Božský Čech – Znovu objevovaný Josef Mysliveček

Jistý Georges Saint-Foix, významný životopisec Amadea Mozarta, napsal text nadepsaný „Mozart ve stopách Myslivečkových“. Nadsázka nebo skutečnost? Tak trochu obojí. Saint-Foix, jak připomíná Myslivečkova biografie od Marietty Šagiňanové, v této knize mimo jiné připomíná, že Mozart si minimálně v jednom případě vypůjčil od Myslivečka motiv jeho skladby, sám ji upravil a vydavatel později zařadil do jednoho ze sešitů Mozartových skladeb. „Slavní virtuosové se velmi pídili po jasné a melodické ,mozartovsky´ ženské a emocionální hudbě muže, který v Itálii zdomácněl pod jménem Il Boemo a jehož génius se někdy tak nápadně blíží Mozartovi,“ cituje autorka Saint-Foixe. Že by šlo o důkaz plagiátorství slavného Mozarta? Nikoliv – i když tak trochu vlastně ano, ovšem v té době šlo o zcela běžný jev. Mozarta navíc nevedla k tomuto činu zištnost, ale naopak úcta k Myslivečkovi, jehož umění si nesmírně vážil. Dokonce byl za ním krátce před jeho smrtí, kdy už na něj ostatní téměř zapomněli. Právě tito dva skladatelé jsou považováni za autory přelomu barokní a klasicistní hudby. Mysliveček přerod začal, Mozart ho dokončil.

Když jsem se ještě učil hrát na housle, mezi skladbami, které mi pan profesor zadal, byla i jedna skladba Josefa Myslivečka. Musím přiznat, že to byla jedna z nejkrásnějších skladeb vůbec. Tehdy jsem Myslivečka objevil já. Pro většinu veřejnosti byl ovšem Josef Mysliveček osobností téměř neznámou, objevující se snad v některých učebnicích dějepisu a encyklopediích. Jen málokdo by si ale jeho jméno na dotaz ihned vybavil, natož potom nějaké jeho skladby nebo jeho životní příběh. Teprve nyní (rok 2022) se díky filmu Il Boemo Petra Václava s Vojtěchem Dykem v hlavní roli vrací tento český velikán do širšího povědomí. Připomeňme si nyní jeho životní osudy i my.

Narodil se 9. března 1737 do mlynářské rodiny, která měla v pronájmu Sovovy mlýn na pražské Kampě. Nechybělo málo a svět by přišel o jednoho geniálního skladatele. Podle tehdejších tradic se počítalo s tím, že by měl syn, v tomto případě synové – spolu s Josefem Myslivečkem i jeho bratr-dvojče Jáchym, převzít živnost po otci a stát se rovněž mlynářem. A skutečně. Rodiče, kteří se řadili k pražským měšťanům a finančně na tom byli lépe než mnozí jiní, poslali syny studovat na jezuitskou kolej a po studiích byli v roce 1753 slavnostně přijati do mlynářského cechu. Otec se toho ovšem nedožil, zemřel, když bylo chlapcům teprve dvanáct let během epidemie tyfu. Doma bratři samozřejmě od útlého dětství vypomáhali a řemeslu se přiučili, také se dovzdělávali u pekařských mistrů jako učni, učili se matematice i mechanice, nicméně Josef Mysliveček nebyl se svým údělem rozhodně spokojen.

Bylo tehdy celkem běžné, že měšťané pěstovali jako ušlechtilý způsob zábavy svých ratolestí výuku hudby. Ani v rodině Myslivečkových to nebylo jinak a Josef Mysliveček tak už jako dítě bral hodiny houslí a klavíru, nehledě na to, že žil v hudebním prostředí – v mlynářských provozech se prozpěvovalo, pod bytem rodiny byla vinárna s živou hudbou a v Kotcích v divadle se tehdy hrála italská opera, na kterou Josef často chodil. Postupně se zdokonaloval a nepřestal se hudbě věnovat ani při studiích na jezuitském gymnáziu, kde hudba rovněž patřila mezi preferované předměty. Záhy se u něj dostavil i zájem o kompozici, u které projevil neobyčejný talent. Pro jeho vlohy si ho nesmírně vážili jak jeho první učitel František Václav Habermann, tak i Josef Seger – dnes zapomenutý, kdysi známý pedagog a žák skladatele Bohuslava Matěje Černohorského. Právě ten vedl Myslivečka k vlastní tvorbě, pomáhal mu rozvíjet skladatelské dovednosti a všemožně ho podporoval.

