Cirkus BUDE!

Název známé komedie z roku 1954 s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli si půjčuji vlastně jen z piety, protože vzhledem k současnému vývoji nejrůznějších zákonů a tlaku tak zvaných ochránců zvířat se z původních cirkusů dochovalo už jen opravdu velmi málo – alespoň pokud jde o produkce se zvířaty. Klasická jména, jako jsou Kludští nebo Berouskové, se tak pomalu vytrácejí, hledají si obživu tam, kde je ještě nechají dělat jejich umění a nám už nezbývá než se za nimi ohlížet prostřednictvím časopiseckých článků, knížek anebo právě filmů, kde hrají původní cirkusy a cirkusáci hlavní role. Jmenujme ještě komedie Posední Mohykán (opět v hlavní roli, dokonce dvojroli, Jaroslav Marvan, rok 1947), Šest medvědů s Cibulkou (excelentní role Lubomíra Lipského, rok 1972) nebo česko-sovětskou koprodukci Cirkus v cirkuse (za nás Jiří Sovák a Iva Janžurová, 1975). Dalším místem, kde si na velké cirkusové rodiny můžeme zavzpomínat, jsou hřbitovy. Já sám jsem se k napsání tohoto článku inspiroval při svém pátrání po rodině Wertheimů na hřbitovech v Mělníku a Veltrusech (článek o nich teprve připravuji) a vzpomněl jsem si, že velmi zajímavě o starých cirkusech napsal Ladislav Silovský v knize 100 zajímavostí ze života Plzeňanů za císaře pána, kterou vydalo nakladatelství Starý most.

Dnešní cirkusová představení zdaleka nejsou takovou atrakcí, jakou bývala kdysi. Když přijel cirkus, byla to jedna z vrcholných událostí kultury a lidé se chodili dívat z širého okolí. Lákaly je ručně malované (později předtištěné) plakáty a poutače, kejklíři vykřikující na náměstích a návsích, někdy také průvody městem předvádějící kejklíře i zvířata za zvuků živé hudby cirkusové kapely (to hlavně ve Spojených státech) a přítomnost zvířat jako takových. Vždyť mezi vystoupeními nesměli chybět krotitelé šelem, hadí ženy nebo krasojezdkyně. Při produkci s medvědy, tygry či lvy zamrzala divákům krev v žilách, stejně jako u akrobatických vystoupeních nebo při výstupu vrhače nožů. Dospělí, ale především děti si odnášely z cirkusu jedinečné zážitky, které jim dlouho zůstávaly v paměti, a o přítomnosti cirkusu a dovednostech jeho zaměstnanců se ještě týdny hovořilo na pavlačích i po hospodách. Ostatně aby ne. Cirkusová společenství tvořili lidé všech možných národností a ras. Do mnoha míst tak poprvé dorazili lidé, na které nikdo nebyl zvyklý, a na které byli naopak všichni zvědaví, nemluvě o cizokrajných zvířatech, která tehdy mnohý neznal ani z obrázku.

Již zmíněná kniha o Plzni za císaře pána uvádí pozoruhodné detaily o několika návštěvách skutečně velkých cirkusů, k nimž patřily například americký cirkus J. W. Mayers, Cirkus T. Sidoli nebo Velký amerikánský Henryho cirkus. Úžasná je fotografie velkého cirkusového stanu Kludského, který v Plzni účinkoval často na svých pravidelných cestách Evropou. Rodina Kludských se věnovala provozování cirkusu po několik generací od roku 1864, kdy zakladatel tohoto fenomenálního cirkusu se zvučným jménem Antonín Kludský zakoupil ke svým několika málo instrumentům, opici a papouškovi první slonici. Skutečnou kariéru ale udělali až jeho následovníci. Na začátku 20. století potřebovali Kludští pro přesun kolem 80. železničních vagonů a jejich obří šapito o rozměrech 84 x 56 metrů pojal v roce 1925 až deset tisíc diváků najednou. Že byl cirkus na vrcholu své existence víc než úspěšný, dokazuje honosná vila v Jirkově, vedle které byl obrovský zvěřinec. K historii Jirkova mimochodem patří i několik incidentů se slony, kteří se tu občas potulovali po ulicích jen tak a tropili neplechu. Z jejich impéria bohužel zůstalo jen jméno, zmíněná vila a maringotka, která by měla sloužit jako muzeum.

