MUŽ V POZADÍ DIVDELNÍCH DĚJIN

Jméno Josefa Jiřího Stankovského dnes něco říká jen málokomu, většinou si ho připomenou jen velicí nadšenci do historie českého divadla a literatury. A přitom se rozhodně nejednalo o postavu zanedbatelnou, alespoň v jeho době. Je sice pravda, že bychom jeho jméno jen těžko mohli skloňovat s jinými velikány doby a vrstevníky, jako byla třeba Alois Jirásek. I ti si ho ale velmi vážili pro jeho obětavost, píli a vlastenecké cítění. Mnoho z nich by se nestalo zdaleka tak slavnými a významnými, nebýt doslova mravenčího úsilí tohoto muže v pozadí dějin českého divadla.

Už od mládí tíhnul k divadlu, i když doma v tomto ohledu přílišnou podporu neměl. Matka předčasně zemřela a otec si přál, aby se z něho stal právník nebo úředník, a to i přes to, že ani v měšťance ani na gymnáziu žádným výjimečným studentem nebyl. Narodil se 11. listopadu 1844 ve Vysoké u Příbramě do rodiny správce velkostatku. Otec tak měl dostatek peněz, aby svého syna hmotně zaopatřil. Z Vysoké se nejprve nastěhovali na panství ve Statenicích a poté co se přestěhovali do Čelákovic a otec zakoupil vlastní statek hned na náměstí a stal se členem městské rady, stal se ze Stankovského synek z vážené rodiny. V Čelákovicích tak Stankovský dospíval v mladého muže v blahobytu a společnosti klukovských přátel, za kterými se rád vracel i jako dospělý. Právě rodinný majetek a fakt, že mu otec mnoho neodpíral, prý přivedli Stankovského k zájmu o kulturu – kuriózní cestou, na jejímž začátku stál otcův dárek loutkového divadla.

Otec však zemřel poměrně brzy, v době, kdy Stankovský v Praze studoval práva. Ten už dřív odešel ze školy, aby se naplno začal věnovat svému hlavnímu zájmu – divadlu. Hrál v ochotnických spolcích na Smíchově a v Karlíně a vedle toho také psal. Začínal různými povídkami, nejčastěji s historickými náměty z českých dějin. Nebyl ve svém literárním úsilí špatný, dokonce jeden čas působil v nakladatelství Mikuláš & Knapp jako redaktor knižnice Romány a povídky původní a cizojazyčné, nicméně skutečný úspěch zaznamenal až s divadelní hrou Literární nádeníci. Ta měla premiéru v Prozatímním divadle 14. února 1867, tedy v době, kdy bylo Stankovskému teprve dvacet tři let. Diváci i odborná kritika ji přijali a Stankovský tak měl nakročeno k tomu stát se úspěšným dramatikem. I Jan Neruda coby nejpřísnější z kritiků Stankovského chválil, ale zároveň v recenzi varoval před příliš povrchním přístupem k ději i vykreslení postav a také se snažil Stankovskému naznačit, že méně je někdy více. Bohužel si této laskavé kritiky Stankovský nejspíš nevšiml, přestože byla prostřednictvím novin.

Prvotní úspěch mladému a zejména idealistickými myšlenkami opojenému Stankovskému nestačilo. Uvědomoval si totiž to, co mnoho dalších vlastenců o generaci před ním i v jeho generaci samotné, totiž že česká literární a divadelní kultura má ještě stále své rezervy a mezery. Kromě toho také moc dobře věděl, že i když stálé „kamenné“ divadlo v Praze je pro českou kulturu důležitým mezníkem, skutečná síla divadla a jeho vlivu spočívala v představeních na venkově a menších městech. Tam totiž oslovovaly hry i literatura široké masy obyčejných prostých lidí, kterých byla většina. Po úspěchu v Prozatímním divadle tak začal Stankovský pracovat na plánech na zřízení vlastní kočovné divadelní společnosti.

