Dnes by měl Ota Pavel 95 narozeniny

Odmalička se pohybuji kolem Nakladatelství Olympia, kde mne už v peřinkách chovala většina zdejších „tetiček“ z účtárny a redaktor ze sportovní redakce si se mnou na chodbě házel velkým nafukovacím míčem. V první třídě jsem přišel za tehdejším ředitelem panem Karlem Zelníčkem, sedl si naproti němu na druhý konec jednacího stolu a na rovinu mu řekl, že ho jednou vystřídám. O něco později jsem svému „strejdovi“ šéfredaktorovi Alexandru Žurmanovi směle ohlásil, že napíšu knihu a on mi ji vydá. To mi mohlo být tak deset let. Dodnes si ale také pamatuji vitrínu na chodbě pátého patra v Klimentské ulici, kde byly vystavené knihy vydané v Olympii. Jednou z nich byla i Pavlova dvojkniha Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. Dodnes je obě miluji, a když se Olympia musela stěhovat, výtisk z knihovny skončil u mě.

Vlastně se jmenoval původně Otto Popper a pocházel z židovské rodiny. Narodil se 2. července 1930 do rodiny podomního obchodníka Leo Poppera a jeho ženy Hermíny (zvané Herma) a prožil tak jako dítě divoká třicátá léta, tedy včetně nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu a také nástupu nacismu u nás. Toto období bylo pro něj i celou rodinu velmi těžké. Otec, Leo Popper, pracoval u švédské firmy Elektrolux, kde úspěšně prodával po domácnostech ve městech a obcích elektrické vysavače. Nikdy na tom příliš nezbohatl, ale rodinu, tedy svoji ženu Hermínu, Ottu a jeho dva bratry Huga a Jirku, uživit dokázal. Jak vyplývá z Otových povídek, měl otec velmi otevřenou a veselou povahu i lidský přístup k okolí, ale byl zároveň i dost odvážný.

Otec Leo vyrůstal na rodinném hospodářství v Buštěhradu se svými rodiči Ferdinandem a Malvínou Popperovými. Ve šťastnějších letech bylo jejich hospodářství dostatečně výnosné na to, aby si mohli dovolit živit i služebnou (samozřejmě vypomáhající se vším všudy). Právě služebné se občas stávaly oběťmi Leova mládenectví. Byl totiž vyhlášený sukničkář a měl pletky s kdejakou dívkou v okolí. Šlo prý o atletického a hezkého muže, který uměl pobavit, a tak neměl o dívky nouzi. Kvůli jedné, která s ním nešťastně otěhotněla, odešel do Německa, kde se živil přijímáním a vyhazováním prostitutek v jednom zábavním zařízení a kde se posléze objevil i před kamerou v němém filmu Pancéřová síň. Když se mu nedařilo, vstoupil na pět let do cizinecké legie. Po návratu přišel s prosíkem na statek a musel slíbit, že bude „sekat dobrotu“. K svatbě s děvečkou, která zatím porodila, nedošlo díky alimentům, které za Lea platil jeho otec.

Být poslušným a pracovitým synem mu vydrželo do chvíle, než potkal Hermínu. Pocházela z nedalekého Dřínova ze šesti sester, které musela živit jejich matka z hokynářské živnosti. Hermína se v Buštěhradu uchytila jako děvečka a právě zde, snad na hrázi rybníka, ji jednou Leo Popper při cestě na pole zahlédl. Velmi se mu zalíbila a v roce 1924 už byli svoji. Hermína byla velmi pracovitá a obětavá dívka. Jediné, co se zřejmě nelíbilo Leově matce, bylo její katolické vyznání. Vše ale bylo odpuštěno, když se nedlouho po svatbě narodil první vnuk Hugo.

Rodina se rozrůstala a Leo se stal podomním prodejcem vysavačů společnosti Elektrolux. Měl za úkol během roku prodat určitý počet výrobků, což nebylo vůbec snadné. Šlo o těžký stroj za nemalé peníze. Leo tak musel být velmi přesvědčivý a, jak dokazuje ve svých povídkách Ota Pavel, nebál se uplatnit i svůj mužný šarm. Kvůli práci se potom rodina přestěhovala do Stříbra nedaleko Plzně, kde se narodil druhý Otův bratr Jiří. Finanční situace ale nebyla zrovna růžová a nutila Popperovi k neustálému stěhování. Vrátili se nakonec na Kladensko, kde bydleli v Habešovně a Bratronicích, a potom se přestěhovali do Prahy. V té době začal Leo vozit rodinu na Berounku a ke Kačáku, kde Leo Popper nadšeně rybařil a s ním později i jeho synové včetně Oty.