Hudba u Myslivečka nakonec zvítězila nad rodinným řemeslem. Byl odhodlaný živit se skládáním a jeho první symfonické skladby se po anonymním koncertu, kde jich bylo provedeno celkem šest, se brzy opravdu objevily v repertoáru některých hudebníků v různých panských a měšťanských salonech. To ale nemohlo Myslivečka uživit. Jednak byla tehdy konkurence v Čechách veliká – ne nadarmo se tehdejším Čechám přezdívalo „Konzervatoř Evropy“ – a především hlavním centrem tehdejší kultury byla hlavně Vídeň a další velkoměsta Evropy, jako Petrohrad, Řím, nebo Paříž. Praha byla v porovnání s nimi periferním městem. Cesta do velkého světa hudby tudy tehdy jednoduše nevedla. Vídeň zase byla Čechů a českých umělců plná, což o ní ostatně platilo i po celé příští století. Snad na radu svého učitele se proto Mysliveček vypravil ještě dál – do Itálie.

Vlastně se do světa vypravil oproti svým současníkům poměrně pozdě, až když mu bylo dvacet šest let, tedy v roce 1763. Začal v Benátkách, kde se stal žákem Giovanniho Batisty Pescettiho, mimo to se u sv. Marka zdokonaloval ve hře na varhany. Nový učitel byl svým žákem nadšen, Mysliveček se mu dokonce v mnohém již tehdy vyrovnal a tři roky, které u něj strávil, pro něj byly důležitější kvůli otevření dveří ke společnosti a donátorům. Brzy se dostavil i umělecký úspěch, a tak začala Myslivečkova cesta ke slávě. Už dva roky po jeho příjezdu do Itálie byla v Palermu předvedena jeho první opera Poplach na Parnasu. V té době se poprvé vážně zamiloval, a to do operní pěvkyně Lucrezie Aguijariové a později do své takřka osudové ženy pěvkyně Catariny Gabrielliové. Ta se stala hlavní subretou jeho nejúspěšnějších oper, včetně té, která Myslivečka dostala na samotný vrchol.

Tím největším a nejdůležitějším krokem pro kariéru Josefa Myslivečka bylo úspěšné uvedení opery Bellerofonte, ke kterému došlo v roce 1766. Do té doby neznámý autor, jehož uvedení před obecenstvem bylo velkým hazardem a snad i určitou politickou kličkou, protože Neapolský král, při jehož narozeninách opera zazněla, se měl stát tehdy zetěm Marie Terezie, se rázem stal vyzdvihovaným umělcem. Jeho pojetí bylo natolik novátorské, že se o skladbě hovořilo v superlativech nejen u laické veřejnosti, ale i u odborné kritiky, která měla skutečně velké pochybnosti. Vždyť Itálie byla zemí opery a při tak významné události se hrála opera neznámého, a k tomu ještě cizího autora! Údajně mělo premiéře přihlížet na dvě stě odborných diváků a kritiků. A Mysliveček u nich uspěl. Do země známé svými velkými operními áriemi přinesl Mysliveček „nový vítr“, nové nápady a kompozici, oproštěn od zažitých stereotypů tamních mistrů.

