Zapomenutý rodák ze Statenic
Osobně jsem narazil na osobu Josefa Miroslava Hovorky, když jsem připravoval výstavu Přemyslovské střední Čechy v obraze literatury (Velké Přílepy, 2023). Tehdy jsem se začal intenzivněji zabývat dalším spisovatelem z této lokality Rudolfem Jaroslavem Kronbauerem, který zmíněný sborník autorů Máje redigoval. Hovorkova vzpomínka v něm nese název Ve vřavě válečné a mimo jiné se v ní píše:
„Když jsem vyšel nad Statenice a uviděl kostelíček Noutonický v záři poledního slunce a kolkolem plno hojné úrody, všechno zelené, smavé a krásné, vzpomněl jsem si na ubohé Prušáky zas. Kde se jen najde místo, aby se jim mohlo pořádně vyprášit, přece do úrody se s nimi nemůže, té by bylo hrozná škoda…
A už jsem stoupal kolem zámku a pivovaru… nikde však živé duše.
Aby si tak lidé nemysleli, že jsem byl vyhnán ze školy!… Sebevědomě jsem položil ruku na náprsní kapsu, kde jsem měl dobré vysvědčení.
Došel jsem až před mlýn. Nikde nikoho viděti. Ani pes mne nepřivítal. Ve mlýnici byl krajánek. Seděl na násypce a před sebou měl rozložený svůj »filec«.
Vejdu do světnice. Maminka seděla u kamen, oči zrovna krvavé, ruce v klíně křečovitě stisknuté, bez pohnutí. Otec u stolu, před ním prázdná vychladlá dýmka – zlé znamení.“
Osudem některých osob je stát se tak slavnými, že se na ně nikdy nezapomene. Jiné osoby takové štěstí nemají, a tak se z nich stávají pozapomenuté osobnosti. V případě Josefa Miroslava Hovorky je to vlastně víc než trestuhodné. Proč? Za svého života byl totiž nejen skvělým a známým spisovatelem, ale byl i aktivním členem spolku Máj a stál u zrodu Spolku československých knihkupeckých účetních, jedné z prvních profesních organizací v oboru české literatury.
O Hovorkově životě ve skutečnosti příliš informací nemáme. Na oficiálních stránkách obce se o tomto rodákovi nedočteme nic, Databáze knih o něm mlčí úplně, na Wikipedii je uveřejněna pouze jeho vzpomínka na Františka Věnceslava Jeřábka (rovněž zapomenutého) Výlet do mladosti s krátkým upozorněním že: „Josef Miroslav Hovorka (1848 – 1914) byl český literární historik, redaktor, odborný knihkupec a spisovatel.“ To je vše. Nejrozsáhlejším zdrojem je tak brožura vydaná Vlastimilem Kinským v roce 2009, která mapuje stručně jeho život i dílo, a potom jeho vlastní vzpomínka na rok 1866 a prusko-rakouskou válku, kterou uveřejnil ve sborníku Vzpomínky členů Máje v roce 1903. Drobné zmínky o něm nalezneme v knize Mlýny na Únětickém potoce od Petra Jiráska. Většina slovníků české literatury mu vůbec nevěnuje pozornost, a když, tak jen v kusých zmínkách jako člena některé literární skupiny, nejčastěji právě Máje.