Finanční situace rodiny ale nebyla ani v nejmenším dobrá. Leův výdělek byl závislý na aktuálním stavu prodejů, a tak zatímco někdy bylo peněz dost, jindy stačily jen tak tak. Leo této situaci ještě přispíval občasnými dostaveníčky s přáteli v hospodách a také svými „náhodnými“ láskami, které mu jeho žena tolerovala. Navíc ani ona nebyla příliš schopná šetřit, a tak se v rodině Popperových žilo všelijak. Po Praze se rodina stěhovala podle toho, jaká byla zrovna aktuální situace. Bydleli tak na Hanspaulce, v Hopfenštokově ulici i v bytě v paláci U Nováků. To byl ještě Ota velmi malý, aby chodil se svými staršími bratry do Vladislavovy ulice navštěvovat základní školu. Nastoupil až v roce 1937 do základní školy v Holešovicích, kam se jeho rodina už dříve opět přestěhovala. To se už ale blížila válka. Po Mnichovské dohodě chtěla Hermína s celou rodinou utéct do Ameriky, protože po zprávách z Německa tušila, co bude následovat i u nás.

„Maminka už nám zamluvila lodní lístky, ale tatínek nechtěl opustit zemi českou. Odstěhujeme se na jeho rodný Buštěhrad, kde má svůj rodný dům, jak říkají Angličané, svůj rodný hrad – a tam přečkáme válku daleko lépe ve společnosti koz, husí, slepic a králíků,“ vzpomínal Ota Pavel a zároveň dodával, že jeho otec doufal v oklamání Němců křtem a vstupem do Československé církve.

V knize Smrt krásných srnců, která obsahuje celkem osm povídek, vzpomíná Ota Pavel na časy svého dětství. Ožívají v ní jeho rodiče a sourozenci, rodina převozníka Karla Proška i jeho pes Holan, ale také smutný odchod bratrů do koncentračního tábora v Terezíně a jeho statečný výlov rybníka Němcům na truc. Další povídky jsou již poválečné, nicméně první část knihy přivádí čtenáře i nás do míst, kde Ota Pavel trávil podstatnou část svého dětství, totiž do Buštěhradu.

Toto malé město známe hlavně v souvislosti s Buštěhradskou drahou, ovšem nádraží nebo i jen železnici byste zde ve skutečnosti hledali marně. Název této trati je totiž odvozen pouze od zdejších úředníků, kteří z buštěhradského zámku spravovali okolní panství, přes které železnice vedla. I jinak se ale kdysi jednalo o velmi důležité město, o čemž se návštěvníci mohou přesvědčit, projdou-li se po zdejší naučné stezce. Zavede nás ke zdejší základní škole (kam Ota Pavel docházel), sokolovně, bývalému pivovaru a zdejším rybníkům, pekárně U Bláhů, ale hlavně k Popperovu domu. V sousedství zámku a kostela Povýšení sv. Kříže se nachází budova základní umělecké školy, kterou navštěvoval Ota Pavel mezi lety 1939 – 1944. Otu Pavla zde připomíná i jeho muzeum.

Vraťme se ale k Leo Popperovi, synu Otovi a jeho životu. V Buštěhradu žili Otovi prarodiče Ferdinand a Malvína Popperovi a Leova rodina se k nim nastěhovala poté, co musela vyklidit byt ve Farského ulici pro Němce. Jen Leo dorazil později, protože se podle příkazu nesměl vzdálit z Prahy. Až o něco později se mu nějakým zázrakem, snad s využitím některého kontaktu z lepších dob, podařilo získat povolení k přestěhování a mohl za rodinou.

