Jak herci k botám přišli
Existují knihy a učebnice, ve kterých se dočteme kde, kdy, co a kdo – tedy kde se v jakém roce co stalo a kdo u toho zrovna byl. U knihách o historii filmu, divadla, rozhlasu nebo literatury tak zjistíme kdy byl vynalezen knihtisk, kdy poprvé předvedli bratři Lumiérové promítání filmu, kdy se poprvé rozezněl rozhlas anebo kdy měla která hra premiéru. Ale na druhé straně jsou věci, které se dočteme jen v určitém druhu literatury, hlavně ve vzpomínkových knihách samotných umělců. Anebo je najdeme v různých pozůstalostech po různých osobnostech. Já se opět podíval po delší odmlce do archivu Václava W. Hlavy a našel originál strojopisu nazvaný Baťa zouval herce v Adrii. Pojďme se spolu na tu pikanterii podívat.
V tomto článku se autor vrací ke známému a námi již mnohokrát zmiňovanému „všeumělci“ Emilu Arturu Longenovi a k jeho ředitelské a režisérské dráze v pražské Adrii, kde Longen především vytvářel komediální aktovky. Když se ale při některé z nich nesmálo dost lidí, Longen hru jednoduše přepsal, a nakonec začal zařazovat do repertoáru i zajímavé minihorory, při kterých se měli přítomní diváci opravdu bát se vším všudy, včetně výkřiků, skřípotu zubů a tak dále. Inspiroval se přitom tehdy populárním francouzským Divadlem hrůzy (Grand Quignolu), ovšem vzhledem ke své povaze to prý často i dost přehnal. Tak například při představení Opera prý přikázal, aby se do sálu pouštěla směs étheru s „karbolky“ – to prý aby měli všichni už při vstupu do sálu dojem, že jsou opravdu na operačním sále. Bohužel jím očekávaný efekt, že při děsivé aktovce budou omdlívat diváci jako při skutečné operaci, nedopadl právě nejlépe – jako první totiž omdlela jeho žena Xena.
Právě v době, kdy Longen vedl divadlo Adria, se tu objevoval i bývalý herec Spielman, který původně pracoval v německém divadle a tehdy si kvůli přivýdělku přibral také zprostředkování prodeje bot. Většina herců z Adrie tak byla obuta právě díky němu, a jak bývalo tehdy zvykem, většina z nich na dluh a boty splácela postupně. Když ne, Spielman, kterému se tu přezdívalo „Baťa“, je prý osobně chodil uhánět, a dokonce někdy i zouvat. Byli prý tací, kteří si spokojeně celý měsíc vyšlapovali v zánovních „perkách“, ale když došlo na placení, stěžovali si, že je tlačí. Když měl Spielman přijít, hlídkovali zaměstnanci divadla už před pokladnami, aby dali ostatním echo. Proč? Aby se totiž všichni mohli co nejrychleji zout a schovat boty, za které Spielmanovi dlužili. Údajně jen jedna jediná osoba měla výjimku. Nápověda v budce pod jevištěm, protože tam se vešel jen jediný člověk a pan Spielman by se tam s ní nevešel.
Tomáš Hejna podle V. W. Hlavy
