Cenzura nezná režimy, ale režimy znají cenzuru
To slovo známe všichni, je nedílnou součástí historie, nejspíš už od doby, kdy lidstvo začalo cokoliv psát a zaznamenávat. Řečtí králové posílali nepohodlné spisovatele a filozofy do vyhnanství nebo jim posílali číše bolehlavu, římští císaři pálili nepohodlné svitky a egyptští panovníci dávali vymazávat ze stěn hrobek a chrámů činy svých předků, které nenáviděli nebo na které žárlili. A to byl teprve začátek. Ve středověku se k panovníkům přidala také církev – zásahů se dočkala i samotná Bible, ze které se v průběhu tisíciletí ztratily některé nevyhovující pasáže. Později, v 16. století, se symbolem cenzury stal řád jezuitů a inkvizice. Zabavování knih, jejich pálení, popravování ve velkém, později defenzoři – předchůdci cenzorů… Však náš páter Koniáš toho byl později výstavním příkladem.
A potom tu byly velké mocné státy, které trápil rozšiřující se fenomén „denního“ tisku a také rozvíjejícího se knižního obchodu – tedy toho, co zapříčinil vynález knihtisku na začátku novověku. Tehdy měli cenzoři ty pravé žně, a plné ruce práce. Z novin se škrtaly celé odstavce a články, zabavovaly se náklady, literární díla nesměla vyjít bez schválení cenzurou. Velkým zastáncem tohoto principu byl zejména kníže Metternich, který nařídil předběžnou cenzuru všech nových tiskopisů a knih a dokonce i revizi všech titulů vydaných za Josefa II.. Také jeho pozdější nástupce Alexander Bach, navenek odpůrce jeho absolutistického přístupu k vládě, měl cenzuru za jednu ze svých nejúčinnějších zbraní.
Snad nejznámějším příkladem rakousko-uherské cenzury se u nás stal případ Karla Havlíčka Borovského a jeho novin, které se pravidelně potkaly se zákazy některých částí nebo zabavením celého nákladu. Netřeba připomínat, že Havlíček se stal legendou i kvůli tomu, že jako vlivný novinář byl nakonec z preventivních důvodů odsunut do placeného exilu. Ale i Karel Hynek Mácha měl potýkání s cenzurou kvůli svým Cikánům a s ním ještě celá řada autorů a novinářů. Kromě toho tu byl i strach z narůstající hrozby socialismu, z šíření nacionálních myšlenek, z myšlenek ovlivněných francouzskou revolucí a tak dál. Mnoho tehdejších novin vycházelo s prázdnými částmi stránek, které cenzoři vyškrtali na poslední chvíli před vydáním.
Naděje svitla v revolučním roce 1848, kdy dočasně v platnost vstoupil zatimní tiskový předpis. Měl zrušit cenzuru jako takovou a odpovědnost za správnost a vhodný obsah přenést na autory, vydavatele a nakladatele. To jediné se povedlo, ale jinak, než si zřejmě představovali. Předpis nevešel v platnost, byl nahrazen o rok později tiskovým patentem. Ten sice dával odpovědnost autorům, vydavatelům a nakladatelům, ale moc nad cenzurou dal do rukou policejního aparátu a dokonce kvůli tomu vznikl i zvláštní policejní odbor. Vydávání novin nebo časopisů bylo podmíněno finanční zálohou na případné cenzurní postihy. Úřady mohly zabavit celý náklad anebo na určité období zastavit vydavatelskou činnost. Na měsíc, na půl roku, na rok! Tak končily zejména mnohé socialistické a dělnické časopisy, nejdřív povolené, ostře sledované a později zakazované. V období kabaretů se začala cenzurovat i dalších odvětví zábavního umění.
Skutečně tuhá cenzura nastala během první světové války. Není tedy divu, že po vzniku republiky očekávali novináři, spisovatelé i vydavatelé ono příslovečně demokratické právo na vyjadřování, pověstnou SVOBODU SLOVA. Omyl!
