Historie jednoho zvláštního propletence

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu – ale v duši věčný máj,

šel vichřicí – avšak slyšel zpívat kosy,

šel pouští – a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Tuto Vrchlického báseň zná pravděpodobně každý. Ostatně patří k jednomu z vrcholů české milostné prózy, a i když pochází z 19. století, i dost mladých chlapců ji dnes odříkává na rande v parku svým láskám. Nicméně jeho báseň je zároveň i vyznáním jeho milostného a vlastně i rodinného života, který nebyl nijak šťastný a nakonec se proměnil v pozoruhodný propletenec osudů hned několika osob.

Neuškodí, když si o každém z aktérů něco připomeneme, protože i když některé z nich bude každý znát už ze školy, paměť je děravá. Hlavními postavami celého příběhu jsou Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida, a Sofie Podlipská rozená Rottová.

Sofie Podlipská snad měla Vrchlického opravdu ráda víc než jako přítele. Jako rozumná žena ho ale přepustila dceři Ludmile.

Vrchlický patří mezi naše nejpřednější básníky přelomu 19. a 20. století, i když názory na jeho tvorbu se v pozdějších obdobích dost lišily – hlavně u mladších básníků z modernějších proudů. Ostatně pokud dnes vezmeme jeho dílo zpětně a kriticky, opravdu v něm najdeme části, bez nichž by se česká literatura obejít dokázala. Nicméně nelze neobdivovat, s jakou pílí se Vrchlický své tvorbě věnoval. Psal verše lyrické i epické, drobnou prózu, libreta i divadelní hry, kritické statě a mimo to všechno ještě stíhal dělat překlady. Jeho tvorba se „vměstnala“ do přibližně 270 svazků, jejichž součástí je těžko uvěřitelných 80 básnických sbírek.

Narodil se v Lounech 17. února 1853, nicméně jeho dětství a mládí bylo ve znamení neustálého stěhování z místa na místo. Rodiče se brzy přestěhovali do Slaného a Vrchlický žil potom až do deseti v Ovčárech u Kolína u svého strýce. Na gymnázium docházel ve Slaném, později studoval v Praze a nakonec maturoval v Klatovech. Už tehdy skládal první verše a postupně se zdokonaloval. Jednou, když byli s Josefem Thomayerem, pozdějším známým lékařem, na vycházce u říčky Vrchlice, zrodil se jeho pozdější pseudonym. Později Vrchlický vstoupil do Arcibiskupského semináře, nicméně dlouho v něm nevydržel a přestoupil na Karlo-Ferdinandovu univerzitu na filozofickou fakultu.

O jeho další autorské působení a vlastně i o budoucí slávu literáta se postarala právě Sofie Podlipská, která zařídila otisknutí jeho prvních děl. Poprvé se spolu setkali v zámeckém parku ve Veltrusech, kde byl Vrchlického strýc farářem. Později byli představeni v Umělecké besedě. Psal se rok 1873 nebo 1874 – přesné datum už bohužel neznáme. Vrchlický byl o dvacet let mladší a Sofie Podlipská vdova a matka dvou dětí. Nicméně vztah mezi nimi se časem prohloubil, a zejména díky dochované korespondenci můžeme bez nadsázky tvrdit, že se Vrchlický do Sofie Podlipské zamiloval.

V prostředí parku ve Veltrusech se prý Vrchlický s Podlipskou setkali poprvé

Sofie Podlipská, původně Žofie Rottová se narodila 15. května 1833 v Praze do vlivné a majetné obchodnické rodiny, a to jako mladší sestra Karoliny Světlé provdané Mužákové. Osud tomu chtěl, že se obě sestry proslavily jako spisovatelky, a obě v podstatě díky benevolenci a zaměření svých manželů. Rodina se totiž držela stranou vlasteneckých kruhů a snažila se na pohled udržovat stavovskou důstojnost – mimochodem šlo o rodinu německou a doma se hovořilo většinou jen německy. V případě Sofie Podlipské měl na ni vliv i manžel její sestry, který jí byl vychovatelem, a později její muž doktor Josef Podlipský, který byl velkým vlastencem a dokonce byl pro své aktivity sledován policií. Jistě nepřekvapí, že je seznámil právě Mužák. To on umožnil Sofii Podlipské angažovat se ve spolcích jako Minerva nebo Americký klub dam a seznámil jí s řadou předních českých vlasteneckých osobností. A také jí umožnil literárně se prosadit, i když její snahy se nikdy nedočkaly takového úspěchu, jako literární díla její sestry. Nicméně Sofie Podlipská bezpochyby patřila k významným osobnostem tehdejší společnosti a kultury, a stejně jako její manžel pomáhala i chudým lidem nebo začínajícím umělcům. Vrchlický byl jedním z nich. Dopisovali si dlouho, a to od doby, kdy sloužil Vrchlický jako vychoval v jedné šlechtické rodině v Itálii. A když se potom vrátil, byl s ní i v častém osobním kontaktu.