Poslední léto trávila rodina u přítele Proška na Berounce, ovšem do popředí se dostávala otázka, co bude s rodinou, až přijdou Němci. Hermína nikdy nekonvertovala k judaismu, takže oficiálně byla jen manželkou Žida a katolička. Zato Leo byl Žid se vším všudy, a proto byli polovičními Židy také jeho synové Hugo a Jiří, kteří byli podle židovských zvyků obřezáni a byli tak zapsáni v Židovské obci. Jen Oto měl štěstí, protože neměl obřízku a nebyl na žádném seznamu. Bratr Hugo později vzpomínal, že se jejich mamince podařilo sehnat pro Otu dokonce i nějaké potvrzení, takže se ho norimberské zákony netýkaly. Později mu to zachránilo život.

Hned v červnu 1939 ztratil Leo Popper své místo u Elektroluxu a byl tak nezaměstnaný. Hugo a Jiří museli odejít ze škol a díky žlutým hvězdám na kabátech nesměli propříště jezdit tramvají, chodit do divadel a kaváren a tak dál. Následovala i řada opatření určených Židům podle nově platících zákonů v protektorátu. Hugo, který byl již dost starý, aby dělal alespoň podřadné práce, třeba stěhování bytů, pomáhal živit rodinu alespoň drobnými přivýdělky.

Teprve devítiletý Oto chodil v Buštěhradu do školy a prožíval zde léta svého dospívání, zatímco jeho bratři Hugo a Jiří byli starší a mohli pomáhat živit rodinu. Hugo dělal, co kde bylo zrovna k mání, Jiří především hlídal mladšího bratra, protože jejich maminka Hermína během tohoto období velmi trpěla. Představy Lea o poklidném životě na rodinném hospodářství v Buštěhradu se ale dávno rozplynuly. Nacisté totiž nedovolovali Židům mít domácí zvířectvo, dokonce ani psy. Popperovým tak nezbylo vůbec nic, jen plný dům hladových lidí, které bylo třeba nasytit. Leo, kdysi úspěšný podomní obchodník, kterého si jeho ředitel velice vážil a dával ho za vzor, skončil jako dělník v šachtě v Dubí nedaleko Kladna. S ním zde při pomocných pracích byli i jeho synové Hugo a Jiří a také jeho bratranec Oto. Peněz ale vydělávali jen málo, Židé neměli nárok na plné platy a kromě toho dostávali i menší příděly potravinových lístků. Bez pomoci by Popperovi zřejmě nepřežili.

Jak píše Martina Růžičková v knize Ota Pavel – Osobnost dvou tváří: „V Leově rodném Buštěhradě však byli lidé, kteří rádi pomohli. Statkář Burgr rád dával mláďatům Popperovým napít čerstvého kravského mléka, pekař Bohouš Bláha zas dennodenně posílal Hermíně po Otovi velký pecen chleba, aniž by za to něco chtěl, a jeho žena vždy neopomněla malému Otímu podstrčit tu koláček, ondy zas buchtu.“ Ovšem s tím, jak byla situace v pProtektorátu stále horší a horší, dostávali se do obtížné situace i přátelé, kteří jim zatím pomáhali.

Když v roce 1942 došlo k vyhlazení a vypálení Lidic, mohli to sledovat Popperovi z pole, na kterém právě pracovali. Pro všechny v okolí byl tento den o to horší, že v Lidicích měli své kamarády, přátele a kolegy. V povídce Kapři pro wehrmacht, která vypráví o otci Leovi, jenž přes zákaz nacistů vytahal z vody buštěhradského rybníka všechny kapry, aby na ně nezbylo nic, píše Ota Pavel mimo jiné: „Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný….“