V roce 2018 jsem vydal společně s Václavem Junkem knihu Pravda o první republice, která nebyla oslavou tohoto období, ale spíše kritikou některých historických aspektů, mimochodem i poměru zřízení první republiky k politickému tisku a cenzuře. V knize však chyběla další zásadní kapitola na toto téma, a to cenzura v oblasti umění i literatury. A tak je na místě se za touto otázkou ohlédnout alespoň nyní. I když je první republika považována za období vrcholné demokracie naší historie, ze starého mocnářství si spolu s dalšími zákony vypůjčila i část toho tiskového. Cenzurovaly se knihy a noviny politicky orientované, také pornografie, vše v gesci policie a četnictva. K větším zásahům ale docházelo jen výjimečně, třeba Komunistická strana mohla vydávat své Rudé právo až do roku 1938 zcela bez problémů a i fašistická Vlajka vydávala a šířila své tiskoviny a časopisy bez větších potíží, tedy až do předmnichovské krize. Zajímavé případy se ale našly.
Jako dobového prostředníka jsem si zvolil na slovo vzatého odborníka, prvorepublikového nakladatele Otakara Štorch-Mariena, člověka politicky téměř netknutého, zastánce demokratického proudu masarykovského období. Ten začal v roce 1925 vydávat své Rozpravy z Aventina, časopis, kde prezentoval své knihy a také zajímavosti o svých autorech, k nimž patřili v počátku i bratři Čapkové, Josef Hora, Otokar Fischer, Jiří Karásek z Lvovic a řada dalších. Štorchovo Aventinum bylo známo vysokou jazykovou i výtvarnou úrovní knih, včetně významných zahraničních spisovatelů. Jedním z nich byl i francouzsky píšící Belgičan Camille Lemonnier. Jeho dílo chtěl vydat jako ucelený soubor toho nejlepšího, co napsal. Narazil ovšem na nepřekonatelnou překážku, s níž rozhodně nemohl ve své době počítat – na cenzora. Nečekal, že se s takovouto knihou dostane do hledáčku úřadů.
„Konfiskace Lemonniera,“ zněl nadpis jeho článku z prvního čísla prvního ročníku Rozprav ze září 1925. Na následujících řádcích popsal svůj případ se státním cenzorem i soudní proces, který o dílo vedl, a který nakonec prohrál. Pro lepší podtržení faktů uveřejňuji text v nezměněné podobě, pravděpodobně poprvé po téměř sto letech:
„Zařadil jsem mezi díla, jež vydávám ve svém nakladatelství, také spisy Lemonnierovy, zčinil jsem tak s dobrým svědomím a s plnou uměleckou zodpovědností. Ostatně nebylo mi třeba přemáhati sám v sobě předsudky jakéhokoliv druhu: znal jsem jednak dopodrobna Lemonniera – vedle Zoly – nejtypičtějšího představitele francouzského naturalismu – již v předválečných letech z rozebraných již dnes edicí Vilímkových, do nichž asi před patnácti roky uvedl tohoto bohatého a plnokrevného umělce výborný a zkušený znatel francouzské literatury J. R. Marek., – jednak věděl jsem, že první, kdo na Lemonniera upozornil v Knihách dobrých autorů české čtenářstvo, byl zesnulý Arnošt Procházka, o jehož nadprůměrné erudici nepochybují jistě ani jeho nepřátelé. I kdyby nebylo ostatních literatur, v nichž jméno Lemonnierovo je zvučně a čestně zapsáno, i kdyby nebylo mé dobré znalosti jeho díla – mohl by postačiti fakt, že za hluboce morálního spisovatele, byť i líčícího lidské pudy a vášně – se postavily osobnosti druhu Procházkova a Markova. – Rozhodl-li jsem se tedy letos podati českému čtenářstvu obšírnější výběr z prozaistických prací Lemonntierových, nebyly to důvody ,špekulantské´ a ,pokrytecké´, jež mne k tomu přiměly. Vyprsklo-li takového něco někomu z péra, usvědčil se pisatel jen z notorické nevědomosti ať toho, či onoho druhu.
