První „štych“ zuřivého reportéra

Ani nevím, v kterém antikvariátu nebo v které knihovně jsem získal útlý spisek První a poslední reportáž od slavného pražského „zuřivého reportéra“ Egona Ervina Kische. Tento vyšel v roce 1950 v Knihovně Rudého práva jako 14. svazek, stál 10 Kčs a byl uvnitř ještě sešit kovovými svorkami, než ho zalepili do papírové obálky. Jde o velmi úzké Kischovi paměti, které ani zdaleka nezaznamenávají vše z jeho novinářské práce nebo skutečně dobrodružstvím prosyceného života, nicméně hodnotu po stránce historické rozhodně mají. A hned v začátku otevírá Kisch svoje vzpomínky skutečně velkolepým příběhem, který nejen prožil, ale který ho vynesl hned napoprvé mezi novinářskou elitu – ovšem trochu jinak, než by si asi přál.

Vlastně to není tak úplně pravda. Kisch totiž připomíná jako svůj úplně první úspěch krátkou notičku, kterou převzal i Frankfurter Zeitung, a to výjimečně bez úprav a k tomu s větou: „V pražské Bohemii čteme neobvykle dobře napsanou notičku…“. Podle Kische ho za to neměli jeho starší kolegové moc v lásce, protože byl velmi mladý a úspěch na poprvé se nikdy neodpouští.

První skutečně velkou reportáží však byla pro Kische ta, kterou napsal o požáru Šítkovských mlýnů na místě dnešního Mánesa. Jak sám přiznal, původně vůbec nevěděl, co vlastně psát, jak získat informace, co vyzdvihnout – prostě „ucho“. Nejlépe to však vyjádří Kisch sám:

„Zato já jsem vůbec nevěděl, co mám psát. Nerozuměl jsem ani zbla této vozové hradbě parních stříkaček, tomu křížovému ohni, proudům vody, manévrování hasičů. Protlačil jsem se policejním kordonem a trvalo mi půl hodiny, než jsem obešel celé prostranství hořících mlýnů, abych nějak někde něco vypátral… Nevypátral jsem zhola nic.“

Těžko uvěřit, že právě tento novinář, po němž se dnes jmenuje prestižní cena za literaturu faktu, a který je stále dáván za vzor všem adeptům na budoucí novináře, měl někdy takovéto pocity a problémy, že se mu někdy nedostávalo slov a nevěděl si rady s uchopením tématu. Každý ale nějak začínáme, i Kisch, a každý se musíme nahoru nějak propracovat.

O své první reportáži Kisch vlastně nerozhodl ani tak sám. „Je konec s pokusem popsat požár mlýnů! Konec s reportáží!“ popisuje svůj pocit beznaděje v ten den. Původně prý nechtěl přijít z místa požáru ani zpátky do redakce, ale smysl pro povinnost mu to znemožnil. A bylo to dobře. Noční redaktor totiž tehdy rovnou sdělil Kischovi, že mu nechal ve vydání jeden a půl sloupce, tedy sto padesát řádků, na jeho reportáž a že má začít psát co nejrychleji. Než stačil říct, že nic nemá, byl redaktor pryč. Dále popisuje vše Kisch takto:

„Nebylo vyhnutí, musil jsem se pustit do této zející pusté prázdnoty. Psal jsem… o plamenech a znovu o plamenech… Líčil jsem, jak plápolají, září, šlehají, praskají, jak ohnivé jazyky zasyčí a znovu vzplanou… jak trámoví praští hlomozně se řítí, puká, pytle mouky jak doutnají a praskají a halí se v dým a kouř… proudy vody bodají jako dýky a zasahují oheň jako rány šavlí… a to všechno dohromady, to to všechno dohromady dělalo teprve dvacet řádek.“

Kisch nakonec „vymyslel“ spojitost s nedalekou útulnou a zapojil do děje její obyvatele, kteří se měli zcela výjimečně dobrovolně přiblížit až ke kordonu policistů hlídajícímu prostor požáru, aby se podívali na šlehající plameny z blízka. Kisch se tak dobrovolně přiznal, že si vlastně část svého článku přibarvil podle svého, nicméně nelze prokázat, kolik lidí v okolí bylo nebo nebylo skutečně z oné zmiňované útulny. Navíc tím Kisch jenom podbarvil to, co sám viděl, totiž velký požár, jedinečnou podívanou pro celé město. Jak Kisch vzpomíná, nejvíc se bál paradoxně pochvaly za popis, který neměl s požárem vlastně nic společného. A největší strach dostal druhý den, když si přečetl, co napsal, k tomu pod titulkem, který vymyslel bez vědomí Kische jeho noční redaktor. Zněl: „Davy lidí bez přístřeší zavalily požářiště“.