Nejprve založil ochotnický spolek v Čelákovicích, kde na novou součást kulturního vyžití byli náležitě hrdí a Stankovský se projevil jako dobrý vedoucí souboru, režisér a dokonce i jako slušný herec. Po úspěchu jeho hry se naplno vrhnul i do vlastní tvorby povídek, románů, hlavně ale krátkých hříček a divadelních her. Většinu s úspěchem hrál jeho ochotnický soubor, který často předváděl i tři jednoduché aktovky za jediné odpoledne a večer. Některé hry ale s úspěchem nabízel i do pražských divadel, zejména do Smíchovské arény, Švandova divadla a občas do Prozatímního. Stankovský se proměnil v tvůrčí gejzír, což na jedné straně většina vlastenecky smýšlejících autorů oceňovala, protože Stankovský tak v mnoha ohledech zaplňoval některé existující mezery, na druhé straně se díky této až řemeslné tvořivosti dopouštěl přesně toho, před čím ho Neruda varoval a co nakonec Stankovskému znemožnilo zapsat se do popředí mezi jeho významnější kolegy. Mnohem žádanější byly jeho překlady a úpravy divadelních her. K jednomu z jeho nejzdařilejších počinů patřilo zdramatizování Bídníků Victora Huga.

Bohužel byla jeho tvůrčí snaha přijímána se spornými výsledky. Stankovský totiž neustále přehlížel dobře míněné rady svého okolí, zejména ty, které mu prostřednictvím recenzí předával tiskem Jan Neruda. V jedné z těch pozdějších již zcela otevřeně napsal:

„Pan Stankovský dosti se namáhá, aby nám vzal naši víru v jeho talent, totiž v schopnost jeho, že vyvede něco myšlénkově hlubšího, závažnějšího. Jsme vzdor namáhání jeho přesvědčeni, že může dospět na plody pěkně krystalizované, jen když vehloubá se v sebe sama, když sebere pozorováním a čtením názory, jež zpracuje sobě v myšlenky původní; avšak nepopřává sobě času, pracuje nepoměrně víc do šířky než do hloubky – a taková hra nemůže déle trvat, aby nebyla opravdově rozhodnou pro celý život. Škoda by bylo jeho talentu a skoro jsme měli chuť pomlčet vzhledem k tomuto přesvědčení svému naprosto o hříčce, která se s firmou jeho dostala nyní na jeviště.“

Podobně jako při psaní her a hříček se choval Stankovský i při psaní svých povídek a románů. Během svého života byl vcelku známým autorem, jeho díla se ale nemohla ani zdaleka měřit s romány Jiráska, Brauna a dalších tehdejších spisovatelů. Většina z nich se stejně rychle objevila, jako zapadla. Z románů se větší popularity dočkala jen historická freska o vzniku prvního samostatného českého divadla Vlastencové z Boudy a potom Král bídák, freska z doby Ludvíka XV. Ta si ovšem pozornost získala jenom díky nechtěnému skandálu, který vyvolala – Král bídák totiž vyšel v době odvolání Hohenwartovi vlády a nástupu vlády Auersperga. Většině čtenářů dnes tato jména a události mnoho neřeknou. Pro tehdejší českou společnost to ale byla těžká rána, která znamenala konec nadějí na českou autonomii v rámci monarchie. Spolu s touto politickou situací se svezla i nově vydaná kniha Stankovského, jejíž titul Král bídák navozoval v lidech jasnou paralelu. Román také přitahoval pozornost diskusí mezi Stankovským a dramatikem Emanuelem Bozděchem o autenticitě díla. Stankovský totiž napadl dříve Bozděcha, že své úspěšné hry Z dob kotiliónů a Baron Goertz ukradl zesnulému bratrovi. Při vydání Krále Bídáka zase Bozděch napadl Stankovského, že při psaní svého díla užíval cizích předloh. Snad tehdy si uvědomil, že velká literatura pro něj není to pravé.

Rodinný majetek otec Stankovského ještě rozmnožil, když prodal čelakovický statek a nastěhoval se na poslední roky do Prahy za synem. Ten si tak nemusel dělat příliš starostí o peníze, což bylo na tehdejší dobu pro spisovatele a dramatika velmi vzácné. Stankovský ale dobře věděl, že na řízení skutečné kočovné společnosti nejprve musí získat zkušenosti s prací v divadle jako takovou. Proto se nechal zaměstnat u Pavla Švandy ze Semčic, jednoho z nejvýznamnějších a nejúspěšnějších českých divadelních ředitelů 19. století, který se z principála kočující společnosti vypracoval na majitele hned dvou divadelních arén, a to v Praze a Plzni. Stankovský, který se nakonec stal i Švandovým zetěm, když se oženil s jeho dcerou Marií, postupně pracoval jako umělecký správce v obou těchto arénách a skutečně se mnohému naučil. Později se osamostatnil a společně s Františkem Pokorným, režisérem, se rozhodl převzít od Hofovi divadelní společnosti arénu na žižkovské Komotovce, která patřila jeho bývalému zaměstnavateli Mikuláši Boleslavskému. Založil si malý divadelní soubor a v malém periferním divadélku se mu opravdu dařilo. Úspěch ho nakonec přiměl uskutečnit svůj původní plán a se svojí divadelní společností se vydal na cesty po Čechách.

