Senzační svět literatury – Julius Zeyer

Básník díky chůvě

Jeden z nejvýznačnějších českých básníků Julius Zeyer měl velké štěstí, že si jeho rodiče pro své děti opatřili českou chůvu. Otec Zeyera byl totiž původem Francouz, dokonce šlechtického původu, zatímco matka byla německá židovka, takže se u Zeyerů hovořilo francouzsko-německy. Jen chůva vyprávěla malému Zeyerovi staré české pověsti, pohádky a příběhy v originále a naučila ho mít češtinu rád a používat ji. Věnoval jí ve svých pamětech krátkou vzpomínku, kde doslovně přiznává, že právě ona může za to, že se stal českým básníkem. A buďme rádi. Zeyer totiž mohl psát klidně v jazyce svých rodičů, které plynně ovládal, nebo také v angličtině, italštině, španělštině, ruštině či polštině. Všemi těmito jazyky totiž dovedl plynule číst i psát, a k tomu se ještě zvládl naučit slušně sanskrt a kopštinu. Kde kdo by mu mohl závidět.

Rytíř smutné postavy

Přátelé Zeyerovi říkali Rytíř smutné postavy. Nešlo však o postavu jako takovou, na co naráželi. Podle svědectví několika jeho partnerek šlo o velmi krásného a charismatického muže. Trpěl však celoživotními depresemi a sebekritikou. Opovrhoval maloměšťáctvím a celkově byl idealistou. Složité to měl především ve vztazích. S žádnou ženou se nesblížil natolik, aby ji požádal o ruku. Nezlákala ho ani mladičká Zdeňka Braunová, která na něho byla příliš živelná. Navíc je zde otázka, zda se mu nelíbili také muži, neboť se v jeho díle objevuje řada netradičních popisů mužských vzorů. Anebo zda netrpěl psychickou poruchou, neboť podle Heritese byl Zeyer často náladový a velmi rychle se z něho stal zatrpklý společník.

Nechtěl rubat stromy

Nikdo si nedovede představit, jak mohl někdo tak citlivý a jemný jako Zeyer někdy zacházet se sekerou, pilou a dlátem. Přitom byl Zeyer několik let v Rakousku pracovat jako obyčejný tesař. Otec měl totiž dřevařský závod a chtěl, aby jeho vedení převzal právě Julius. Po vyučení na tesaře se zapsal z donucení na obchodní akademii. Jenomže škola mu nešla, nechodil studovat rád, trápil se – zkrátka na to neměl povahu. Když otec zemřel, matce se Julia zželelo a dovolila mu přejít na Filozofickou fakultu. Otci to trochu vynahradil jeho další syn Jan Zeyer, který se stal architektem ke dřevu měl tedy mnohem blíž. Stavěl zejména činžovní domy, ale i soukromé vily. Z těch nejznámějších jmenujme vilu Augustina Švagrovského, jeho švagra, nebo radnici v Železném Brodě nebo slánskou Sokolovnu.

První na Slavíně

Dnes bohužel poezii Julia Zeyera zná jen málokdo, i když v posledních letech vyšlo několik publikací, které mapují jeho život. Třeba kniha Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře od Terezy Riedlbauchové. Přitom Juliu Zeyer patří ke skutečné pýše naší poezie a vděčíme mu za její rozvoj, stejně jako za četné překlady různých literárních děl. Alespoň že naši předci si Zeyera dokázali dostatečně vážit. Když v roce 1901 zemřel, byl za svoje zásluhy o českou literaturu pohřben jako vůbec první umělec do nové hrobky na Vyšehradě s názvem Slavín.

Z materiálů Tomáše Hejny a Heleny Lorenzové připravil Jan Steiner