Začal jsem tedy vydávati knihy znamenitého francouzského Belgičana a ani mne nenapadlo, že by se u nás, v sedmém roce republiky mohl nalézt censor, jenž by se odvážil kastrovati díla Lemonnierova. Bohužel zdánlivě nemožné se ukázalo možným (nebyl to ostatně první notný kotrmelec naší censury) a román Adam a Eva, dílo tak skvostně lyrické a nádherně vzepjaté propadlo umělecké negramotnosti prvního státního zástupce. Asi na patnácti místech… To dílo, jež Vilímek před válkou vydal bez jediného škrtu! Československý censor k hanbě naší kultury se dopustil neslýchané věci: odhodil stranou jakékoliv ohledy na eminentní hodnoty umělecké a zachoval se k němu jako k pornografii: Na to my nehledíme, jestli je to umělecké dílo nebo ne. My to posuzujeme podle toho, jak to působí,– řekl mně pan censor na mé námitky. A ujistil mne, že bude Lemonniera zabavovati event. I díla ostatní!
To je ovšem zoufalé. Na umění se kašle. Umělecké hodnoty se neuznávají. Censor nemusí být literárně vzdělaný a orientovaný.
Rekuroval jsem samozřejmě. Pan censor mne ovšem napřed ujistil, že to bude marné. Trestní soud i vrchní zemský soud prý konfiskaci jistě potvrdí. – Také ano. Přelíčení bylo tajné – u vrchního zem. Soudu ovšem neveřejné a žalobcem byl sám pan censor. Proto mohl patrně tak určitě tvrdit, že protesty budou marné. Znal již jak to chodí. Že z toho zbyde prapodivný dojem o významu vyšších instancí, na tom patrně nezáleží.
Tisk se postavil spontánně proti censuře. Jen olomoucký Pozor 10. VII. se uplivl nehezkým podezřením po nakladateli díla Lemonnierova, o němž nevěděl „kdo jím je“, („ani jej to nezajímá“); doufejme však přes to, že i pan P. se informoval podrobněji o Lemennierovi v témže listě, 25. téhož měsíce, kdy Pozor přinesl jeden- a půlsloupcový referát o dosud vyšlých románech Belgičanových. –“
Opravdu velké problémy měl s cenzurou jak za Rakousko-Uherska, tak i za první republiky a samozřejmě za Protektorátu Karel Hašler. Jako kabaretní herec a písničkář měl samozřejmě nepopiratelnou zálibu v satiře, a přirozeně že nejoblíbenější byla i v jeho případě satira politická. Co na to říct – koho jiného je lepší parodovat, než veřejně známé politické osobnosti a státní aparát, který leze lidem na nervy za všech režimů. I v období první republiky proti všem představám měli cenzoři co dělat, a tvrdí se, že Hašler byl na policejním ředitelství nejméně jednou týdně kvůli svým kabaretním vystoupením a scénkám, kvůli textům svých písniček, a i kvůli svým prohlášením, která prezentoval zcela veřejně před širokou společností všeho druhu. Nešetřil nikoho, jako vlastenec útočil stejně na politiky zprava i zleva, také na církev, respektive na „církevní úřady“. Pokud bychom pátrali po druhém takovém „průšviháři“, asi bychom se divili. Byl jím Vlasta Burian. I on si často pouštěl pusu na špacír, do svých kabaretních scének a později i divadelních her v jeho divadle přidával menší i větší narážky a někdy parodoval všechny a všechno naprosto veřejně. Spolu s Hašlerem sdíleli dokonce v roce 1921 rozsudek týdenního vězení. Před soud se dostali kvůli jedné scénce, kde podle cenzorů napadl Hašler nevkusně církevní obřady a symboly katolické víry. Případu byly tehdy plné noviny, rozsudek byl ale podmíněně o rok odložen.
