Přední dramatici počátků českého divadla, I. díl – Václav Kliment Klicpera
České divadlo bylo dlouho ve vleku toho německého, což bylo způsobeno faktem, že v 19. století byla velká část obyvatelstva v Čechách německé (rakouské) národnosti. Šlo zejména o střední vrstvy – obchodníky, továrníky a další. A i když mnoho z těchto osobností a rodin se zároveň hlásilo k českému vlastenectví, Němčina byla tou dobou oficiálním jazykem a hovořila jí i většina Čechů. Mnoho kočovných společností tak uvádělo hry v obou jazykových mutacích podle toho, jaké bylo složení diváků. V Praze v té době působilo jako hlavní centrum divadelní kultury Stavovské divadlo (původně Hraběcí Nosticovo divadlo), kde se hrálo převážně německy – včetně českých herců. Až později vznikly scény jako Kajetánské divadlo a především Prozatímní a Národní divadlo, která tvořila českou protiváhu[1]. Když ale pomineme velké ikony tohoto období, které stavbu obou zmíněných národních pražských scén prosadily a pomohly financovat (včetně císařské rodiny), nic z toho by nemělo smysl bez tvůrců českých divadelních her. Životní osudy pěti z nich si nyní připomeneme…
Václav Kliment Klicpera
(23. 11. 1792 – 15. 9. 1859)
Říká se o něm, že byl prvním dramatikem národního obrození. O to smutnější je, že se dnes na něj často zapomíná. Přitom napsal několik desítek tehdy populárních her – historických dramat, komedií i frašek s pohádkovými, rytířskými, historickými a dobovými náměty. Většina z nich se dnes již běžně nehraje, ale jeho Libušin soud, Hadrián z Římsů či Divotvorný klobouk se na jevištích objevují stále. A jsou stále skvělé.
Mladý Klicpera
Narodil se v Chlumci nad Cidlinou do rodiny cechmistra krejčích, což pro něj znamenalo zdánlivě jedinou možnost – stát se také krejčím, jako byl jeho otec. Zřejmě mu však toto řemeslo nešlo, a tak se nakonec vyučil řezníkem. Už ve svých šestnácti se ale rozhodl přestat se řemeslem a namísto toho odjel do Prahy, kde se zapsal na gymnázium a později na univerzitu. Nerozhodnost ale byla zřejmě v jeho mládí určujícím prvkem osobnosti. Vystřídal totiž v rychlém sledu studia filosofie, medicíny a humanitních oborů. Teprve u těch zůstal a v roce 1819 získal aprobaci pro výuku dějepisu, zeměpisu, literatury a klasických jazyků.
Poprvé v Praze
Už delší dobu se v Praze pohyboval Klicperův starší bratr František, který rovněž studoval na gymnáziu a nakonec se z něj stal v celku úspěšný lékař (a také spisovatel). Jinak měl ale podobné zájmy se svým mladším bratrem a jako student se účastnil představení s ochotnickým divadlem jako příležitostný herec. Protože byl velkým vlastencem, brzy se zařadil do společnosti stejně smýšlejících studentů a nakonec přivedl do tohoto prostředí i svého bratra. Václav Kliment Klicpera, který na studiích psal drobné deklamovánky a historické povídky, byl tak už od roku 1813 ochotnickým hercem, a to ve společnosti Jana Nepomuka Štěpánka, Prokopa Haklíka a Jana Hýbla, která hrála česká divadelní představení ve Stavovském divadle. Teprve zde se Klicpera opravdu „našel“.
Během tohoto období napsal dvacet divadelních her a většina z nich byla úspěšně uvedena na divadelních prknech. Svůj debut si odbyl historickou hrou Blaník v březnu roku 1816. Z jeho strany šlo o důležitý počin, protože autorských her od českých autorů bylo tehdy velmi málo. To už měl známost s jistou Annou Švamberkovou, rovněž ochotnickou herečkou, která se v roce 1819 stala jeho první manželkou. Byl tak úspěšný, že ho dokonce německé vedení divadla chtělo zaměstnat jako dramaturga. On ale z vlasteneckých důvodů, ale i kvůli studiu, odmítnul.
Pedagog budoucích velikánů
I když se cítil být hlavně dramatikem a hercem, dobře věděl, že by ho divadlo nemohlo nikdy uživit. Proto přijal místo profesora humanitních oborů na gymnáziu v Hradci Králové, kam se i se svojí ženou přestěhoval ve stejném roce, kdy se vzali. Oba se přirozeně zapojili i do místního kulturního života a činnosti místních vlasteneckých spolků, spolupracovali třeba s místním vlasteneckým knězem Josefem Liboslavem Zieglerem. I zde se oba zapojili do činnosti místních ochotnických divadel. Jejich přispěním se nakonec v první třetině 19. století stalo z Hradce Králové jedno z center kulturního života v Čechách. Klicpera se mimo jiné zasloužil o vznik místních sadů, přestavbu divadla nebo vznik městské kroniky. V roce 1833 si tak vysloužil zdejší čestné občanství.