Tehdejší kočovné společnosti to neměly nijak jednoduché, a oproti dnešním cirkusům, které řeší hlavně problémy s ochránci zvířat, museli řešit předci dnešních cirkusáků mnohem těžší záležitosti. Tak především tu byly velké obtíže s dopravou. Zatímco od druhé poloviny 20. století vozí cirkusové šapito a zvěřinec nákladní automobily a dnes i kamiony, klasickou součástí každého cirkusu bývaly jednoduché dřevěné maringotky, ryze prakticky vybavené, kam museli cirkusáci složit celý svůj kompletní majetek i celé své umění. Tyto maringotky táhli koně, a když to bylo zapotřebí, zapojili se i lidé. Až mnohem později se součástí cirkusů stala i modernější technika. Nejdřív hlavně vlaky, které umožňovaly cesty na dlouhé vzdálenosti rychle a levněji. Později nákladní automobily. Zmiňme i lodě, protože řada cirkusů se nebála absolvovat se svým umění i daleké cesty přes moře a oceány. Ostatně vzpomeňme si na scény z oblíbeného seriálu podle Eduarda Basse Cirkus Humberto (mimochodem další slavné cirkusové jméno), které odkazují na cesty cirkusů i do nehostinných krajin pouště. 

V cirkuse uměl každý své řemeslo, ale každý musel přiložit ruku k dílu třeba při stavbě stanů, při péči o zvěřinec nebo při opravách poškozeného vybavení. Jen samotná stavba šapito byla dost náročná a vyžadovala velké zkušenosti, a hlavně součinnost mnoha lidí. Když si uvědomíte, že tehdejší cirkusové stany bývaly daleko větší než ty dnešní, že často zabíraly plochu několika domů a vše se stavělo jen s pomocí rukou, maximálně za pomoci například zvlášť cvičených slonů, potom se jednalo u každého cirkusového stanu o takový malý div světa. Ale i cirkusy měly svoji hierarchii. Nahoře byl majitel a ředitel v jedné osobě, jemu podléhali přímo lidé starající se o řadové zaměstnance a provoz, jako správce zvěřince, vedoucí party stavařů a další. Jednotliví artisté a umělci byli více méně svobodní, měli smlouvy na určité období a jinak měnili cirkusy podle potřeby. Dokud ale byli vázáni smlouvou, podléhali principálovi a museli se zapojit do všeho, co se cirkusu týkalo.

Cirkusy se dědily a pokud šlo o sňatky, byla zde přísná sňatková politika za účelem zachování rodinného majetku, umění a případně jeho rozšíření o nové profese. A tak se třeba v rodině Berouskových objevovali špičkoví artisté, krasojezdkyně, cvičitelé koní, krotitelé šelem a podobně. Mimochodem v cirkusáckých rodinách často platilo, že „jméno je nad zlato“. Takže se občas stávalo, že manžel přijal jméno své ženy (byť třeba jen jako umělecké), protože pocházela z mnohem důležitější rodiny, jejíž jméno bylo zárukou kvality a zisku. Kdybychom u některých rodin, jako jsou právě Berouskové, chtěli dělat alespoň základní rodokmen, byla by to slušná řádka jmen, hodně rozvětvených a s mnoha odkazy na další velké artistické a cirkusácké rodiny.

V neposlední řadě měly všechny cirkusy zásadní problém s krmením pro své zvěřince. V tomto ohledu platilo, že první jsou zvířata před lidmi, a že i když se cirkusu nedaří, tak se investuje hlavně do zvířat a lidi musí počkat. Vždyť mít drezurované lvy, cvičeného slona nebo dobrého koně bylo pro cirkusáky, kteří se věnovali hlavně práci se zvířaty, to nejcennější. A obvykle šlo jen o to dorazit někam, kde budou na taková zvířata lidé dostatečně zvědaví, aby se cirkusu zase zadařilo. S nadsázkou řekněme, že takové onemocnění nebo úmrtí cvičeného zvířete bylo v cirkuse větší tragédií než nemoc člověka.