Mysliveček měl brzy řadu zakázek, včetně další opery pro neapolského krále k jeho zásnubám. Tři roky po premiéře Bellerofonte už můžeme u Myslivečka hovořit o skutečné slávě. Začalo se mu dařit umělecky a díky tomu i finančně, díky podpoře vlivných příslušníků italského měšťanstva, šlechty i politiky. K jednomu z vrcholů své slávy se dostal v roce 1778. Tehdy byla v Římě poprvé provedena jeho opera Olimpiade, po jejímž uvedení se stalo něco neočekávaného. Italská veřejnost, laická i odborná, začala do té doby cizího skladatele brát za „svého“. Pro konzervativní prostředí italské opery, která si zakládala na své jedinečnosti, velikosti a evropském věhlasu, to bylo velmi neobvyklé. Italové tehdy cizince v hudbě, natož pak v opeře neuznávali. Pro Myslivečka to bylo výrazem nejvyššího uznání jeho kvalit. Do popředí se kromě oper dostaly i jeho symfonie, klavírní skladby a skladby orchestrální. V mnoha z nich, a také v mnoha písňových skladbách inspirovaných lidovou hudbou, se odrážely i prvky hudby české. Italové mu začali přezdívat Il Boemo nebo také Divino Boemo – Božský Čech. Vlastní jméno potom z logických důvodů poitalštil na Venatorini podle italského výrazu venatore, tedy myslivec. Jako úspěšný skladatel cestoval po celé Evropě a jeho jméno brzy znali ve všech velkých kulturních centrech tehdejšího světa.

V roce 1770 se Mysliveček poprvé setkal s Amadeem Mozartem, jehož nejslavnější období mělo teprve přijít. Mozart Myslivečkovu práci obdivoval, tehdy byl Josef Mysliveček, „Božský Čech“, v Evropě mnohem známější, jeho skladby se hrály ve všech operách a na všech panovnických dvorech, zatímco Mozart měl největší úspěchy teprve před sebou. Bohužel se osudy obou těchto geniálních skladatelů poměrně podobají. Přízeň šlechty a bohatých mecenášů, díky kterým Mysliveček získal za své skladby značné jmění, Myslivečka zkazila. Utrácel, žil svým způsobem marnotratně, začal dokonce příliš spoléhat na svůj prozatímní úspěch a v některých případech skládal skladby spíš podle vkusu publika, než podle svých dovedností. Nakonec měl jeho úspěch stejně rychlý konec, jako začátek.

Jen dva roky po vrcholném vzedmutí kariéry se Mysliveček začal propadat na dno. Roku 1780 byla uvedena v Miláně jeho nová opera Armida, od které si všichni slibovali úspěch. Mysliveček v tomto případě procitnul ze svého osobního uspokojení nad osobní slávou a uplatnil u opery opět svoji geniální mysl. Bohužel nová kompozice, lišící se naprosto od jeho dosud prezentovaných skladeb, byla na publikum příliš obtížná a nesrozumitelná. To vedlo k jednoznačnému výsledku. Opera u publika i kritiky propadla, což odstartovalo Myslivečkův postupný pád. Jeho skutečný geniální přínos tehdejší hudbě dokázaly uznat až příští generace. A Mysliveček, který dokázal peníze stejně rychle vydělávat, jako i utrácet, nakonec skončil jako celá řada dalších skladatelů, včetně už zmíněného Mozarta. Kromě toho byl v té době již nemocný a neustálý boj s chorobou ho značně oslaboval a navíc mu neumožňoval cestovat. I když Mysliveček vydělával, víme díky Mozartovi a jeho rodinné korespondenci, že už v roce 1777 nebyla Myslivečkova finanční situace a životní podmínky právě uspokojivé. Tehdy Myslivečka znovu navštívil a svému otci napsal: „Prosím Vás, nejmilejší tatínku, odpovězte Myslivečkovi, pište mu ihned, jakmile budete mít kdy. Je to největší radost, kterou mu lze způsobit, protože tento muž žije v úplné opuštěnosti.“ Několikrát se objevil úspěšně také v Praze, a to i díky Křížovníkům, kteří si u něj objednali každoročně jedno velikonoční oratorium. Zemřel 4. února 1781 téměř v zapomenutí, samotě a chudý. Bylo mu pouhých čtyřicet čtyři let a doba jeho největší slávy byla velice krátká, přesto důležitá.

Tomáš Hejna