´ pravil spokojeně pan režisér. To ještě netušil, co ho čeká. Jan Roth se chtěl našemu režisérovi za svůj prostřelený hubertus pomstít, a tak své nejvěrnější, švenkra Miliče, Deyla, Vrchotu a mě pověřil zvláštním úkolem. Za panem režisérem přijela do Kálku na několik dní milenka. Té noci po natáčení jsme se připlížili k jejich pokojíčku, zabušili na dveře a utekli. Pan režisér vyběhl polonahý na chodbu, kde se málem srazil s beranem, kozou a kozlem, které nám půjčil hajný. Kozel měl na krku velkou bílou ceduli, na níž stálo tlustou tužkou načmáráno: ,Veličenstvo, až budete unaven, jsem tady.“

V jeho knize se setkáme i s mnoha dalšími herci a umělci. Marvanem, Oldřichem Lipským, Kopeckým, Werichem, Emanem Filou, Josefem Hlimonazem, Hanou Talpovou, Vladimírem Menšíkem i Karlem Zemanem. Mapuje tak celé jedno herecké období Divadla Satiry, ABC i Semaforu, ale také filmové poválečné období a období prvních let filmu za minulého režimu. Effa se ale nevyhýbá ani vzpomínkám na minulý režim dokonce i mimo naše hranice. V poslední třetině své knihy například velmi humorně vzpomíná a dobu, kdy byl nominován do delegace českých umělců na Kubu. V jedné z těchto vzpomínek zmiňuje podivné kubánské kulinářské zvyky:

„V Havaně jsem bydlel v hotelu Havana Libre, v pokoji s překrásným výhledem na moře. Diety jsme měli celkem malé, ale každý z nás mohl sníst co hrdlo ráčilo. Asi třetí den jsem si vybral nejdražší jídlo. Číšníci přede mne snesli asi čtyři příbory a zanedlouho jsem se potýkal s obrovským kusem masa, obloženým oříšky. Když jsem byl v nejlepším a pokrm mi vskutku chutnal, aniž jsem věděl, co vlastně jím, ozvalo se za mými zády: ,Ahoj, já tě t uvítám. Jsem nějakej Vocílek, montér. Pracuju tady už rok, ale žasnujak tohle můžeš jíst! Ty sis ji vybral?´ ,Koho?´ zeptal jsem se zděšeně. ,No přece tu žábu, kterou jíš. Odhrň tu majonézu!´ Dost znechuceně jsem ho poslech la ejhle, z talíře na mne civělo veliké žabí oko. Když se mi zdálo, že se můj žaludek chystá k dvojitému Rittbergru, rychle jsem se s montérem rozloučil a k údivu veškerého personálu, neb jsem pojídal nejdražší pokrm, jsem prchal ke schodům, kde jsem si teprve teď povšimnul velké klece, z níž na mě zíraly žáby velké jako rackové.“

Životopisná knížka Karla Effa se vám vejde do kapsy a dnes už ji v knihkupectví určitě nenajdete. Nicméně pokud ji v nějakém antikvariátu uvidíte, rozhodně si ji pořiďte a přečtěte. Připomene ti řadu zajímavých a velkých osobností českého zábavního umění, i pozoruhodný život mistra malých rolí Karla Effy.

Tomáš Hejna