Večerní Máj aneb Hrst drbů o K. H. Máchovi
Nemusíme si vůbec nalhávat, že by někoho z nás na škole, ať už základní nebo střední, bavilo učení se nazpaměť básniček nebo faktů o různých spisovatelích. Já osobně jsem vystudoval Střední školu knižní kultury, protože literatura mne vždy bavila. Ale učení se dat, směrů a tak dále? Kdepak. Až později jsem se začal zabývat hlavně tím, co v učebnicích není k nalezení. A dospěl jsem k závěru, že nejlepší na učení o osobnostech jsou jednoduše historické drby a zajímavosti. Stačí si něco takového přečíst a hned si na ledacos ze školy vzpomeneme. Takhle jsme před sedmi lety napsali s Alicí Lily Neradovou knihu Báječný svět literatury o světových spisovatelích, plnou drbů, zajímavostí a klepů. Měla úspěch. Po sedmi letech jsem se tak rozhodl k tématu vrátit (již sám) a pilně pracuji na knize s podobným zaměřením, ale o českých spisovatelích a literárních osobnostech. A protože je dnes svátek všech zamilovaných (ten pravý, český, žádný Valentin), jako ukázku z nové knihy Vám přináším v tento den malou ukázku právě o nejlyričtějším básníkovi českém – o Karlu Hynku Máchovi.
Karel Hynek MÁCHA
*16. listopadu 1810 Praha-Malá Strana
+6. listopadu 1836 Litoměřice
Český básník a prozaik, kterého dnes řadíme k těm nejvýraznějším představitelům českého romantismu a rovněž i k průkopníkům české poezie měl rodinné predispozice spíš k hudbě než k poezii, protože jeho matka Marie Anna Kirchnerová byl původem z významné hudební rodiny, o které se dá dočíst i v některých hudebních slovnících. Otec byl původně mlynář, ale ze zdravotních důvodů musel přestat a stal se krupařem. Rodina nežila zrovna v přepychu a často se stěhovala. A i když jeho rodina neměla peněz nazbyt, Mácha vystudoval práva, a to úspěšně. Jeho velkou zálibou bylo divadlo a literatura, byl dokonce členem Tylovy společnosti, kde se setkal se svojí milovanou Lori. Kvůli ní, ale také kvůli existenční krizi jako takové se nakonec rozhodl věnovat profesionálně vystudovanému oboru a nastoupil práci úředníka v Litoměřicích. Nejspíš si chtěl nechat psaní jen jako koníčka, ale dost možná, že by časem přestal psát úplně a my bychom dnes o něm vůbec nevěděli. Zemřel na choleru, kterou se nejspíš nakazil při hašení požáru ve městě.
Výběr z díla: Máj (též Mág, 1836), Marinka (v německém časopisu Adler, 1839), Cikáni (1857), Básně Karla Hynka Máchy (výbor díla, 1896). K tomu řada výborů z díla a několik kritických vydání jeho šifrovaného deníku.
Mácha synem krupaře
Máchův otec byl původně mlynář v Praze, kde se také Karel Hynek Mácha v dnešní ulici Újezd narodil. Jenomže otec si díky práci s moukou uhnal plicní chorobu, a tak musel změnit živnost, takže se nakonec stal krupařem. Jako takový si otevřel svůj obchod na dnešním Karlově náměstí, dříve Dobytčím trhu, v místech, kde je dnes poliklinika VFN. V zadní části obchodu potom bydlel Karel Hynek Mácha a psal zde svoje dílka a díla. Část z nich napsal v Němčině, ale podle některých historiků si v tomto jazyce původně nebyl právě nejjistější, a tak je možné, že některá jeho díla vznikla spíše jako slohová cvičení než jako umělecké práce.
