Jepičí život kabaretu Bum

Pryč je doba velké slávy kabaretů, které vládly zábavnímu umění v době před první světovou válkou, během ní a také za první republiky. V té době rostly kabarety jak houby po dešti. Některé byly čistě periferní, určené pro chudší obecenstvo, většinou v sálech hospod, kde vystupovali lidoví písničkáři, amatérští akrobaté a baviči, pouliční umělci, a jenom sem tam se na jejich podiích mihla nějaká ta slavnější osobnost, která zabloudila. Jiné byly maloměstské, už to nebyly hospody s podiem a ušmudlanými stoly, ale lepší podniky. A potom tady byly kabarety na vysoké úrovni. Vyhlášený byl pražský Montmarter a samozřejmě i Hašlerovo Rokoko sídlící v Havlově Lucerně – ten už byl luxusním podnikem pro vybranou klientelu střední a vyšší třídy. Byly tu ale i jiné podniky, které zanechaly v zábavním umění stopu, byť by byla jen nepatrná. Jedním z takových byl i Longenův kabaret nazvaný BUM.

Emil Artur Longen byl významnou osobností tehdejší doby. Proslavil se jako herec, dramaturg, režisér, později také jako spisovatel. Byl zkrátka renesanční osobností nadanou v mnoha směrech – dokonce i výtvarně. A patřil do okruhu velikých osobností tehdejších kabaretních scén, které ho uznávaly, spolupracovaly s ním, vystupovaly v jeho scénkách a hrách, počítaly ho mezi své přátele. Jenomže Longen, tak jako ostatně většina umělců, chtěl vyniknout, a to zejména jako režisér svých vlastních představení. Proto mu nestačilo psát jen pro druhé, ale chtěl se osamostatnit. Zvlášť citlivý byl přitom na osobní představy o divadle a komedii, což nakonec vedlo k jeho hádce a Jiřím Červeným a kabaretem Červená sedma.

 V roce 1920 se mu naskytla příležitost, a tak se ji rozhodl využít. V paláci Adria na Václavském náměstí, tedy jen kousek od známého a populárního Rokoka, byl zrovna volný sál a Longen tak mohl uskutečnit svoji myšlenku divadla pěti nejlepších komiků (mezi které skromně řadil i sebe samotného). Tak se zrodil už zmíněný Longenův kabaret, kde mu za kolegy byli Ferenc Futurista, Vlasta Burian, Saša Rašilov a Eman Fiala. Později k nim přibyl i Josef Rovenský a v některých představeních se objevili také Karel Noll a Longenova manželka Xena.

Jistě uznáte, že složení Longenovy scény bylo opravdu mistrovské. Dalo by se říct, že s takovými umělci těžko mohl Longen neuspět. Pravda byla ale naprosto opačná. Longen sice správně vsadil na slavná jména a největší talenty doby, stejně jako na grotesku a útočnou satiru, zapomněl však na pověstnou uměleckou řevnivost. Vlasta Burian a Ferenc Futurista se z duše nesnášeli – vzájemně si konkurovali, prováděli naschvály, přebírali si vtipy, vytvářeli na sebe parodie a vtipy. Na diváky to působilo jako běžná součást programu, v zákulisí to ovšem dělalo zle. Tito dva velcí komici nakonec působili mezi ostatními jako soudek se střelným prachem. Longen se odmítal stát ringovým rozhodčím, Saša Rašilov měl raději klid a napjatá atmosféra mu nesvědčila, takže se kolegům začal vyhýbat a raději se s nimi moc nestýkal, a Eman Fiala byl samozřejmě na straně svého bratra, i když se snažil do událostí příliš nezasahovat. Všech pět, a s Josefem Rovenským nakonec všech šest, tak nebylo rovnocennými partnery v jednom divadle, ale směsicí velkých konkurentů, kteří si šli tak říkajíc „po krku“.

Kabaret Bum měl být divadlem největších umělců a měl poskytovat divákům to nejlepší, co bylo tehdy možné. S tím ho také Longen zakládal, jenomže se při svých plánech přepočítal. Tedy spíš nepočítal se skutečností, s jakou se setkali všichni divadelní a kabaretní ředitelé před ním, totiž s jednoduchým lidovým rčením o více kohoutech na jednom smetišti. Řevnivost umělců, zejména Futuristy a Buriana, kteří si přebírali výstupy a hádali se o kdejakou maličkost, mu ukázala, že koncept takového divadla je neuskutečnitelný. A jeho BUM nakonec mělo díky tomu jen jepičí život. Původní sestava vydržela pouhé dva měsíce a celý kabaret pouhých šest.

BUM byl Longenovým prvním pokusem, nikoliv však posledním. Z kabaretu přešel plynule na koncept divadla s názvem Revoluční scéna, kde chtěl opět prosadit své myšlenky o divadle. Jakkoliv byl Longen geniální umělec, jako podnikateli se mu ale vůbec nedařilo. V divadle BUM vsadil na velké osobnosti, ale zapomněl na jejich přirozenost. V Revoluční scéně se sice poučil a divadelní soubor vedl s rozmyslem, ale na druhé straně měl naivní představy o cenách. Jeho snaha hrát za nejnižší ceny i pro běžného diváka z ulice vedla nakonec i k pádu tohoto dalšího pokusu. Zkrátka nikdo neumí všechno, Longen se ovšem alespoň snažil…

Tomáš Hejna