A potom přišla pro Popperovi pohroma. První byla do transportu zařazena Malvína Popperová, tedy Otova babička. Odjela tam 26. února 1942 a od dubna o ní rodina neměla zprávy – byla odeslána do Izbice v Polsku. Nedlouho poté byl odvezen i Ferdinand Popper, o němž neměli zprávy vůbec (až později zjistili, že skončil v plynové komoře). Po Lidicích ale dostali rozkaz i Hugo a Jiří. Nikdo přesně nevěděl, co to vlastně pro Židy znamená (o skutečných účelech těchto táborů se lidé dozvídali jen od lidí, kterým se podařilo utéct, nebo až ze zpráv po válce), ale rozhodně věděli, že to nebude nic dobrého. O tomto období vypráví asi nejkrásnější část knihy Oty Pavla Smrt krásných srnců. Aby otec Leo dodal svým synům dostatek síly, kterou ztratili kvůli nedostatečným přídělům jídla, upytlačil se svým přítelem Proškem (převozníkem) a jeho psem Holanem srnce, kterého jim přinesl domů. Riskoval tak vlastní život – jednak proto, že lov zvěře byl zakázán, ale hlavně proto, že Židům nebylo dovoleno opouštět nahlášené bydliště za hranice obce nebo města bez povolení. 15. února 1943 Hugo a Jiří odešli do Prahy na shromaždiště a 6. března z nádraží Bubny odjeli do koncentračního tábora. Oba naštěstí přežili, a když se vrátili, měl Jiří, který tehdy vážil pouhých čtyřicet kilogramů, prohlásit: „Možná, že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná, že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“ Později se dostal do koncentračního tábora také Leo Popper a Ota zůstal s matkou sám. Nikdy nebyl označen za Žida, přesto sehnal místo jen v dolech.

Na poválečného Otu Pavla vzpomínal Arnošt Lustig v rozhovoru s Markétou Mališovou v knize O spisovatelích, kde píše: „Když jsme se vrátili z koncentráku, pozvali mě k sobě domů (Hugo a Jindřich, s nimiž se Lustig setkal v koncentračním táboře). Tam jsem prvně uviděl hezkého šestnáctiletého kluka se zlatými kudrlinkami, jejich mladšího bratra. Němci ho poslali do kladenských dolů, protože byl míšenec a nebylo mu ještě čtrnáct; stal se z něj horník, měl vypracované tělo, samý sval, mírné způsoby a andělské oči. Staral se o svou malou křesťanskou matinku a ona o něj.

Zeptal jsem se ho, co dělá: ,Hraju hokej za Spartu a prodávám DDT proti hmyzu.´ ,Jak ti to jde?´ ,Zrovna jsme s tátou prodali vagón. Zjistili jsme, že je prázdný, takže nás lidi prohnali.´ To bylo v tradici tatínka, který se proslavil tím, že prodal vesničanům jako zástupce firmy Electrolux několik ledniček, ačkoli ve vesnici nebyl elektrický proud.

,To chceš celý život prodávat DDT? Co kdybys to zkusil v rádiu jako sportovní reportér?´ Zazářily mu oči.“

Lustig tím připomíná i důležitý fakt, že Ota Pavel byl ve své podstatě autor samouk. Své literární dovednosti získal čtením autorů jako Sofokles, Turgeněv, Tolstoj, Hemingway, Čapek, Vančura a další. Největší vzory měl podle Lustiga v Jacku Londonovi a Maximu Gorkém. Vystudoval potom obchodní a jazykovou školu a na Střední škole pro pracující v roce 1960 odmaturoval, to vše v době, kdy se díky Lustigovi a Aškenazymu dostal do rádia. Z Oty Pavla, který v této době přestal být Popperem a začal užívat své nové příjmení, se stal výborný novinář a sportovní reportér, autor především mnoha sportovních a také životopisných povídek. Usadil se v Praze a v roce 1956 se oženil. Se svojí ženou se seznámil v rozhlase. Byla o šest let starší a v té době už měla dvě děti, později se jim ještě narodil syn Jiří.

V redakci Československého rozhlasu pracoval celkem sedm let a během tohoto období strávil ještě dva roky na vojně. Z rozhlasu odešel do redakce sportovního časopisu Stadion a později se stal reportérem Československého vojáka. Kromě reportáží z různých sportovních akcí a rozhovorů se sportovci začal psát také povídky, z nichž některé začaly vycházet už ve Stadionu. Šlo většinou o životopisné povídky, které přibližovaly životy a velké sportovní okamžiky tehdejších slavných sportovců. V už zmíněné knize Vzpomínky na Otu Pavla vzpomíná jeho žena, jak zdlouhavým procesem bylo tvůrčí úsilí jejího manžela. Každé povídce předcházely hodiny studií, obesílání osobností a jejich rodin – vše pro to, aby mohl Ota Pavel popsat dokonale prostředí i děj svých povídek. Podle Lustiga tak některé povídky psal Ota Pavel i rok a třeba je stokrát přepsal, než byl s nimi spokojen. Zároveň nikdy nevydal povídku o komkoliv, aniž by ji s danou osobou nejprve nekonzultoval.