Mácha v hledáčku kritiky
Mácha nemohl jako student oficiálně vystupovat v divadelních představeních, aby ho nevyhodili ze školy. Proto si zvolil pseudonym Milihaj a pod ním účinkoval jako ochotník ve společnosti Josefa Kajetána Tyla, kam následoval svoji milovanou Lori. Všem se líbila práce s jeho podle svědků hlubokým a smyslným hlasem, ale jako herce ho kritika většinou strhala, což ho vyvádělo z míry. Celkem takto sehrál pod Tylovou režií osmnáct rolí. Co se přesně událo v listopadu roku 1835 se ale nikdy nejspíš nedozvíme. Tehdy se Mácha velmi pohádal s Tylem a z divadelní společnosti jednoduše odešel. Právě včas, aby si začal hledat solidní zaměstnání, protože krátce poté s ním Lori otěhotněla a jeho čekala starost o rodinu.
Hrál jsem na divadle Českém
Jak jsem již zmínil, Karel Hynek Mácha si vedl celou řadu deníků, kam si zaznamenával události z každodenního života, své cesty, náměty, verše a další věci. Dodnes jsou tyto deníky spolu s jeho korespondencí cenným pramenem nejen pro přesnější popis událostí kolem jeho života a díla, ale i k popsání celé společnosti a doby, v níž Mácha žil.
Kromě psaní byl Mácha zdatný výtvarník (což dokazují jeho kresby hradů, které navštívil sám či s přáteli) a především výborný herec, alespoň podle dochovaných pamětí některých jeho kolegů a dobových recenzí. Ví ale někdo z nás, v kterých hrách vlastně Mácha hrál? Částečnou odpověď nabízí záznam v jeho denících, kde pod názvem této pasáže zaznamenal tento seznam svých rolí a her, v nichž se objevil:
Jindřich Prachatický (v Blaníku)
Tobiáš, vrchnostenský zahradník (Hastroš)
Konrád, hradní (Loupežníci z Chlumu)
Karel, důstojník (Žižkův meč)
Ferdinand (Pivovár v Sojkově)
Hubert (Žebrák)
Jan, sloužící Karlův (Žižkův meč)
Vilím (Rod Svojanovský)
Poňatovský, vůdce (Sittah Mány)
Zenobius (Dívka z čarovných krajů)
Jesenský, mladý měšťan (Každý něco pro vlast)
Pastýř mladý (Loupež)
Křepelka, student (Divotvorný klobouk)
Poručík Kamenský (Uhlířka)
Myslivec (Princ a had)
Raimond Vrchník (Spáleniště v Burnyně, benefic pí. Hartmanové)
Pár neznámých slov k Máji a Máchovým Cikánům
Jde nejspíš o dvě nejznámější Máchova díla, o kterých se pravidelně píše a hovoří. Cikány si občas berou za štít lidé brojící proti označení Rom nebo naopak ti, kteří se snaží dokázat rasismus vůči cikánům v naší společnosti – mimochodem Mácha žádný rasista nebyl, cikán se tehdy běžně užívalo. K Máji samotnému, ať už k jako naší historicky nejvýznamnější básni nebo jako námětu pro stejnojmenný film F. A. Brabce (2008), se jistě někdy v budoucnu ještě vrátíme samostatně. Neuškodí ale pro zajímavost si přečíst o nich pár slov, které se dochovaly v dopise K. H. Máchy Eduardu Hindlovi z roku 1836. Citujme:
(k Cikánům)
Na požádání pana kněhkupce Neureitra dohotovil jsem román: „Cikáni“; censůra však jej nepropustila – neví žádný proč. Já jsem šel k p. Zimmermannovi – censorovi – a jsme spolu tak za dobré, že mi slíbil, abych se nestaral že tomu pomůže, a že projde – jen abych posečkal nějaký čas a zatím vydal svou báseň;
(Ve skutečnosti se Mácha vydání kompletní verze svého nejslavnějšího románu nedožil, celý vyšel poprvé až v roce 1857 a ani při zpětném pohledu zpět se nedozvíme, proč jej tehdejší cenzura nedovolila vydat, protože nic škodlivého neobsahuje – jde o romantické pojetí příběhu, který je částečně pohádkou pro dospělé a částečně dobrodružnou detektivkou.)