Pouť Stankovského divadelní společnosti začala v Plzni, kterou dobře znal díky své spolupráci se Švandou v jeho plzeňské aréně. Volba to byla dobrá, Plzeň v té době neobyčejně vzkvétala, byl zde dostatek bohatých měšťanů a spousta lidí, kteří ocenili kvalitní a přitom levnou zábavu, jakou jim poskytovalo právě divadlo. Stankovského družina navíc hrála česky a české hry, což ji přibližovalo běžnému českému divákovi. Zpočátku se tak kočovné společnosti dařilo. Bohužel Stankovský byl lepší autor než ekonom, což se brzy projevilo na výdělečnosti jeho podniku. Z Plzně pokračovala jeho herecká společnost do dalších měst a vesnic, ale Stankovský neuměl správně hospodařit s penězi, a tak vydával na provoz stále větší a větší sumy ze svého rodinného jmění. Už za dva roky se musel svého snu vzdát, divadelní společnost rozpustit a vrátit se do Prahy – chudší o některé ideály a sny a zejména o podstatnou část svých peněz.

Stankovskému došlo, že pro něj bude prospěšnější upustit od přímé práce v divadle a věnovat se jen tvůrčí činnosti. To ale netrvalo dlouho. Rapidně se totiž zhoršilo Stankovského zdraví. Začal ho trápit revmatismus, díky kterému časem přestal naprosto vládnout jednou rukou. Kromě toho měl od dětství velice špatný zrak, který se i díky jeho urputné práci na překladech a vlastních dílech neustále zhoršoval. Ke konci života tak byl téměř slepý, a bez pomoci své ženy by nemohl ve své práci pokračovat. Až do poslední chvíle jí diktoval, co chtěl ještě zachovat světu. Poslední dílo ale už dokončit nedovedl.

Jeho nejcennějším přínosem, který mu v oblasti divadelní historie zajistil pozici téměř nesmrtelnou, byl Divadelní slovník, soupis her, které se na jevišti objevily mezi roky 1871 a 1875, a Kronika divadla v Čechách, na níž pracoval v době své smrti. Tu za něj nakonec musel dokončit jeho přítel Josef Ladislav Turnovský. Vedle toho ale Stankovský uspořádal také velmi ceněnou Bibliotéku operních a operetních textů, zanechal po sobě řadu divadelních referátů a článků a společně s jeho překlady, hrami, romány a povídkami tak zanechal obrovské dílo. Dílo, které je dnes zapomenuto, stejně jako jeho autor.

Jeho přínos k české literatuře a divadlu a význam nakonec nejlépe zachytil Otakar Mokrý, který po jeho smrti pro časopis Osvěta napsal:

„Opět se lůno hrobu otevřelo, by shltilo sílu vzácnou a vydatnou a utlumilo na vždy ducha v okamžiku, kdy octnuv se právě ve svém zenithu, v plném mužném sebevědomí rozepjal zlacená křídla. Josef Jiří Stankovský skonal na sklonku roku minulého (10. prosince) uprostřed nejpilnější činnosti duševní, zpola ještě pohřížen v dumání o rozpočatých pracích literárních a nových a nových látkách poetických, jimiž zaměstnávala se povždy tvořivá jeho mysl.

J. J. Stankovský nebyl geniem, díla jeho nejsou proniknuta titánskou silou ducha, určujícího směr celému století, jsou však posvěcena vesměs nezmorným nadšením. Stankovský psal se zimničním téměř chvatem, jako by tušil, že jest života jeho na mále a že mu nutno, by využitkoval dokonale chvíli přítomnou; ve smyslu tom byla činnost jeho sopečná, bezměrná a pohlížímeli na řadu spisů pozůstalých po muži, kterýž nedosáhl ani čtyřicátého roku, podivíme se věru rozměrům práce, již vykonal.“

Tomáš Hejna