Hašler s Burianem byli propojeni profesí, chvíli i spoluprací a něčím jako přátelstvím. Těžko říct, kdo z nich měl vlastně s úřady větší potíže. Pozoruhodné je, že Hašler měl možná víc problémů za první republiky, kdy se často pouštěl do satirických útoků proti úřadům i proti vládním činitelům. S cenzurou se setkal dokonce i v tak vypjaté době, jako byla doba mnichovské krize. Jednou z jeho kauz byla i ta kolem v Národních listech uveřejněné vlastenecké básně z 10. září 1938, která vyšla 13. 9. 1938 v tomto znění:
Nikdy mi nezněla ta hymna česká / smutně a podivně tak jako dneska.
Nebyl jsem jediný, nebyl jsem sám, / slzy všem do očí vehnala nám.
Bylo to, jako když náhle jsme sami, / že i ta obloha plakala s námi.
Smutně a podivně hymny zněl hlas, / jako by zhasnout měl sluneční jas.
Bylo o, jako když cosi se ztrácí, / jako když živý se do hrobu kácí.
Jako by kdosy měl vše, co má, dát, / aby jiný moh´ roztahovat.
Jestli Jan z Trocnova takto nás viděl, / jistěže do duše za nás se styděl.
Slyšel-li – Václave, plémě své chraň! / Jistě ho svěděla husitská dlaň.
Tak se vy, Čechové, umíte bránit, / že svatí v nebesích mají vás chránit?
Dost jste se vyspali za dvacet let. / Teď buďte takoví, jak vás znal svět!
Přestaňte mluvit jak truchlící vdovy / nechtějte sami se konejšit slovy.
Vesele, národe, mužně se stroj! / Se slzou v oku se nechodí v boj!
Samozřejmě, že Hašler využil tuto báseň také při jednom ze svých vystoupení, a to ve Švandově divadle. Jeden z těch „poctivých“ občanů nezapomněl tehdy podat hlášku: „Před ukončením představení vystoupil na jeviště Karel Hašler a byv bouřlivě uvítán obecenstvem, pronesl báseň, v níž lituje československého národa, za který prý by se jistě musel i Jan Žižka a všichni svatí v nebi styděti.“ V udání se zmiňovaly i další Hašlerovi prohřešky, jako třeba odsuzování výroků Adolfa Hitlera, popisování bojůvek v pohraničí a tak dál. Jistě chápete, že v tomto případě vítr tak trochu povlával zprava, tedy ze strany příznivců fašismu.
Nemálo problémů měl za první republiky i Vlasta Burian, který se dostal do konfliktu například i kvůli své zálibě v kostýmech a uniformách. Na oficiální místa tak přišlo jednoho dne hlášení, že Burian nevhodně parodoval a zneuctil soudcovský stav. Na jeden z fotbalových zápasů, kde byl právě rozhodčím, si totiž oblékl místo tradičního dresu soudcovský talár! Jindy se zase v divadelním provedení oblíbené komedie U pokladny stál navážel nepokrytě do současných politiků a zbohatlíků a dával najevo svůj odpor k jejich četným úplatkářským aférám. Spolu s Hašlerem si potom užili problémů zejména v období před a po Mnichově. Oba byli vlastenci, oba chtěli po svém bojovat s hrozbou nacismu. O smutném osudu Hašlera, který se nepodvolil ani protektorátním úřadům a položil tak za svůj odboj formou satiry život, všichni víme. Méně se ví, že v roce 1938 chodila udání a hlášení také na Buriana a mohl dopadnout velmi podobně. Ve svém divadle totiž do různých her zařazoval satirické výstupy parodující nacistické pohlaváry. A tak se o něm objevilo například toto hlášení z března 1938:
„Hlásím, že při večerním představení Burianova divadla dne 13. 3. 1938 došlo ve druhém jednání k tomuto extempore: při scéně, kdy herečka Hana Vítová leží na zemi a hlasitě naříká, dává vždy Vlasta Burian zřetelně najevo, že její nářek pokládá za zvuky poplachové protiletecké sirény. Tentokráte se chvilku rozhlížel, načež řekl: ,Že by už letěl Göring?´ Současně vběhl do telefonní budky na jevišti, odkud za okamžik vyběhl s plynovou maskou na obličeji a rozhlížel se po obloze, jakoby pátral po letadlech. Tato scéna setkala se s bouřlivým souhlasem obecenstva, které projevovalo svoje uspokojení hlasitým křikem a dlouhým potleskem.“ (Úryvek z knihy Radka Žitného Herci a herečky před soudem)
Netřeba říkat, že i tyto jeho výroky měly určitý vliv na jeho pozdější vystupování vůči režimu, za které byl označován hanlivou nálepkou kolaborant. Řekněme si ale upřímně – chtěl by někdo dopadnout jako Karel Hašler? Burian měl našlápnuto, a pokud jde o jeho kolaboraci, přitížil mu pouze fakt, že se občas objevil na fotce s některým z tehdejších pohlavárů a jednou přečetl v rozhlase pronacistický skeč.