Tento zvláštní svět cirkusů a cirkusáků nejlépe ze všech zaznamenal už vzpomenutý Eduard Bass, kterého tento svět fascinoval natolik, že mu věnoval nejen rozsáhlý román Cirkus Humberto, ale i knihu povídek Lidé Z maringotek a řadu článků. Inspiroval ale i další, třeba Františka Tichého, malíře, který věnoval tématu cirkusu a zejména klaunů celou řadu svých nádherných obrazů. Také Václav Cibula, spisovatel známý hlavně svými zpracováním různých eposů a pověstí či příběhů různých zajímavých lidí, si v tomto případě „uloupnul“ svůj díl, když pomohl zpracovat vzpomínky Karla Kludského do knihy Život v manéži.

Abychom se ale oklikou vrátili zpět do Plzně, zaslouží si svůj prostor také Ladislav Silovský, který připomíná návštěvy velkých cirkusů světových jmen v Plzni. Ten například zmiňuje, jak skvělou „Barnumovskou“ reklamu uměli cirkusáci vymyslet a ukazuje tak další část jejich světa, kterou byla vždy nadsázka, pozlátko a umění nenápadně (někdy až moc nápadně) se vetřít do přízně lidí:

„Do města zavítal i další z řady světových cirkusů, Sanger, který svůj stan rozbil také na placu u plynárny. Nad vchodem do areálu cirkusu byl umělecky vyveden nápis Velký anglický cirkus Jiřího Sangera. Reklama neskromně uváděla, že do města dorazil největší podnik tohoto druhu na „celém světě“. Také se uvádělo, že Sangerův cirkus vystupoval na přání anglické královny a krále na zásnubách Jeho královské Výsosti vévody edinburského. Ohromný úspěch v Plzni sklidil průvod veškerého ansámblu, vozů a zvěře. Cirkus přivezl družinu jezdců na koních, gymnasty a gymnastky, klauny, cvičené slony, ,afrikánské´ lvy, 147 koní i 18 poníků. Obrovské cirkusové plakáty zářily barvami a bombastická reklama zabírala, i když dost přeháněla (vozů nebylo 47, ale jen 25, koní polovina, zvěřinec chyběl úplně).“

Pozdější osudy cirkusů by vydaly na samostatný článek – ostatně před několika lety jsme jeden takový uváděli. Řekněme si jen ve zkratce, že obdobně jako u jiného umění měl i cirkus svůj vývoj. Velké kočovné společnosti ze spojených států, jako třeba cirkus Buffalo Billa, si vystačily s představeními o indiánech a kovbojích, s ukázkami střelby a barvitě líčenými průpovídkami. Ve střední Evropě se na přelomu 19. a 20. století objevily cirkusy, které se rozhodly využívat k uživení také zimní měsíce, kdy jinak cirkus nemohl jezdit jen tak po světě a musel hledat zimoviště. I to můžeme vidět v Cirkusu Humberto – na zimu se jednoduše nastěhovaly takovéto cirkusy do stálých arén, včetně některých divadelních. Asi nejdál dospěli v otázce řešení cirkusových představení ve druhé polovině 20. století v Rusku, jak zase můžeme vidět v komedii Cirkus v cirkuse. Stabilní velká budova s charakteristickým kruhovým nebo oválným tvarem poskytovala neobyčejně velké zázemí pro všechny umělce i zvířata a technické vymoženosti umožňovaly v průběhu představení měnit celé manéže za bazény, ledové plochy a tak dále. Pozor, to nebyla a není líbivá fikce koprodukční komedie – obdobné arén opravdu existují!