V roce 1964 se na trhu objevila první kniha, na které se Ota Pavel podílel. Šlo o titul Hory a lidé, v níž jeho texty doprovázely fotografie horolezce Viléma Heckela. Skutečný průlom v jeho životě však představovala kniha Dukla mezi mrakodrapy, kvůli které trávil téměř celý rok ve společnosti fotbalistů z Dukly. Byl tak svědomitý, že s nimi chodil na zápasy i do zákulisí, jezdil po republice a dokonce kvůli tomu obětoval celou svoji dovolenou, aby mohl doprovázet mužstvo na soustředění na horách. Přes všechny potíže se mu doslova na poslední chvíli podařilo sehnat i výjezdní povolení, a tak Duklu doprovázel do Ameriky, kde „pro něj“ vyhrála 2:0. Jako špičkový reportér odtud po veřejném telefonu podával pravidelná hlášení domů a díky tomu zde mohly vycházet aktuální reportáže z dění až za oceánem. Po návratu potom konečně vyšla jím tak dlouho připravovaná kniha Dukla mezi mrakodrapy.

V životě Oty Pavla však nastal veliký zlom. V zimě roku 1964 vyjel za hranice jako sportovní reportér psát aktuální reportáže z účasti československých sportovců na zimní olympiádě v Innsbrucku. Co přesně se tehdy stalo, se zřejmě nikdy nedozvíme. Lustig vzpomínal, že: „Ota Pavel se ztratil v Innsbrucku na zimní olympiádě v roce 1964. Všichni si mysleli, že utekl. Má tři děti, z toho jen jedno vlastní. Kdovíjak si rozuměl s manželkou. Odmítali ho hledat. Byl jsem zoufalý; věděl jsem, že je to jinak. Nakonec jsem se obrátil na vojenskou rozvědku. Namítli, co by to stálo ve valutách. Ota měl hodnost kapitána. Objevili ho v rakouském blázinci.“

Ota Pavel tenkrát odešel do hor nad Innsbruckem a v pomatení mysli zapálil statek. Když si uvědomil, co provedl, nasadil život, aby zachránil dobytek ze stodoly. Šlo o první projev maniodepresivní psychózy, která ho trápila po celý zbytek života. V roce 1966 musel jít kvůli tomu do invalidního důchodu a od té doby se živil již jen jako spisovatel. „Kdyby psal anglicky, ležel by mu u nohou celý svět!“ prohlásil jednou Jan Werich. Vzhledem k jeho pečlivosti mu ale psaní šlo pomaleji než ostatním, a tak byly mezi jeho knihami větší časové rozestupy. V roce 1967 vyšla Plná bedna šampaňského, rok na to výbor z obou jeho předchozích knih pod názvem Cena vítězství, v roce 1971 tituly Pohár od pánaboha a Smrt krásných srnců, v roce 1972 Syn celerového krále a nakonec v roce 1974 tituly Jak jsem potkal ryby a Pohádka o Raškovi. Posledních dvou se však už nedožil. Po několika pobytech v psychiatrických léčebnách zemřel 31. března 1973 teprve jako dvaačtyřicetiletý na srdeční infarkt. I když nikdy nebyl oficiálně židovského vyznání, je pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze.

Další výbory jeho sportovních i autobiografických povídek vycházely až po jeho smrti. Nejznámější jsou jeho Zlatí úhoři a Výstup na Eiger. Co se týče Buštěhradu, Ota Pavel na něj vždy rád vzpomínal a vracel se do něj nejen ve svých povídkách. Jaroslava Kopecká v brožuře (knize) 500 let města Buštěhradu vzpomíná na dopis, který jí Ota Pavel poslal:

„Slečno Kopecká, v sobotu jsem byl za strašného počasí v Buštěhradě a bylo to nádherný. Takový ponurý zavátý kraj pracovitých stavení, ty přestavby a za nimi viděl člověk staré domy, které znal a snad i miloval.“

Šlo o jeden z posledních dopisů, který Ota Pavel vůbec napsal, a dokazuje, že se do Buštěhradu nejen rád vracel, ale že se s ním jen měsíc před smrtí přijel v podstatě „rozloučit“.

Tomáš Hejna