Ludmila Podlipská – Vrchlická

Jestli i Sofie Podlipská cítila k Vrchlickému větší náklonost nebo byla jeho chováním a city pouze potěšena a lichotil jí zájem o tolik mladšího muže, to se bohužel nedozvíme. Nicméně oboustrannou náklonost nelze vyloučit. V té době by podobný vztah vyvolal skandál neobyčejných rozměrů a zničil by pověst hned několika lidí naráz, a k tomu i celých rodin. Prchlivý Vrchlický by to byl možná i riskoval, ale zkušená Sofie Podlipská něco takového připustit nehodlala. A tak se rozhodla dát Vrchlickému za sebe adekvátní náhradu. Tedy alespoň ji za adekvátní považovala, protože šlo o její vlastní dceru Ludmilu. Jenomže…

Nic nebylo takové, jak Sofie Podlipská chtěla a předpokládala. Doufala, že Vrchlického láska se přenese na jeho dceru, a že tak udělá oba mladé lidi šťastnými. Jenže Vrchlického cit k nové tchýni neochladl, a i když souhlasil se sňatkem s Ludmilou, šlo o sňatek z rozumu než o city – přestože zpočátku byl mladinkou Ludmilou okouzlen kvůli její kráse. Z druhé strany to bylo stejné. Manželé k sobě zkrátka žádnou větší náklonost nepocítili. A to mělo mít do budoucna veliký význam.

Vrchlický by sice uvítal spíš Sofii než Ludmilu, nicméně je pravdou, že Ludmila Podlipská byla ideální manželskou s ideálními vlohami pro domácnost. Dostalo se jí dobrého vzdělání, ale protože její matka uznávala tradiční roli ženy v manželství, byla Ludmila poddajná, a tak byl Vrchlický pánem v domě. Proto si na své manželství, uzavřené 4. srpna 1879 u sv. Štěpána v Praze, nikdy nestěžoval a vnímal ho v podstatě jako šťastné. On sám se postupně vypracoval na uznávaného spisovatele a dramatika a jeho hry se hrály i v Národním divadle. Právě tam se seznámil s tehdy významným hercem Jakubem Seifertem, který v jeho hrách míval hlavní role. Tam a v Malé Chuchli, kam jezdili Vrchličtí na letní byt, později hlavně Ludmila a nejstarší dcerou Mladou, a za stejným účelem i Seifert se svojí ženou. V tomto tehdejším oblíbeném letovisku se Vrchlický se Seifertem sblížili – a sblížila se tu s ním také Ludmila.

Dnes zapomenutý herec Jakub Seifert

Seifert, vlastním jménem Jakub Sayfert, se narodil v Praze roku 1846 a původně se vyučil dřevorytcem. Od mládí ho to však táhlo k divadlu, v jehož blízkosti vyrůstal. Jeho otec totiž v divadle stavěl kulisy. A tak se Sayfert dal k ochotníkům. Měl talent, a tak byl přijat do Prozatímního divadla a později do Národního divadla. To už si změnil jméno a sral se vcelku známým a populárním hercem své doby, zaškatulkovaným jako herec výrazných a překvapivě i milostných rolí, včetně operetních. Diváci mu tak s nadšením aplaudovali ve Zkrocení zlé ženy, Romeu a Julii, Hamletovi, Cyranovi z Bergeracu, Antigoně a dalších velkých kusech. A potom tu byly hry českých autorů, z nichž Vrchlický nejčastěji vystupoval právě v těch Vrchlického a potom v hrách Zeyerových. Rozhodně stojí za zmínku, že se se Seifert vypracoval až na režiséra a později vrchního režiséra, a že byla i jeho zásluha, když se na prknech Národního divadla objevovaly Vrchlického hry. Třeba Noc na Karlštejně, kterou zrežíroval v premiéře roku 1885.

Není přesně známo, kdy se vlastně Seifert s Ludmilou sblížili. O něm se vědělo, že i když je ženatý, ženy mu rozhodně nejsou cizí. A měl samozřejmě velké množství „fanynek“, kterým se líbil jeho hlas, herecké výkony a v neposlední řadě trochu exotický zevnějšek, protože Seifert měl poněkud snědší odstín pleti. K tomu pěkný oválný obličej, tmavé kudrnaté vlasy a nižší, lehce korpulentní postavu, která mu ale dodávala nádech mužnosti, zvlášť když byl oblečený do nějakého elegantního kostýmu nebo uniformy.

Pozoruhodné je, že i když se stali ze Seiferta a Ludmily milenci, a jejich vztah vydržel podle všeho celých osm let, Seifertova manželka Terezie (rozená Ledererová) zřejmě vůbec nežárlila, i když nejspíš o poměru delší čas věděla. Zachovala se dokonce korespondence, kterou spolu ty dvě vedly. V ní ji Terezie Seifertová přátelsky oslovovala „Milá paní Mimi“ nebo „Přítelkyně Vrši“.