(k Máji)
hodlám tedy „Máj“ co nejdříve dohotoviti – čísla – 1 – 2- 3 – jsou hotova, ještě číslo čtvrté. Vy jste jej teď venku pozornější četl, – žádám Vás – piště mi obšírně jak se Vám líbil – kde co změnit?, co se Vám zdá nejlepší? – a. t. d. – Jestli jste ho dal Svému panu otci čísti, prosím – mně bude Jeho mínění velmi vzácné! Nezapomeňte; já bych předci rád po prvé nějak hlučněji vystoupil, a proto chci opraviti, co bych byl pochybil. – člověk je slabé zvíře. –
(…) Budoucí týden očekávám od Vás list, obzvlášť stranu !máje“ úsudek, abych ho mohl dáti dříve p Censorovi čísti – a – pak zaslati do Censury! sapienti sat. (…)
Krabičky
Deník Karla Hynka Máchy z roku 1885 byl šifrován a částečně se jej podařilo rozluštit až Jakubu Arbesovi na začátku minulého století (viz.__). Ten se ale zveřejnění bránil, aby Máchova pověst před veřejností neutrpěla. Úplně rozluštěn byl až později a jeho první ucelené vydání vyšlo až v roce 2007 ve vědecké publikaci Pavla Vašáka Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy. Již na konci 20. století se však dostávaly na veřejnost některé úryvky, které zcela měnily pohled lidí na romantického básníka, který se dle vlastních zápisků o vztahu s Lori Šomkovou choval spíš jako násilník, despota a sexuální maniak.
Nicméně co ví opravdu jen málokdo, je velmi složitý vztah Máchy a Loriina otce, kterého neměl příliš rád. Ostatně nevraživost byla zřejmě oboustranná, Mácha nebyl zrovna nejlepší partie, se kterou by chtěl otec vidět dceru. Když se potom Lori dostala do Máchova vleku, zakazoval jí s otcem se stýkat, podobně jako s některými jejími přáteli a nakonec i s herci z divadla, kde se potkali. Přesto ne vždy se choval Mácha k Lorinu otci tak odmítavě. Než si ji totiž úplně získal, musel si ho alespoň chvíli předcházet a udržovat s ním korektní vztahy. Herec, romanopisec a básník, odmítající manuální práci, si tak v té době musel namáhat i ruce.
Josef Šomek, invalida, měl v Praze v Truhlářské ulici malou dílničku, ve které vyráběl kartonové krabičky a krabice. Ty potom dodával nejrůznějším lékárnám a obchodům, také žižkovské továrně na munici Sellier & Bellot a dalším. Protože občas nestíhal plnit zakázky, chodila mu pomáhat celá rodina, a to včetně Lori. A právě v době jejího namlouvání sem chodil občas vypomáhat i Mácha. Velký umělec se tak na čas stal i pomocným dělníkem.
Nejstarší literární památka na Karla Hynka Máchu
Nejstarší literární památkou na velkého básníka není překvapivě báseň, ale slohové cvičení ze školy nazvané Příběh Josefa egyptského. Tento první střípek z autorova tvůrčího díla se nakonec dostal přes jeho synovce Václava k českému spisovateli Emanuelu Lešehradskému (též z Lešehradu, viz. __). Ten ji zařadil do své rozsáhlé sbírky literárních dokumentů, známé dnes jako Lešehradeum. Mácha napsal toto cvičení přibližně ve čtrnácti letech, a to češtinou. Velmi dobře je na tomto dílku znát, že Mácha se ve skutečnosti učil nejprve Německy a češtinu dohnal až později.