Začteme-li se do knihy Radka Žitného Herci a herečky před soudem a přitom si ještě vezmeme na pomoc tehdejší zákoníky, zjistíme, že šlo ve skutečnosti o značně tuhý režim. Do konfliktů se dostala drtivá většina tehdejších kabaretních a estrádních umělců. Mezi nimi i Burianův konkurent Ferenc Futurista, který byl prý už za Rakousko-Uherska na direkci každou chvíli a problémy ho čekaly i za první republiky, kdy se často objevoval ve svých skečích třeba v uniformě strážníka. A to úřady vůbec neměly v oblibě.
Podobných případů je ještě mnoho, cenzura fungovala bez ustání desetiletí a staletí a prakticky za všech režimů. O té za režimu poúnorovém není snad ani třeba mluvit. Za minulého režimu docházelo doslova k masovému odlivu inteligence a kultury mimo naše hranice. Spisovatelé utíkali po desítkách všemi cestami, a ti, kteří neutekli, se buď přizpůsobili pravidlům, nebo byli na indexu. Třeba Bohumil Hrabal nesměl několik let vydávat své knihy a musel se smířit s různými dělnickými profesemi. Výčet podobných případů je neskutečně a dlouhý. V dlouhých intervalech nesměl své knihy a ani komiksové příběhy vydávat Jaroslav Foglar. S cenzurou se potkal i Jaroslav Seifert a skončeme u Václava Havla. Zbytek si musí laskavý čtenář vyhledat na některých webech nebo v některé z příslušných publikací, třeba na webu http://www.slovnikceskeliteratury.cz/ nebo v Brabcově Slovníku zakázaných autorů 1948 – 1980. To je ovem téma na jiný článek.
Je to smutné, ale s cenzurou se setkáváme i v dnešní době. Je naivní si myslet, že se toho po roce 1989 tolik změnilo, aby se politici a úřady rozloučili právě s cenzurou. Jen princip je poněkud jiný. Už nemáme cenzorské úřady a nahradil je oficiální úřední aparát. Zdánlivě cenzura není, ale zeptejte se některých autorů, včetně autorů literatury faktu i autorů historických studií, jestli si troufnou napsat vše, co by chtěli. Odpoví vám NE. Některé pravdy nebo jen domněnky by totiž společnost odsoudila a s nimi i jejich autory. Dochází tak vlastně k nucené autocenzuře. Nedávno jsem se ale měl možnost setkat s cenzurou „na čisto“, a to v případu jedné naší kolegyně, která se nebála napsat knihu o českých soudcích. Bát se měla. Kniha se znelíbila jednomu ze soudců a dosáhl oficiálního zákazu jejího vydání. I takovéto případy jsou možné v naší zdánlivě demokratické společnosti. A tak je dobré si uvědomit, že cenzura opravdu nezná režimy, ale každý režim zná ji. A vždy se najde někdo, kdo se bude snažit ji prosazovat všemi dostupnými metodami. Otázka zní: je to tak správně? Nad tím se ale musí každý zamyslet sám, třeba i podle výše uvedených historických případů.
Tomáš Hejna