A současný cirkus? Hovořit se o něm dá ze všech možný úhlů. Klasických cirkusů jezdících po štacích v jednotlivých městech rapidně ubývá, a to i proto, že původní místa na periferiích nebo na okrajích velkých čtvrtí, dnes označovaná jako brownfieldy, která byla vždy tradičními vhodnými pro rozložení cirkusu, rychle mizí – developeři je proměňují v nové čtvrti, a tak nemají cirkusy kde rozložit své šapitó. Další problém je s velkou konkurencí dalších kulturních akcí a institucí, kterých je dnes i na menších vesnicích víc než dost a cirkusová vystoupení již tolik „netáhnou diváky“, nehledě na vysoké ceny vstupného. A v neposlední řadě je tu postoj části veřejnosti. V posledních letech se v celé Evropské unii hovoří o týrání zvířat v cirkusech a o nejrůznějších zákazech a omezeních pro vystoupení se živými zvířaty. Poslední aktuality hovoří o plošném zákazu drezury šelem a hovoří se i o zákazu vystupování cirkusových koní. Tím se blížíme zcela k zániku takových profesí zábavního umění a cirkusáckých tradic, jako jsou krasojezdci a krotitelé. U nás jsme v tomto ohledu, podobně jako v jiných, „papežštější než papež“. A tak se třeba již několikrát zmiňovaná rodina Berouskových, klasičtí představitelé českých cirkusáků, pomalu stěhuje do zahraničí a opouští své kořeny. Mimochodem k tomu přispělo i období covidu, kdy nemohli provozovat svá vystoupení a potřebovali jako jiní podnikatelé pomoc od státu. Dostali ji! Ale dozvěděli se přitom, že nejsou umělci, ale zemědělci!

Abychom ale jenom nenaříkali, cirkusové manéže nemizí úplně, jen se opět mění. Cirkusové „šapitó“ najdete pravidelně v pražských Holešovicích na okraji Stromovky a konají se zde nejen artistické výstupy, ale také kabaretní a divadelní představení nebo koncerty. Světoví artisté ohromují dnes diváky ve velkých divadelních arénách nebo třeba prostorách bývalého „industriálu“, případně na rozsáhlých akcích pod širým nebem. A tak bychom mohli pokračovat.

Já sám si pamatuji, jaký byl pro mě coby kluka zážitek jít s babičkou nebo rodiči do cirkusu, vidět tam naživo klauny a zvířata, a dokonce mám někde doma fotku se svojí sestrou a cvičeným medvědem. Svojí neteři a synovci už nejspíš podobný zážitek nebudu moct dopřát. Ale dopřeju jim jistě alespoň onen zatajený dech, až budou nad nimi v nějakém dnešním cirkusu poletovat artisté, chodit provazolezci a metat salta akrobaté. Jen o ta úžasná představení se zvířaty přijdou, a tak jim je budu muset ukázat alespoň v některém z filmů. Ale nechceme-li vše vidět jen černě, musíme se na věc dívat optimisticky. Cirkus byl, je a BUDE! I když to bude všechno jinak. Ale tak to už ve světě chodí, a to i ve světe zábavního umění – a tady konkrétně ve světě cirkusových manéží.

Tomáš Hejna

Proč téma cirkusů a artistů? Právě před rokem Ates oslavil své 55 výročí existence, což z něj dělá nejstarší českou profesní uměleckou organizaci. Vznikla v roce 1968 a kromě estrádních umělců sdružovala právě i umělce kolem cirkusů, tehdy zestátněných. V té době byli mezi členy i příslušníci starých artistických a cirkusáckých rodin, kteří se vrátili do jeho řad i po roce 1989 – například hned několik členů výše zmiňované rodiny Berouskových. Bohužel doba se mění, a tak byste dnes mezi členy Artesu hledali podobné umělce jen těžko. Co ale není, může ještě být. Zatím se alespoň těmito články hrdě hlásíme k odkazu původního Artesu a připomínáme, že do oblasti zábavního umění patří i jiné umělecké směry, než jen literatura, hudba, divadlo, film a televize. A tak se můžete v budoucnosti těšit například na články o cirkusu Kludský, o Berouscích, Wertheimech a jistě i o dalších zajímavostech z prostředí slavných velkých šapitó.

Autor