Jak končily staré filmy

Zatímco dnes se většina televizních filmů točí na digitální kamery a jeden záběr se tak dá opakovat, kolikrát chceme, natočit v minulosti film nebylo ani zdaleka tak jednoduché. Točilo se totiž na celuloidový filmový pásek, kdy byl každý jeden moment jako samostatný záběr z fotoaparátu na jednom filmovém okénku. Jedno okénko šlo za druhým a teprve promítací přístroj z nich udělal pohyblivé obrázky. A když se celuloidový pás přetrh, vznikla ve filmu mezera, která se často napravovala neumělým spojením a chybějící záběr (či záběry) se prostě vynechal. Občas se tak ztratila vteřina filmu, občas i víc – čím starší kopie, tím hůř. Mimochodem tyto celuloidové pásky dobře hořely i při drobném vystavení většímu teplu, a tak se někdy stalo, že při promítání zvláště kočovných kinematografických společností začalo v sálech jednoduše hořet. Mnoho původních „amatérských filmů“ se tak do dnešní doby ani nezachovalo. Prostě se „vzňaly“.

V archivech České televize a Českého filmového ústavu se podobných pásků nacházejí celé tisíce a kilometry – stovky kilometrů, ať už se jedná o amatérské záběry, původní záznamy poloprofesionálních filmařů nebo nejstarší, tehdy ještě němé filmové grotesky, ke kterým hrávala živá hudba nebo magnetofon a majitel kina je obvykle doprovázel vlastním komentářem (jak to známe třeba z filmu Báječní muži s klikou). Některé z těchto záběrů již zná pouze pár vybraných jedinců a jejich osud coby zaprášených nepotřebných materiálů je jednou pro vždy zpečetěn. Další desetiletí budou ležet v archivech a bude se na ně prášit. Tedy dnes. V minulosti byl jejich osud mnohem horší a pro dnešní historii kinematografie mnohem více tristní. Posuďte sami…

Starý film, odsouzený v minulosti k nepotřebě, se nejprve ručně roztrhal na menší části a byl tak sejmut z cívky. Když byl celý takto zničen, byly jeho části vloženy do speciálního bubnu s roztokem. V takovéto zvláštní nádobě, která byla ručně uvedena do pohybu, se z filmu v lázni setřela původní chemická vrstva a již čisté filmy, tedy „proprané filmy“, se dál zpracovávaly ve zvláštní spalovně – kotli, kde se filmové pásky rozpustily a od sebe oddělovaly jednotlivé vrstvy původního materiálu (v tomto případě filmového celuloidového pásku).

Už naši předkové uměli třídit odpad a filmové pásky jsou toho zářným příkladem. Z likvidovaných filmových pásků se v první řadě oddělovala tak zvaně ušlechtilá vrstva. Jednalo se o čistou celulózu (celuloid), která se užívala jako základ pro prostředky na dámské laky na nehty. Zbytek hmoty, která z filmů zbyla, se rovněž využíval, a to jako základ laku na povrch bot. Ve výsledku tak můžeme říci, že pokud v první polovině minulého století šel pár na promítání do kina (lidově na rande), pak tedy nejspíš:

1. sledoval kopii některého ze slavných a oblíbených filmů a s trochou štěstí ho viděl bez oprav po náhlých přetrhnutích a požárech,
2. slečna měla nehty natřeny nejspíš ze zbytků nějakého staršího filmu nebo jeho kopie
3. a její přítel měl boty blýskavě černé, aniž by jeho slečna věděla, že krém na ně pochází ze stejného „bestselleru“, který spolu třeba sledovali před pár měsíci ve stejném kině a který si nese i na prstech.

Film je s námi teprve něco málo přes sto let a jeho začátky nebyly lehké. Běžný divák se o tom může přesvědčit třeba v už zmíněném filmu Báječní muži s klikou, kde Rudolf Hrušínský a Jiří Menzel řeší právě problém financí na výrobu filmu, a kde je největší řeč i o penězích, které tehdy takový krátký film, natočený na celuloidový pásek, stál. Řada filmařů se kvůli pár metrům filmu zadlužila na celá desetiletí a nikdo jim nevěřil, že jejich snažení bude vůbec kdy k něčemu. Mnoho lidí věřilo, že promítací plátna a kinematografy jsou pouze módní záležitostí, která nikdy nepřekoná oblibu divadla – což se ostatně soudilo i o fotoaparátech a fotografiích. A tak se většina slavných osobností z počátku od filmu odvracela zády a jen málokterý movitý podnikatel či šlechtic se projevil v tomto ohledu jako mecenáš a vizionář.

V současné době se na celuloidové pásky už téměř vůbec nenatáčí, jen výjimečné snímky, hlavně dokumentární nebo studentské. Ani kina už nejsou tradiční s kotoučovými promítačkami a většina z nich má dnes digitální přehrávače napojené na moderní promítací přístroje. I když staří filmaři, snad ze srdečních důvodů, na původní celuloid nedají pořád dopustit a někteří si pro radost občas nějaký ten celuloidový pásek za velké peníze koupí a promění na film!

Podobným způsobem fungoval a stále funguje i vinyl, tedy klasické gramofonové desky. Kdysi se vyráběly z různých materiálů, včetně kovu a povoskovaných či pogumovaných desek. Nicméně vinyl jako takový zvítězil a nakonec se z jednoduchých desek s jednou skladbou staly desky dlouhohrající s více skladbami na jedné straně a dalšími na druhé. I ty našly svůj odbyt v odvětví recyklace. Vinyl je velmi tvárný a víceužitkový materiál, který se dnes běžně využívá v domácnostech na tisíc způsobů. Dělá se z něj povrch nábytku, podlahy, umělecké předměty, ale také třeba šperky pro ženy i muže. Zkrátka umění, i to velmi staré, má svůj život i „po životě“.

Až někdy půjdete do moderního kina a budete sledovat film promítaný z digitálního záznamu, vzpomeňte si, jak to asi vypadalo ještě docela nedávno. Jak dával promítač do stroje dva kotouče, kdy jeden byl plný filmových „okének“ a druhý prázdný. A jak se jeden přetáčel na druhý. Jak v těch nejrannějších letech filmu promítač točil pomalu klikou, ubíhal na plátně film a zpoza řad židlí v sálu kdosi vyprávěl, co se na plátně vlastně odehrává, zatímco z gramofonu či fonografu hrála náladová hudba. Určitě zjistíte, že tehdejší filmová promítání měla své dnes již neopakovatelné kouzlo, které si po recyklaci starých filmů odnášely dívky na nehtech a muži na botách domů.

Tomáš Hejna