Výsledek Kische velmi překvapil. Tedy mile a nemile. Zatímco v jeho redakci byli ráno lidé nadšeni a jeden z jeho kolegů mu dokonce vytknul, že tak skvělou dramatickou látku dostatečně nevyužil k příběhu, jeho kolegové z ostatních deníků mu na večerní novinářské burze spílali. Jeden ze zkušenějších redaktorů, který ho při požáru odbyl a odmítl mu dát jakékoliv informace, ho nazval lhářem a vyhrožoval mu dementováním zprávy ze strany útulny. Marně! Kisch pouze zmínil blízkost útulny a nikoli že lidé kolem byli skutečně z ní. Další redaktor se mu snažil vysvětlit, že podobné senzace by měl předem všem kolegům zavolat, aby nebyli škodní a, jak Kisch přiznává, jednoho redaktora z Prager Tagblattu kvůli jeho zprávě vyhodili. Vše z prostého důvodu, totiž že články Kischových kolegů sice byly plné detailů o místě vzniku požáru a svědectví některých svědků, ale Kischův příběh byl daleko zajímavější a poutavější.

Ačkoliv výsledek Kischova náhlého autorského zápalu nedopadl pro něj vyhazovem ale pochvalou, tedy alespoň od kolegů a čtenářů, Kisch v závěru své, chceme-li, zpovědi přiznal, že to bylo poprvé a naposledy, co se něčeho podobného dopustil:

„Námět se dá zpracovat dvojím způsobem: buď se vezme událost za východisko k výplodu fantasie (Co jsem udělal včera já při požáru mlýnů), nebo se člověk snaží zjistit souvislost a podrobnosti tak, že je výsledek aspoň stejně zajímavý jako výplod fantasie. (Byl bych býval musil scénu s vandráky objevit, ne si ji vymyslit.)

K prvnímu ,buď´ jsem prokázal schopnost, k druhému ,anebo´ neschopnost, ale volil jsem druhý díl alternativy.

(…)

Včera jsem si poprvé něco vymyslil – a všichni tomu věřili… Mám tedy zůstat při lži? Ne…“

Jak všichni víme, Kisch se skutečně stal reportérem na slovo vzatým, putoval od příběhu k příběhu, od zajímavosti k zajímavosti, hledal důkazy, svědectví, hmatatelnou pravdu. Nikdo dnes nemůže mít Kische za bulvárního pisálka, který si zprávy vycucával z prstu v nějaké kavárně nebo knajpě u piva, byť by to bylo, podle zmíněného příběhu, jistě možné. Jenomže mohl by takový člověk napsat tolik zajímavých a věcných zpráv z Prahy či dokonce odhalit špiona Rédla?

Na závěr se ještě vraťme k novinářské burze a Šítkovským mlýnům. Novinářská burza se říkalo večerním schůzkám novinářů v Brejškově restauraci, kde si zhruba od šesti do sedmi hodin vyměňovali novináři své poznatky, které během dne posbírali. Tak to alespoň sám Kisch popisuje ve stejnojmenném článku. Není to ostatně výjimkou ani dnes, jen se již novináři nescházejí v Brejškově restauraci, i když ta ještě dnes existuje a je stále na stejné adrese ve Spálené ulici, ale v různých nových kavárnách a vinárnách po celé Praze, no a samozřejmě na internetu (což je ta horší varianta). Brejskova restaurace, tedy správně U Brejšků, je mimochodem významná i jinak. Pracoval ze dočasně i Jaroslav Hašek se svým přítelem Zdenkem Matějem Kudějem, a to za byt a stravu. Alespoň to tak tvrdí „zlí jazykové“. Hašek se zde ale skutečně pohyboval a prodával zde různým novinám zprávy, které si povětšinou samozřejmě vymyslel. A 31. května 1895 to byl právě tento restaurant, kde proběhla ustavující schůze Sportovního klubu Slavia! A Šítkovské mlýny? Musím bohužel říci, že zde se Kisch pravděpodobně dopustil omylu. Naposledy totiž vyhořely po bombardování Prahy Švédy v roce 1648 a od roku 1882 se začínalo s pomalou postupnou likvidací celé soustavy mlýnů a ledárny. Od roku 1897 zde byla výrobna kovového zboží a ve 30. letech 20. století byly při regulaci Vltavy zbourány úplně – vyjma dodnes stojící vodárenské věže. Dnes na jejich místě stojí galerie Mánes. Jenomže v té době bylo mlýnů v Praze hned několik, a je možné, že s odstupem let se Kisch jednoduše zmýlil a snad je zaměnil s mlýny Odkolkovými. O tom by však bylo jiné povídání.

Tomáš Hejna