Muž, co miloval humor. Před 131 lety se narodil autor Mužů v offsidu

Muži v offsidu, Bylo nás pět, Povídky pana Kočkodana, Doktor Munory a jiní lidé nebo Edudant a Francimor. Nic víc již není třeba na úvod dodávat. Již z tohoto stručného výběru děl každý pozná, že se jedná o jednoho z předních českých humoristů a spisovatelů dvacátého století Karla Poláčka.

Narodil se 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka.  Zdánlivě fádní fakt, že pocházel z židovské rodiny, ho ve skutečnosti provázel po celý život a nakonec ho o něj i připravil. Ale o tom až později.

Rodina Karla Poláčka byla značně velká.  Měl šest sourozenců – čtyři vlastní bratry (Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka) a dva nevlastní sourozence z otcovy strany (Bertu a Milana). I když se v pozdějším věku projevil jako výborný spisovatel a novinář, rozhodně nepatřil mezi vzorné studenty. Pro svoji tvrdohlavost musel opustit rychnovské gymnázium a maturitu nakonec složil v roce 1912 v Praze na gymnáziu v Truhlářské ulici. Po dokončení středního vzdělání se rozhodl pro studium na právnické fakultě Karlovy univerzity. V té samé době v Rychnově založil a vedl loutkové divadlo, pro také psal divadelní hry, a začal překládat díla z cizích jazyků. Jeho prudká a svobodná povaha mu však bránila sehnat v Praze stálé zaměstnání.

V období první světové války narukoval do rakouské armády a chvíli studoval v důstojnické škole. Vzpurná osobnost ho ale opět zbrzdila a nejvyšší hodností, které dosáhl, byl pouhý četař. Zařazen byl na ruskou frontu v oblasti Haliče, kde prožil skutečně strastiplné boje.  Dostal se odtud až v době konečné porážky rakouských vojsk na východě.  Nakonec padl do srbského zajetí a odtud se po válce dostal domů.

V období mezi světovými válkami pracoval nejprve jako úředník ve vývozní a dovozní komisi (později pod názvem Úřad pro zahraniční obchod). V této jinak poměrně stereotypní práci se zrodil námět pro jeho první literární dílo s názvem Kolotoč, dnes běžným čtenářům prakticky neznámé. Od roku 1920 začal přispívat do satirických časopisů Štika venkova a Nebojsa, kde se také seznámil s bratry Čapkovými a dalšími spisovateli své doby. O dva roky později začal pravidelně přispívat jako sloupkař, fejetonista a soudničkář i do Lidových novin, vedle toho se stal i redaktorem Tvorby a od roku 1928 pracoval v listech vydávaných nakladatelstvím a vydavatelstvím Melantrich. Šlo především o noviny České slovo, kde opět přispíval jako soudničkář (později tyto zkušenosti zužitkoval v knize Doktor Munory a jiní lidé). Zároveň s tím pracoval od roku 1927 do roku 1930 v humoristickém časopise Dobrý den. I přesto se v roce 1933 vrátil do Lidových novin. Tam zůstal až do roku 1939.

A právě rok 1939 se odráží v jeho životě nejvíc ze všech. V české zemi se probudily pronacistické a antisemitské živly, především v podobě několika extrémních pravicových stran, třeba Vlajky. Z deníků mnoha osobností (například z později vydané knihy Ladislava Peška) víme, že mnoho lidí, včetně celých redakcí některých periodik, se ostře postavili proti Židům v prostředí vzdělání, kultury a medicíny. Nahrávala tomu i sama vláda a některá odborná sdružení, jako komora lékařů a právníků, která odebrala licence osobám s židovským původem. To vše vzniklo díky sílícímu vlivu fašismu a hlavně nacismu v Evropě, zejména v sousedním Německu. Karel Poláček musel kvůli svému židovskému původu opustit Lidové noviny. To byl začátek jeho martýria, vedoucího k  tragickému konci.

Aby se uživil, musel přijmout práci v Židovské obci jako knihovník. Stihl ještě své dceři Jiřině zprostředkovat cestu do emigrace, sám ale zůstal.  5. července byl deportován do ghetta v Terezíně, kde byl přes rok. 19. října 1944 byl poslán transportem do koncentračního tábora v Osvětimi. Dlouhá léta se toto datum stalo posledním skutečně prokazatelně známým v jeho životě a bylo považováno zároveň za trochu symbolické datum jeho smrti. Všichni mysleli, že zemřel v plynové komoře.

Až v 90. letech se objevila pamětnice, která přinesla nečekané informace o jeho dalším životě během války. Karel Poláček nezemřel v Osvětimských plynových komorách, ale nějakou dobu zde přežíval. Později byl zařazen do tábora Hindenburg, kde chvíli i literárně tvořil. Podle svědkyně zde napsal krátkou hru, v níž účinkovali vězni. Následně byl Poláček zařazen do pochodu smrti z Hindenburgu do tábora Gleiwitz. Až do té doby měl prý Poláček víceméně štěstí a smrt se mu vyhýbala obloukem, takřka neuvěřitelným. V Gleiwitz bohužel jeho „štěstí“ skončilo. Neprošel selekcí vězňů. Záznam o jeho smrti chybí, známe už však datum, kdy dorazil do svého posledního koncentračního tábora, a kdy pravděpodobně také zemřel. Bylo to 21. ledna 1945. Jedna z nejvýznamnějších osobností českého humoru, literatury a žurnalistky první poloviny dvacátého století tak zemřela jen chvíli před koncem války, a to rukou nacistických vrahů.

Knihy Karla Poláčka jsou dodnes známé a vydávané, oblíbené jsou zejména jím sesbírané židovské anekdoty, na kterých postavilo svoji sběratelskou činnost mnoho dalších autorů tohoto žánru, a potom jeho soudničky a povídky. Muži v offsidu byli nejvíc proslaveni filmem s Hugo Hasem, Emanem Fialou a Jindřichem Plachtou v hlavních rolích, ale zároveň šlo o jeden z prvních románů z fotbalového prostředí. A Bylo nás pět, kniha, podle které vznikl úžasný herecký seriál obsazený skutečně hvězdnou sestavou, patří dodnes k snad povinným pracím naší kinematografie, rozhodně však k povinné četbě na našich školách, a to i po tolika letech. Poláček, který se prosadil na tehdejší dobu jako spisovatel i novinář celkem pozdě, si tak těmito díly postavil nesmrtelný pomník.

Jan Steiner