Hovorka se narodil 20. srpna 1848 ve Statenicích do rodiny zdejšího mlynáře, ale jak píše Kinský, ještě v dětském věku byl poslán k příbuzným do Prahy. Mezi četnými povídkami napsal i tu, která připomíná právě tuto skutečnost, a to nesmírně dojemným způsobem. V povídce Výlety do mladosti (Máj č. 27, roč. VI.) se tak můžeme dočíst:
„Nevítaný host byl zřídlem všech nepřístojností. Kvůli němu spálila se jíška, kvůli němu vyteklo mléko, kvůli němu nebyl oběd včas, když přišla chasa ze stodoly, všechno, všechno svedly na něho. Jedině v tatínkovi měl chlapec svého nejmilejšího přímluvčího, a pan otec často si ho i nad vandroka vynesl zpívaje mu: ,Když ho má tatének, celého hezkého, a zamilovaného…´ Dokadav hoch slyše hlas, sladce klimbal, al jek otec přestal, měl oči otevřené jako ,stvořidla´…
A tak to dále prováděl, když mu byl již rok, bez 4 neděl, a žně přededveřími. Práce na poli a ve mlýně vyžádala všechny domácí síly a pohltila čas. Prvnější děti spokojeni s ,cumlem´, poněvadž cicáčky Waldekovy byly neznámou tehdy věcí, jen Pepík nechtěl o této sladké náhradě ani slyšet.
,Pantátno´, řekla jednoho večera pajmáma, ,to dítě mě utahá´. ,Ale pročpak pajmámo?´ nemítl tatínek, ,Frantík už běhal a nosil si sám stoličku, aby k vám, když jste seděla, vysáhl, a přece jste mu dala pít do dvou let.´
,Byla jsem mladší, pantáto, a pak už není kluk jako kluk, to musí přestat.´
,A copak s ním máme, s malým broučkem, dělat? Snad ho nehodíme pod stavidlo?´
,I kdepak´, namítla pajmáma. ,Ale na studie půjde – do Prahy.´ Pantáta se srdečně zasmál.
,I toť se rozumí, že půjde, až bude čas. Nebudou snad všichni čtyři běhat po návsi. Jen aby také měl dar Ducha svatého, aby z něho něco bylo.´
,Tak to já nemyslím! Kdo ví, co se stane do té doby. Ale já ho zítra po Karle pošlu švagrové do Prahy. Nemá žádných dětí, ať také něco zkusí. Dám ho přes ty žně – tam ,na kozu´. To znamenalo odstavení od prsu.“
Vzpomínka přirozeně není z vlastních, protože v té době ještě malý Josef Hovorka neměl z ničeho rozum, nicméně toto vyprávění se bezpečně doma ozývalo častokrát, jistě ještě za jeho dětství a později i za jeho studí, a tak se nechal Hovorka inspirovat k této „životopisné“ črtě. Před uvedenou citací píše, že jeho maminka si dlouho přála mít holčičku a místo ní se jí narodilo několik kluků, takže z jeho narození prý matka původně radost opravdu neměla. A otec zase neměl radost, že by měl malinkého synka poslat do Prahy. Nakonec ale souhlasil, a ještě ho podle vzpomínky sám pomohl služce odnést, uloženého v nůši vystlané peřinkami a poduškami, aby měl malý chlapec pohodlí. Nakonec „malý Pepa“ zůstal v Praze mnohem déle a domu se vracel vždy pouze na čas. Všechno zlé ale bylo k něčemu dobré. V dobrém prostředí u švagrové v Praze se Hovorkovi vedlo velmi dobře, získal vzdělání i ve věcech, které by na vesnici těžko mohl vstřebat. A tak se u Hovorky zajímavým způsobem mísila kombinace venkovských prožitků a běžného městského života malých chlapců, což byly dvě velmi odlišné kategorie. Hovorkovi ale přinesly do budoucího uměleckého života nepřeberné množství rozličných námětů. Se zpětným pohledem je ale těžké oddělit, co je vlastně skutečné vyprávění z paměti samotného Hovorky, co už je jen záznamem z rodinné kroniky a co je z větší části fikcí.