Právě zde, v prostředí Malé Chuchle a vily Maria se odehrávala dostaveníčka milenců

I když se milenci snažili držet veřejnosti z očí a scházeli se především v Malé Chuchli co nejdál od rušných ulic Prahy, pozornosti lidí stejně neušli. Ovšem pozornosti Vrchlického ano. Pokud bychom dali na tehdejší klepy, byl nejspíš jediný, kdo si za celou dobu ničeho nevšiml. Nejspíš věřil, že by jeho žena při své vrozené poddajnosti a výchově ke spořádanému manželství nebyla něčeho takového schopná. A kromě toho se zdá, že pro Vrchlického byla daleko přednější jeho práce (byl tajemníkem Královského českého polytechnického ústavu, členem Akademie věd a několika redakcí) a literární činnost, než rodina jako taková, protože spoléhal právě na to, že se mu o domácnost a děti Ludmila postará. Oči mu prý otevřela až jeho sestra, která ho na poměr Ludmily a Seiferta upozornila. I když podle některých historiků musel Vrchlický o poměru své ženy vědět už dřív a jen se snažil to nevědět – kdo ví.

Každopádně důkaz o tom, že se Vrchlický dozvěděl o poměru své ženy i o faktu, že dvě ze tří dětí nejsou vlastně jeho, ale herce Seiferta, se nám dochoval jak díky Ludmile, tak i díky Vrchlickému a také jeho příteli doktoru Thomayerovi. Ludmila totiž poté, co se vztah s hercem provalil, sama napsala Vrchlickému dva dopisy, kde se mu k celému poměru přiznala. I nevlastní děti přiznala, ačkoliv jí muselo být jasné, co jim hrozí. Vše ale dopadlo jinak.

Ludmila se mohla bát o osud svůj a osud svých dvou mladších dětí, zatímco Seifert se mohl bát o své místo v divadle a svoji práci. Problémů s manželkou se zřejmě příliš neobával, nebyl to jeho jediný prohřešek proti manželské počestnosti a jeho paní byla zřejmě zvyklá – ostatně malých Seifertčat prý běhalo po ulicích víc. Ovšem je nutné si přiznat, že Vrchlický byl v té době na výsluní čtenářské a divácké přízně a jeho hry tvořily pravidelný repertoár Národního divadla, které Seiferta živilo. Většinu jeho her Seifert režíroval a ve většině hrál. „Co když se Vrchlický po provalení manželské aférky rozhodne své hry do divadla už nedávat anebo si vymíní, že je nebude Seifert dělat?“ muselo nejspíš běžet herci hlavou.

Vrchlický byl zprávou, nebo chcete-li potvrzením domněnek, opravdu vyveden z míry, alespoň podle dochovaných zpráv od jeho sestry. Prý se snažil zachovávat navenek klidnou tvář, ale doma se sesypal. Nicméně rozhodl se ani doma nedělat z nevěry své ženy přehnanou aféru a s manželkou vydržel, děti, byť nevlastní, miloval a staral se o ně jako vzorný otec. Evička, nejmladší, byla dokonce jeho oblíbenkyní právě kvůli svému nadání, byť ho nejspíš zdědila právě po Seifertovi – stala se totiž velmi dobrou herečkou. Manželství se ovšem propadlo do hluboké krize a stalo se spíš soužitím, než rodinným životem. Dokonce i Vrchlický nakonec hledal útěchu u jiných žen, i když hlavně platonicky. Se svojí ženou se už nikdy víc nesblížil. Na druhou stranu Seifert se obával oprávněně. Vrchlický se na nějakou dobu se svojí divadelní produkcí odmlčel a do Národního divadla přestal docházet. Byl uražen, protože Seiferta považoval za svého přítele a velmi si ho vážil.

Eva Vrchlická nebyla Vrchlického dcerou, ale miloval ji. Po biologickém otci ovšem podědila herecký talent a stala se z ní známá divadelní herečka (vedle ní Rudolf Deyl)

Seifert měl ale veliké štěstí. Vrchlický byl totiž v jádru veliký dobrák, a když mu poslal dopis, kde mimo jiné psal: „Vím, že těžce jsem se proti Vám prohřešil, nechci uvalovati vinu na nikoho – ale prosím úpěnlivě sepjatýma rukama. Odpusťte!“, Vrchlický povolil. Postupně se klatba nad Seifertem zlomila a Vrchlický mu opravdu odpustil. Seifert ho dokonce po písemném požádání směl i zdravit na ulici. A časem se Vrchlický vrátil i ke své dramatické tvorbě, kde dál Seifert exceloval. Dokonce se při aplausu na závěr padesáté reprízy jeho Noci na Karlštejně spolu bok po boku ukláněli obecenstvu.

Sofie Podlipská, která byla jednou z hlavních příčin zmíněného propletence a jakousi čtvrtou stranu manželského a mileneckého trojúhelníku, zemřela v roce 1897. Jaroslav Vrchlický v září 1912, Ludmil Vrchlická v roce 1915 a Jakub Seifert v roce 1919. Historie je ale plná paradoxů a platí to i zde. Nucený rozchod a odcizení Jakuba Seiferta a Ludmily Vrchlické osud napravil, když jim oběma přiřknul jako poslední místo odpočinku Olšanské hřbitovy, jen pár metrů od sebe. Zatímco Vrchlický byl pohřben ve společnosti velikánů české kultury na vyšehradském Slavíně.

Tomáš Hejna