Milovník Polska a polštiny
Ze života Máchy toho mezi veřejností koluje mnoho, ale vcelku málo se ví, že Mácha měl ve velké oblibě polskou literaturu a pěstoval čilé vztahy s polskými emigranty. Spolu s matkou se dokonce věnoval sběru šatstva a dobročinných darů na jejich podporu. Jeden z uprchlíků, kterého známe pouze jako Larysze, učil Máchu Polštině, takže brzy mohl v tomto jazyce číst. K jeho oblíbencům patřil například Mickiewicz, o kterém prohlásil, že právě jeho literatura ho přivedl ke skutečné lásce k vlasti.
Nepochopený básník
Ve skutečnosti se Máj, původně psáno Mág, nedočkal při prvním vydání na veřejnosti žádného velkého úspěchu. Mácha si první vydání své sbírky sám zaplatil a doufal, že se mu náklady vrátí, a ještě něco vydělá. Jenomže většina veřejnosti i jeho kolegů neviděla v Máji nic velkolepého ani důležitého, a tak kromě několika přátel Máj nikdo neocenil a neuznal za velké literární dílo. Mácha si z toho nejspíš příliš hlavu nedělal, nicméně literární neúspěch jeho rozsáhlého básnického díla ho přiměl věnovat se svému původnímu povolání a stát se zaměstnancem právnické firmy, aby se mohl oženit s Lori, která čekala jeho dítě. Teprve po jeho smrti uznala další generace spisovatelů a kritiků Máchovu genialitu.
Milenec nebo násilník?
Mácha se se svojí Lori setkal poprvé v kavárně U Suchých v Celetné ulici, kam zavítala ve společnosti Kajetána Tyla a jeho partnerky Magdaleny Forchheimové. Lori se mu hned zalíbila a ona jím byla dokonce unešená, takže se brzy začali setkávat pravidelně. Máchovi však nestačily procházky při měsíčku. Byl náruživý milenec, dokonce až moc. Podle svědectví si Lori často bral i násilím a přes její protesty. Kdo ví, proč ho i přes to milovala, a proč byla ochotná s ním vstoupit do manželství. Dokonce i podle Máchova tajného deníku (viz.__) lze soudit, že jeho zaujetí sexem hraničilo až s deviací. Nejromantičtější básník je tak pro nás v tomto ohledu dodnes velkou neznámou.
Tajemství mistra Máchy
Jakub Arbes se kromě svých arabesek, tedy specifického českého literárního žánru, proslavil také rozluštěním neobvyklého díla – Máchova deníku. Mácha totiž nepsal svůj deník jako ostatní lidé, ale psal ho v šifře, kterou si sám vymyslel, navíc dvojjazyčně, protože kromě češtiny používal k zápisům i němčinu. Arbes luštil tajemství deníku velmi dlouho a výsledku se dopátral až po rozluštění předložky a jejím zasazení do celého kontextu. Brzy se mu podařilo rozluštit celou soustavu zaměněných znaků a také zjistil, že Mácha psal svůj text nejen šifrou, ale také ze dvou stran. Některé řádky a stránky tak psal klasicky zleva doprava, jiné obráceně. Jenomže namísto geniálních literárních vizí a myšlenek se Máchův deník hemžil erotickými výjevy a velmi detailními popisy intimního vztahu s Lori. Arbes to nečekal, a tak až do své smrti bojoval za to, aby deníky nebyly nikdy zveřejněny. Nakonec se jich ale veřejnost přeci jen dočkala, a to v 90. letech 19. století.
