Šťastný příběh stromu Republiky – 1. část

Jak se „narodil“ Vánoční strom republiky

Dost možná, že tu historii už dávno znáte. V posledních letech se naštěstí opět někteří autoři vrací k drobným, ale o to významnějším a zajímavějším událostem našich dějin, a tak ani tradice Vánočního stromu republiky neunikla jejich pozornosti, ať už se jedná o redaktory časopisu Tajemství české minulosti, nebo třeba známého spisovatele Pavla Taussiga, který tento příběh přinesl čtenářům v knize Neznámí hrdinové – Překvapivé příběhy, jejíž předlohu možná znáte z obrazovek z dokumentárního cyklu České televize (samozřejmě, že i na něm se Pavel Taussig podílel). I tak ale stojí za to si podobné věci neustále dokola připomínat, a tak jsem se i já rozhodl sepsat tento krátký článek o něčem tak úžasném, jako je Vánoční strom republiky a příběh malé holčičky Lidušky, jejíž osud přispěl k této dlouholeté tradici.

Vše začalo stromečkem

Asi v každé vesnici a městě je dnes na Vánoce k vidění ozdobený a nasvícený stromeček, který je usazený někde na návsi nebo na náměstí, případně zde přímo roste. Vánoce lidi sbližují, a tak se obyčejně takovéto rozsvěcení stromku koná v duchu všeobecného veselí. Na řadě míst u toho hraje hudba, zpívají se koledy, rozlévá se svařené víno nebo horký punč, někde vystupují dětské sbory, jinde jenom řečníci z řad místní honorace a patriotů. Lidé se zkrátka dnes již zcela běžně scházejí na rozsvěcení vánočního stromečku, aby přivítali nadcházející čas Vánoc a setkali se se svými sousedy a přáteli, s nimiž se jinak sotva míjejí na ulici. Jenomže tomu tak nebylo vždycky a ve skutečnosti je tradice umisťování Vánočních stromů a stromků teprve necelých sto let stará, a to dokonce s různými přestávkami za minulých dvou totalitních režimů. A navíc se dnes na původní účel tohoto vánočního zvyku poněkud zapomíná.

Vše začalo v roce 1919, tedy asi rok po vzniku Československa (nebo též první republiky). Tři přátelé, konkrétně Josef Tesař (soudní oficiál), František Koudelka (posluchač Akademie výtvarných umění) a Rudolf Těsnohlídek (o němž zde bude ještě řeč), se vydali den před Štědrým večerem do lesa nedaleko Bílovic, kousek od Brna, pro vánoční stromek. Protože bylo pozdní odpoledne a zima, velmi brzy se zešeřilo. Rudolf Těsnohlídek popsal na druhý den v brněnských Lidových novinách les a cestu takto:

„V Palackého údolí za studánkou, známou mnoha výletníkům, pustili se (tři přátelé, pozn.aut.) sráznou sečí do stráně, poněvadž ve vysokém lese se už tmělo. (…), v zimě však je seč pro svůj svah místem zcela opuštěným a odlehlým. Půda byla včera kluzká a stoupání do vrchu velice obtížné.“

Les zavátý sněhem byl prázdný, a protože v tomto ročním čase se ani zvěř, tím méně ptactvo, příliš neprojevuje, slyšeli tři přátelé pouze sem tam zavrzat stromy, které tížila sněhová peřina v korunách. O to víc bylo slyšet podivný naříkavý pláč, dost daleko od běžné cesty, z níž i tři přátelé sešli hlouběji do lesa pro malou jedličku. Ti si původně mysleli, že jde o nářek poraněného zvířete a chtěli mu pomoci. Sotva patnáct kroků od nich pod vysokým statným smrkem ale objevili něco, co nikdo z nich nečekal.

Příběh malé Lidušky

Bylo jí sedmdesát osm let, když zemřela v klidu a pokoji. Měla velké štěstí. Stačilo málo, a nikdy by se nedožila ani věku dvou let. Její matka, jistá Marie Kosourová, zaměstnaná jako služka, se totiž za války spustila s ruským zajatcem a otěhotněla s ním těsně před skončením první světové války. Samozřejmě, že hned jak to bylo možné, její ruský milenec zmizel zpátky domů a ona tak zůstala sama. Být matkou samoživitelkou nebylo v té době vůbec jednoduché. Nejen proto, že finanční poměry byly tehdy značně složité a peněz neměl nikdo na rozhazování, ale také proto, že se tehdy na svobodné matky hledělo skrz prsty, ať už byly důvody jakékoliv. Bylo pochopitelné, když se tehdy taková matka rozhodla dát dítě do péče státu nebo některé charitativní organizace. Ovšem to, co provedla Marie Kosourová své dcerušce, bylo víc než hrozné. Sotva rok a půl starou holčičku odložila v hlubokém lese u Bílovic pod strom na peřinku, jenom v košilce, tenkém kabátku a čepičce. Mrznoucí holčička brečela a z posledních sil na sebe upozornila trojici přátel. Ti jakmile ji viděli, zhrozili se, protože malé tělíčko již prochládalo a modralo. Zabalili děťátko tak, aby bylo v co největším teple, a když se nemohli dovolat nikoho, kdo by k dítěti patřil, vrátili se urychleně do obce. Bez stromečku, zato s živým tvorečkem v náručí.

Díky duchapřítomnosti Těsnohlídka a jeho dvou přátel, kteří věk dítěte odhadovaly na jedenáct měsíců, se dostala malá holčička, pojmenovaná později Liduška, nejprve do hájovny na okraji vesnice a později do péče manželky místního strážníka Josefa Buly. Ten svěřil děvčátko svojí manželce a přivedl porodní asistentku Marii Šťastnou. Ta dítě umyla a oblékla a díky statkáři Františku Kalovi, který ochotně zapřáhl do povozu, se Liduška dostala do nemocnice, protože jí hrozil zápal plic. Měla štěstí, že v tak odlehlém koutu lesa ji vůbec někdo našel a slyšel. Vždyť tou dobou se do lesa už nikdo nevydával a hlavně ne tak hluboko. Stačila hodina, snad dvě, a děvčátko by navždy umlklo. Vzal by si ho mráz a mrtvé tělíčko by kdosi objevil až při jarním tání nebo ještě později.

Těsnohlídkova zpráva o nálezu holčičky způsobila ihned poprask v Brně, v okolí a později po celé zemi. Liduška byla zachráněna. Doktoři v dětské nemocnici v Brně, kteří holčičku ihned poznali, protože (jak vyšlo najevo) ji ošetřovali už v listopadu, ji uchránili před zápalem plic a brzy se pro ni našla i nová milující rodina – manželé Josef a Josefa Polákovi. Ti si Lidušku osvojili a vychovali z ní mladou slečnu a později velkou dámu a dospělou ženu. Našla se ale bohužel také její pravá matka. Už na sv. Štěpána se přihlásila na policii, snad díky novinové zprávě, která se rozletěla do světa. Díky doktorům a matce se aktéři dozvěděli, že se děvčátko narodilo 8. června 1918 i podrobnosti o otci a také o onom osudném dni. Matka byla na čtyři dny zavřena do cely předběžného zadržení a poté propuštěna, aby se za téměř rok dostavila před soud.

Tomáš Hejna