Aniž by to tušil, ovlivňoval jako pedagog i řadu budoucích velkých osobností české společnosti, které v Hradci seděly v jeho třídách. K těm nejvýznamnějším patří bezesporu Karel Jaromír Erben a Josef Kajetán Tyl, který šel nakonec v Klicperových stopách. U známého nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila začaly také vycházet jeho čtyřsvazkové „sebrané spisy“, v nichž vyšla velká část jeho do té doby napsaných děl. Bohužel zde také prožíval osobní tragédii. Už v roce 1837 totiž zemřela jeho první manželka a zanechala mu pět malých dětí (čtyři další zemřely v dětském věku). Klicpera se tak oženil po druhé – snad z nutnosti, protože se o děti sám starat nemohl. V roce 1938 si vzal o dvacet let mladší Annu Trnkovou, dceru královéhradeckého měšťana. Měl s ní celkem dvě děti, ale dospělosti se dožil jenom syn Ivan, z něhož se stal významný spisovatel. Svého otce přežil, ale matku nikoli.
Revoluční rok 1848
V roce 1846 se Klicpera se svojí početnou rodinou znovu přestěhoval do Prahy, kde získal místo profesora na Akademickém gymnáziu. Opět se samozřejmě zapojil do místního společenského a kulturního života a samozřejmě se opět věnoval i divadlo. Jako na pedagoga na něj mohli vzpomínat Josef Václav Frič, Jan Neruda, Albín Bráf, Vojtěch Náprstek, Miroslav Tyrš nebo Vítězslav Hálek. Klicpera měl ale ve skutečnosti veliké štěstí, že o své místo nepřišel. Když se revoluční rok 1848 „přelil“ do Čech, byl Klicpera zvolen tribunem studentské kohorty a stal se také členem Národního výboru. O tom, že si ho lidé vážili, svědčí mimo jiné fakt, že byl dokonce zvolen zemským poslancem, a to hned za dvě města – Hradec Králové a rodný Chlumec. Oba mandáty však s díky odmítl.
V oficiálních funkcích setrval až do konce revolučních bouří. Protože ale nevystupoval jako radikál, dokonce byl naopak radikálním křídlem v čele s Karlem Sabinou opakovaně napadán pro svoji umírněnost, nebyl po skončení bouří na rozdíl od jiných popotahován úřady a dokonce se v roce 1850 stal školním radou a prefektem na gymnáziu, kde učil. O dva roky byl už skutečným ředitelem. Z tohoto gymnázia se tak díky Klicperovi stalo první skutečně české.
Závěr života
Díky roku 1849 a vzniku hospodářských komor se zastavilo vydávání Klicperových děl u J. A. Gabriela na několik let, protože tento nakladatel neměl podle nových pravidel platnou koncesi. Kompletního vydání se sám nikdy nedožil, protože znovuvydávání bylo obnoveno až v roce 1862. V roce 1853 byl pod záminkou vyšetřování aktivit jeho studentů předčasně poslán do penze, ovšem ve skutečnosti byl Klicpera pro nastupující Bachův absolutismus politicky nespolehlivou osobou. Klicpera byl nicméně tou dobou již nemocný a měl problémy se sluchem. Když mu tedy o pět let později Franz Thomé nabídl funkci dramaturga českých her ve Stavovském divadle, odmítl. Namísto toho se zabýval úpravami a přepisy svých starších her a také začal práci na románovém cyklu, odehrávajícím se v době vlády Karla IV.
Zemřel po těžké a vleklé nemoci, která stála jeho rodinu většinu úspor. Jeho pohřeb na Olšanských hřbitovech se stal menší manifestací českého divadla a kultury. Dodnes je tento pozoruhodný náhrobek možné snadno najít a nedávno se dočkal nezbytných oprav.
Klicperův odkaz
Klicpera napsal celkem padesát sedm divadelních her, které je možné rozdělit do několika kategorií. Začínal především s pohádkovými a fantaskními prvky nebo s prvky „rytířských románů“. Později začal psát historická dramata, ale nejslavnější a nejuznávanější byly jeho veselohry, komedie a frašky. Svůj pozdější titul První dramatik národního obrození si vysloužil nejen pro kvalitu svých her, propracovanost postav a vlastenecká témata, ale také proto, že v době, kdy své hry psal a později i vydával, existovalo jen velice málo původních českých autorů a původních českých děl. Klicperovi hry se staly na dlouhá léta stálou součástí repertoáru stálých i kočovných divadel. Dodnes se některé jeho hry objevují běžně na jevištích a některé z nich se staly předlohami pro další známá díla. Veselohra na mostě se například stala předlohou pro známou operu Bohuslava Martinů.
Filip Mácha
[1] . Stavovské divadlo se od roku 1862 jmenovalo Královské zemské německé divadlo. Prozatímní divadlo fungovalo do otevření hlavní budovy nového Národního divadla mezi lety 1862 až 1881 a po jeho vyhoření v letech 1882 a 1883. Národní divadlo neslo mezi lety 1883 a 1918 název Královské české zemské a národní divadlo, mezi lety 1918 a 1930 České zemské národní divadlo a teprve od roku 1930 se jmenuje oficiálně Národní divadlo. V textu článku však pro zjednodušení užíváme stále názvy Stavovské divadlo, Prozatímní divadlo a Národní divadlo.
