Senzační svět literatury – Božena Viková-Kunětická

Vážení čtenáři, po téměř dvouleté odmlce se nyní vracíme k seriálu o drobných i velkých zajímavostech o významných, ale také už pozapomenutých osobnostech české literatury. Tento seriál je vytvořen na základě knihy, která vyjde na podzim letošního roku jako volné pokračování úspěšného bestselleru Tomáše Hejny a Alice Lily Neradové Báječný svět literatury, který vyšel v roce 2018. Další díl připravuje autor s naší stálou přispivatelkou Helenou Lorenzovou, a tak Vám až do konce léta přineseme celkem 10 ukázek jako ochutnávku. A protože jedním ze současných „žhavých témat“ je také feminizace a genderová vyváženost, začínáme spisovatelkou, která ve své době ohromovala celou českou veřejnost. Boženou Vikovou-Kunětickou.

Česká Jane

Ve skutečnosti měla Božena Viková-Kunětická s Jane Austenovou společného pouze to, že bojovala proti konvencím a zaběhnutým stereotypům. Austenovou v tom ale daleko předběhla, protože ve své době, tedy na přelomu 19. a 20. století, psala otevřeně o erotice žen, což se tehdy neodvažovali ani muži, kterým tehdejší doba „patřila“. Mohli za to její rodiče, kteří ve snaze zajistit jí svobodný výběr a také naučit jí ostrým loktům nechali své dceři dostatek volného prostoru pro vlastní sebereflexi. Když si tedy nechtěla hrát s panenkami a raději je rozparovala, aby zjistila, co je uvnitř, pochopili, že z ní rozhodně nebude nudná křehká květinka, co sebou nechá vláčet. Viková (jméno Kunětická si dala podle obce Kunětická hora) toho využila skutečně maximálně a brzy si svoji cestu našla, a to ve velmi razantním vystupování proti všem, kdo by jí chtěli stát v cestě. Podle svědků byla neobyčejně silnou osobností, která se nebála postavit i nejvýznačnějším mužům. Stejně se nakonec projevovaly i hrdinky jejích her a knih, které měly vše vždy pevně pod kontrolou, což se tehdy od žen skutečně neočekávalo.

Autorka erotických románů?

V dnešní době by zmínky o dotycích a náznacích mezi mužem a ženou nikdo neoznačil v literatuře za nic skandálního nebo vulgárního, ba právě naopak – dá se říci, že k románům takové náznaky a projevy lásky dvou partnerů patří, k některým rozhodně. Jenomže na přelomu 19. a 20. století se erotika v románech objevovala spíše výjimečně, a především byla cudně zahalená do veršů nebo skutečně jemných poetických náznaků. Viková prosazovala ve svých knihách pravý opak a hovořila o intimnostech, především žen, velmi otevřeně. Za to ji řada jiných autorů a také čtenářů odsuzovala a padala slova jako nemrava, poběhlice a tak dále. Jen někteří, jako Jan Neruda, jí drželi palce a mluvili o ní v superlativech jako o vycházející hvězdě. Řadě z nich přitom bylo sympatické i to, že současně s otevřeným pojetím erotických motivů kritizovala rovněž maloměšťáctví a nešvary tehdejší společnosti. A do dějin literatury se zapsala ještě jedním skutečně doloženým prvenstvím – prvním popisem fetišismu, který vykreslila v povídce Staří mládenci, kde nechala tři postarší pány pronajmout si výbavičku od mladé dívky a její spodní prádlo rozvěsit po místnosti.

Žákyně slavné učitelky

Viková se původně viděla jako herečka a neodradila ji ani tehdejší bída s nouzí, které většina tehdejších herců celoživotně prožívala. V té době ještě neexistoval film a herectví se provozovalo pouze v divadlech nebo u kočovných společností v různých lokálech, a dokonce pod širým nebem. Viková si však prosadila svou a začala v roce 1881 docházet na hodiny herectví k Otýlii Sklenářové-Malé. Kvůli tomu opustila i rodný dům a odstěhovala se do Prahy. Ještě v tom samém roce se dostala na jeviště a měla velký úspěch. Časem se vypracovala na vysokou úroveň herectví, a když jí nestačilo jen hrát, začala sama psát hry. Psala především veselohry jako Sběratelka starožitností, Přítěž, Reprezentantka domu a tak dále, v nichž hlavními postavami byly především silné a nezávislé ženy.

Dominantní muž, dominantní žena

První láska Vikové dopadla pro ni katastroficky. S přítelem se v sedmnácti letech seznámila v Pardubicích, bydlel ve stejném domě jako ona, a tak se začali setkávat a psát si milostná psaníčka. Šlo o jakéhosi studenta, jenomže jeho vystupování k ženám bylo pro tehdejší dobu přímo ukázkové, a tak se snažil Vikové zakazovat její literární tvorbu i další zábavu, která se mu nezdála být pro dívku vhodná. Dopadlo to přesně obráceně. Viková v té době začala psát povídky a uveřejňovat je v novinách a časopisech a nic nedala na to, že se to jejímu milému pranic nelíbí. Vše dopadlo podle očekávání a Viková se s tímto studentem rozešla. Štěstí měla až později, kdy se v jejím životě objevil Josef Vik. Tomu názory a postoje jeho manželky nejen nevadily, ale dokonce je také podporoval.

Na feministické kandidátce

Sama Viková o sobě tvrdila, že není feministkou, ale pouze realistkou bojující za své vlastní uplatnění ve společnosti. I tak souhlasila, aby ji feministky během volem přidaly na svoji kandidátku. Viková si počínala tak obratně, že se jako první žena v našich dějinách stala členkou, poslankyní, České zemské sněmovny. Většina členů však byli konzervativci, takže Viková nemohla své povinnosti plnit tak, jak by si představovala. Příliš jí to však nevadilo, protože dosáhla svého a sněm stejně na protest proti Rakousku nezasedal. Viková by v něm navíc byla v obležení samých protivníků, protože kromě konzervativců se neshodovala ani s feministkami, ani s masarykovským křídlem kvůli svému zanícenému panslavismu. V jeho rámci se ostře stavěla po první světové válce proti komunistické straně a hlavně komunistům v Rusku.

Z podkladů Tomáše Hejny a Heleny Lorenzové připravil Jan Steiner