Můžeme směle tvrdit, že Hovorka byl od dětství ovlivněn víc městem a nikoli vesnicí. Podle citovaných vzpomínkových povídek se do rodné obce určitě často vracel a s rodinou byl v aktivním kontaktu. Ve zmíněných Výletech do pravosti nakonec uvedl také skutečnost, že sama matka nakonec měla o jeho poslání do Prahy pochybnosti a v poslední chvíli tomu chtěla zabránit, když, jak Hovorka píše: „Zulíbaná pantáta kráčel smutně za Karlou. Kluk nedostal ani pusu, ani křížek, aby se neprobudil. Pajmáma zatím vběhla do světnice a první co shlédla, byla kolébka. Vrhla se na ní a hořce zaplakala. ,Jaká bych to byla pajmáma, celý svět by na mne prstem ukazoval – pantáto, pantáto!´ volala a letěla z mlýnice na dvůr zpátky. ,Pantáto!´“ Soused ji ale zastavil a ona už odnesení chlapce nedokázala zabránit. Obraz Statenic, Černého vola, ale také dalších obcí v okolí, jako jsou Noutonice, Horoměřice, Tursko a další, lze vyčíst i z dalších jeho povídek a životopisných črt.
Později studoval reálku na Novém městě a chtěl se věnovat hlavně technice, jenomže rodinné poměry to neumožňovaly. Otec chtěl, aby se syn věnoval řemeslu a neměl pro jeho zájmy pochopení, i když si jako vcelku zámožný mlynář mohl ledasco dovolit. Hovorka se tak musel už od jinošských let stavět na vlastní nohy a starat se o sebe sám.
Přestože to neměl lehké, dařilo se mu. Ovšem ne tak, jak by si sám představoval. Na techniku se nedostal, a nakonec se uplatil hlavně jeho zájem o divadlo a literaturu. Nakonec se vyučil knihkupcem a rozhodl se tomuto oboru a literatuře celkově doslova obětovat celý život. Dospěl tak daleko, že nejen sám psal, redigoval, knihy prodával, ale že se aktivně zapojoval i do profesních organizací, z nichž u zrodu některých, hlavně Spolku československých knihkupeckých účetních, sám stál.
Hovorka byl velkým zastáncem „studia“ bibliografie a hlavně jejího zpracovávání, které považoval za klíčovou složku povědomí o české literatuře celkově. Proto se aktivně zapojoval do soupisů bibliografických seznamů u různých spisovatelů a působil aktivně jako člen redakce Slovanského katalogu bibliografického nebo jako člen redakce a autor Ottova slovníku naučného, historicky na přelomu 19. a 20. století největšího encyklopedického díla české literatury. Vedle toho se sám chystal napsal podrobný slovník, nicméně k tomuto dílu se nikdy nedostal. V roce 1893 se stal také redaktorem Knihkupeckého oznamovatele. Tento list byl předchůdcem současných internetových nabídkových katalogů, jaké využívá například Svaz knihkupců nebo Národní knihovna ČR.
Vedle všeho výše nastíněného byl Josef Miroslav Hovorka také velký frankofil, tedy milovník frankofonní literatury. Jako takový založil a vedl od roku 1879 časopis Les Fragois, který měl vést k navázání česko-francouzských styků v oblasti literatury a umění. Projekt, který začala Hovorka s profesorem Leclairem, byl úspěšný jen částečně a postupně zanikl. Hovorka měl ale v té době již další místa pro své působení. I když to bude znít nanejvýš komicky a nepravděpodobně, stal se v té době redaktorem České módy a Nové pařížské módy, kde redigoval beletristickou přílohu.
I když byl Hovorka ve svém oboru již zběhlým a známým, i nadále se snažil vzdělávat po vlastní ose. Jak to dopadlo? V roce 1891 začal učit na pražské gremiální škole praxi a literaturu zájemce o knihkupecké řemeslo. V této době vznikly i jeho odborné texty a příručky, které se staly základem pro profesionální výuku tohoto oboru v následujících letech a dokonce i desetiletích. Patřily mezi ně: „Nauka o sortimentu Německém,“ „Přehled dějin literatury české a další“. Od roku 1899 už Hovorka tuto školu jako nejzkušenější a nejzapálenější knihkupec vedl celou a řídil ji, a to jako nejlepší ústav tohoto druhu v celém Rakousko-Uhersku. Každý rok vydával velmi podrobné zprávy o fungování školy, o svých žácích i moderních trendech v oboru. Dodnes se jedná o nesmírně cenné informace a dokumenty o tehdejší době. Kormě toho se aktivně zapojoval do mnoha tehdejších dobových uměleckých literárních sporů a diskusí, které mezi veřejností probíhaly, třeba o novém literárním útvaru Jakuba Arbese v rámci žánru romanet (arabeska).