Nejen spisovatel
Mácha nebyl jen spisovatelem prozaikem a básníkem, ale také velmi nadaným malířem a cestovatelem. Pěšky procestoval řadu míst u nás i v zahraničí a kromě zápisků v jeho deníku se nám zachovala i řada velmi kvalitních črt a maleb, které to potvrzují. Dochovalo se dokonce i několik dalších jeho skic, včetně snad skici Lori a jeho vlastního autoportrétu, podle něhož však jeho podoba není zřejmá. Ostatně jeho skutečnou podobu vlastně neznáme, protože jeho portréty vznikly až posmrtně a většinou rukama romantických malířů. Díky jeho kresbám, především hradů a zřícenin, můžeme jednak zmapovat cíle jeho cest, které často podnikal s přáteli, ale ještě častěji sám, ale také to, jak tato místa vypadala v jeho době. Část svých cest prožil se svým přítelem Antonínem Strobachem, s nímž prošel mimo jiné Alpy a podívali se spolu i do Benátek v Itálii. Tato jejich cesta, která vedla zpátky přes Slovinsko, měla přibližně 2000 kilometrů a většinu z ní si odchodili pěšky. Na této cestě měl na sobě Mácha speciálně ušité oblečení od svého přítele z divadla, které bylo z šedivého sukna s červenou podšívkou, zlatými knoflíky a červenou čepicí, na které byl vyšit český lev.
Vstříc Slavínu
Karel Hynek Mácha zemřel pravděpodobně na choleru, kterou se nakazil při hašení požáru po napití zkažené vody. Bylo to v Litoměřicích, kde měl svoje zaměstnání a odkud se jen pár dní po smrti měl vypravit za Lori, aby si ji oficiálně vzal. To již Lori čekala jeho dítě. Mácha ulehl v horečkách, až nakonec zemřel. Jeho bratr, který měl o něj starost, dorazil právě v den, kdy vynášeli tělo zemřelého z bytu. Mácha byl v Litoměřicích pohřben a k jeho hrobu u hřbitovní zdi sem tam zavítal některý z vlastenců při cestě kolem. Původně se tedy vůbec neměl dostat na Slavín, kde je dnes pohřben. Paradoxně za to vlastně může Adolf Hitler a situace kolem Mnichovské dohody v roce 1938. Tehdy totiž Litoměřicko připadlo podle dohody nacistům v rámci Sudet. Mácha byl ale brán jako určitý symbol, a tak se konalo urychlené vykopání jeho ostatků a slavnostní převezení do Prahy. Zde byl tedy Mácha pohřben podruhé, a to se vší možnou slávou, jakou si jen zasloužil. Jeho pohřeb, který se odehrál v roce 1939, byl zároveň protinacistickou manifestací.
Ztracený rukopis a zapomenutý mecenáš
Původní rukopis Máje byl dlouho považovaný za ztracený, dokud se zcela náhodou neobjevil po letech v pozůstalosti movitého statkáře a velkého mecenáše umění Jana Nepomuka Krouského žijícího v obci Katusice nedaleko Mšena. Ten byl významnou osobností v celé oblasti. Stal se předsedou správní rady cukrovaru, stejně tak měl vliv na vedení pivovaru v Podkováni a díky svému postavení byl zvolen i do zemského sněmu. Jeho statek se stal místem dostaveníček celé řady významných vlastenců a vlasteneckých umělců, takže sem často jezdili třeba Václav Bolemír Nebeský (viz.__) nebo Karel Sabina (viz.__). Velkým přítelem Krouského byl i Karel Alois Vinařický, rovněž vlastenecký autor. Jedním z největších počinů Krouského se mělo stát financování nového vydání Máchova Máje, o kterém jednal s jeho mladším bratrem Michalem. K vydání nakonec nedošlo, ale v pozůstalosti po Krouském se našly originály Máchova rukopisu, které u něj jaksi „uvízly“. Byl to právě Karel Sabina, kdo měl začít vyjednávání a přivézt Máchova bratra sebou. Ten u Krouského nejspíš zanechal originály a už si je nevyzvedl. Na několik dalších desetiletí se tak staly ztracenými, dokud je v roce 1906 nenašel zeť Krouského Jan Šafránek mezi listy několika Krouského knih. Někdo je totiž použil jako záložky, a tak objevení těchto originálů bylo vlastně jen dílem veliké náhody.
Tomáš Hejna
