O těch, které mám rád…
Když se rozhodnete pro generální úklid svojí knihovny a archivu, narazíte nutně na tři momenty. Ten první: Proč tady mám tohle, vždyť jsem to nikdy nepoužil! Druhý: Kruci, jak se to sem mohlo všechno vejít?!Třetí: A vida, tohle jsme přece hledal už dávno! Podobně to bylo u mě, když jsem se dostal konečně k utřídění své nyní na několika místech rozptýlené knihovně. V jednom rohu skříně jsem přitom znovuobjevil štos starých magazínů, které mi kdysi věnovala moje kolegyně a kamarádka. Jmenují se KINO, a tímto způsobem se ke mně dostalo hned několik kompletních ročníků. A když jsem se po takové době začal znovu přehrabovat v tomto štosu staré minulosti, neodolal jsem a vyndal hlavně ročník 1975, protože mne zajímalo, co a o čem se psalo před padesáti lety. Podívejme se tedy v krátkém seriálu na několik čísel, která jsou stará přesně padesát let!
Od Miroslava Horníčka známe spoustu knih, ale jistě si jen málokdo vzpomene na jeho literární seriál O těch, které mám rád, který vycházel v časopise KINO v roce 1975. V jednom čísle zavzpomínal na známého českého herce Eduarda Kohouta:
Když jsem viděl poprvé Eduarda Kohouta na jevišti, bylo mi dvacet let. A zanedlouho nato mne zasáhl tak, že divácký pocit se stával závratí: na jeviště vešel štíhlý, černý muž…
Přicházím zvolna, přináším ti dílo
a váhám ještě, kníže, ti je dát.
Kolem nás zatemněný večer oněch válečných let a on tu k a za nás volal:
Chci volně myslet, volně veršovat!
V činech nás svět už omezuje dost!
A nám vzkazoval:
…a já tu stojím, ztracený a sám,
na úzké stezce, která vede tmou.
A černí, chmurní ptáci šerední
odvěké noci strašní sluhové
se zdola rojí, víří nade mnou…
Ti černí, chmurní ptáci šerední nebyli jen básníkovým obrazem a nebyli jen vizí jedincovy narušené mysli. Chodili našimi ulicemi, hmatatelní a krutí, a bili do úst, aby z nich vyrazili výkřik přiznání a slůvka nějaké pravdy, ale co dělat – ta vynucená přiznání jim nepomohla a pravda stála proti nim.
Pak plynul čas. A o řadu let později jsem napsal knihu Vyznání (Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních.) Vyjde letos v nakladatelství ČS. Spisovatel a teď mi dovolte, abych z ní předem ocitoval část jedné kapitoly; kapitoly o svém milovaném Mistru.
Kolem je červen, jdeme loukou, kolem nás chodí hráči golfu, slyšíme jejich hlasy, žertování, smích a přece kolem Vás a s Vámi jako by vanulo ticho, líbezné ticho belriguardských zahrad, já se zastavuji, ptám se: je to on? Je přece léko, stokrát si říkám: je letní den, a kde se tedy berou nad jeho hlavou lampióny a hvězdy benátského nebe? Je červen, louky jsou plné kopretin a zvonků, s plavkami přes rameno míříme k jezírku v lese a já, dva kroky za Vámi, slyším Váš hlas:
Mé rodné Benátky, buďte mi pozdraveny!
Konečně dýchám zas váš slastný vzduch.
Svou náruč otevři, ty noci s maskou ženy,
a dobrodiním hudby okřídli můj sluch!
Ne, pravím vám, není nad Venezii;
chval si svou kolébku a nejbližší svůj svět!
V něm vládnou zázraky.
Vracím se plonk. – Zde jako markýz žiji.
Bylo mi čtyřicet a je mi dvacet let!
Bylo Vám čtyřicet? Snad ano. Patrně ano. Ale je Vám dvacet let. Po celou tu dobu, co Vás znám, je Vám těch dvacet let, ne, neberte to, prosím, jako lichotku a zdvořilostní frázi. Vy přece víte, že jsem nezdvořák a spíše hrubián než lichotník, myslím tím skutečnost věku, která odolává času a která jako skutečnost kamene ukrývá v sobě štíhlého chlapce s prakem na rameni.
Je jiné léto, jsme na Lopudu, je nás tu herců celá skupina a jdeme, jako dnes to vidím, na malém člunu na ostrov Mljet. Jsme daleko od obou břehů, všichni unaveni vedrem, někteří mlčí, jiní usínají, ale Vy – v očích dálku moře a modrou dálku času, které jsou obě Vaším domovem – stojíte na přídi a zpíváte. Na hlavě široký slamák, na sobě pruhované námořnické tričko.
A je Vám dvacet let.
Eduard Kohout se narodil v březnu 1889. Jeho otec byl truhlář, který se usilovně staral o to, aby jeho syn dostal vzorné vzdělání. To ale nevěděl, že jeden z profesorů na plzeňské reálce přivede Eduarda Kohouta k zájmu o divadlo, který ho už nikdy neopustí. Studia nakonec nedokončil a rozhodl se pro dráhu kočovného herce. Nejprve prošel několika společnostmi, kde se seznámil se svým životním přítelem Václavem Vydrou. Na jedné štaci ho objevil Vendelín Budil, a právě on ho dostal do řádného divadla v Plzni. Ve zdejším Městském divadle hrál čtyři roky, později se dostal do Intimního divadla na Smíchově a v roce 1914 začal hrát v souboru Vinohradského divadla. Tam ho objevil Jaroslav Kvapil a přetáhl ho do Národního divadla, kde Eduard Kohout zakotvil až do pozdních let své herecké kariéry. Odtud si občas „odskočil“ do Violy, kde recitoval poezii meziválečných básníků.
Ve stejném čísle je připomínána méně známá česká herečka Mary Jansová, která se proslavila v éře českého němého filmu a s příchodem zvukového filmu odešla. Další medailonek je věnován rovněž zapomenutému J. W. Speergerovi, jinak Janu Špergerovi, herci, kterého můžeme znát třeba ze známého filmu Sextánka, kde si zahrál profesora francouzštiny. Připomíná se tu tehdejší premiéra krátkého tříminutového animovaného filmu Nesmysl od Adolfa Borna, Miloše Macourka a Jaroslava Doubravy, Rovněž premiéra poněkud zapomenuté hudební komedie plné hvězd Romance od Zbyňka Brynycha a pozoruhodná je obrazová stránka věnovaná tehdejšímu zahraničnímu hitu z Francie Cartouche, kde v hlavních rolích excelují Jean-Paul Belmondo a nádherná Claudia Cardinálová.
Tolik tedy k jednomu z čísel magazínu KINO, které vyšlo dubnu 1975.
Tomáš Hejna