Je velmi těžké se zaměřit jen na jednu Hovorkovu činnost. Po celou dobu svého působení figuroval jako aktivní autor v mnoha časopisech, kam přispíval povídkami a články, i v různých knižních edicích, kde vycházely jeho beletristické knížky, hlavně novely a povídky. Aktivně vystupoval například ve spolku Máj, kde byl po dlouhá léta pokladníkem, a to opravdu vzorným. Téma knihkupců a mladých spisovatelů mu zůstalo na dlouho jedním z důležitých literárních motivů. Pokud jde o literární žánry, pohyboval se od klasické povídky a stručné humoresky po humorně laděné novelky, vedle toho napsal několik osobních životopisných vzpomínek a povídek, k dílům přidejme několik závažnějších krátkých beletristických děl a zakončeme výčet odbornými články, které se týkaly knihkupecké a nakladatelské praxe.
Hovorka nikdy nebyl autorem, který by patřil k nejvyhledávanějším. Většina jeho děl vycházela v levných knižnicích, v menších nákladech, zpracováních určených pro běžné čtenáře. Tomu odpovídala i podoba jeho děl. Nejčastěji se jednalo o drobné sešitky, občas se jednalo o princip kolportážního románu, kdy vycházely jeho knihy na konci novin a byly určeny k výřezu, ohnutí a dodatečnému svázání do vázané podoby.
Velice často se ve svých dílech vracel k rodným Statenicím. Jak jsem již psal, zmínil se o nich například ve sborníku Vzpomínek autorů Máje, který redigoval Rudolf Jaroslav Kronbauer. Citaci jsem již uvedl. Ve Statenicích sice vyloženě nevyrůstal, ale trávil zde mnoho času, a tak si mohl dovolit popisovat zde například běžný život této obce. Třeba již ve zmíněných Výletech do mladosti (Máj, 27, VI., 404, 1908) píše:
„V rodišti mém panoval ten jisté chvály hodný zvyk, že neměřilo se stejně všem narozeným. Občanky například chovány jako cukrlátka, byť i ne v papírkách, jak se prodávají, ale přece v kartonu naškrobeném a vyžehleném. Od nejútlejšího věku střádaly na ně maminky, jak a kde co mohly. Dávaly jim dukáty pod krk, hedvábí na hlavy, v skříních srovnávaly obligace potřebných sousedů; tatínkové pamatovali na ně s mincí, kterou nosili v opasku.“
Většina současných autorů a zdrojů je potom zaměřena hlavně na dokumenty týkající se nekrologů a dalších pramenů spojených dohromady se zbytky jeho odkazu. Ve skutečnosti se dosud žádný skutečný badatel nevěnoval jeho osobnosti a dílu tak, jak by si zasloužil. A tak zvládneme nalézt v zaprášených archivech nebo knihách v antikvariátu jenom kusé informace.
Jedním z posledních, kdo o životě a díle Josefa Miroslava Hovorky napsal skutečně dojemný a rozsáhlý nekrolog, byl právě jeho krajan Rudolf Jaroslav Kronbauer. Jejich rodné vesnice dělilo od sebe jen asi 8 kilometrů a byli nejen sousedy, ale také byli generačně spřízněni. To je přivedlo ke spolupráci ve spolku Máj a několikrát se také stali spoluautory v různých sbornících. A spojila je i předčasná smrt, která přišla jen pár dní po sobě pro oba. Josef Miroslav Hovorka zemřel 1. prosince1914. Rudolf Jaroslav Kronbauer 25. března 1915.
Tomáš Hejna
