Žižkovská kronika – Chování zvěře je zakázáno!

Ne, opravdu jsem se nespletl, a i když se na první pohled může zdát, že chov zvěře nemá nic společného se zábavním umění, tak v tomto případě je to naprosto správně. Totiž to bylo tak – v jednom žižkovském domě, ne nijak honosném, jak bývalo kolem roku 1900 v tomto tehdy samostatném a rozhodně veskrze dělnickém městě běžné, se znenadání začalo ozývat nejrůznější kvokání, kokrhání, mečené a bečení, no zkrátka to vypadalo, jako by si někdo z bytu, tedy z těch dvou místnůstek, které bývaly ve zdejších domech standardem, udělal venkovské hospodářství. A přitom byl chov zvířectva v činžovních domech velmi přísně zakázán, a to samotnými c. a k. policejními úřady! A tak u dveří, odkud se zvuky ozývaly, jednoho dne zabušil na dveře policajt s černým chocholem na klobouku, a když vyšel nájemník ven, rázně po úřednicku se zeptal:

„Vy ste pan Burian?“

„Ano,“ přitakal muž, který mu otevřel.

„Sousedi na vás podali stížnost, že tady chováte slepice a kozy,“ referoval policajt. „Víte snad, že je to zakázané, že?“ dodal s veškerou vážností.

„Samozřejmě. Ale já tady nic takového nemám, přijeli jsme z Liberce,“ hájil se muž. Na to se četník podíval přes rameno do bytu, který snadno přehlédl celý i ze zápraží, uznal, že to byl falešný poplach, zasalutoval a dobrosrdečný Burian ho ještě kus cesty doprovodil, aby se ujistil, že jde opravud pryč. Když se vrátil, vešel do bytu a zavřel za sebou dveře. Tam si nejdřív zhluboka oddychl, potom zbrunátněl a pronesl do místnosti, kde seděla u štupování jeho žena:

„Kde je ten holomek? Já ho přetrhnu! To jeho napodobování zvířat už se dostalo až na policii…“

Uhodli jste. Za všechno mohl Vlasta Burian. Tehdy mu bylo teprve jedenáct, ale už tehdy se bavil tím, že napodoboval různé zvuky. Později využíval tuto svoji dovednost víc než hojně ve své kabaretní, divadelní i filmové kariéře. Vždyť přeci všichni dobře víte, že jeho kohout skutečně nepostrádal nic na autentičnosti.

Burianovi se přestěhovali na Žižkov v roce 1901 a našli si podnájem v Riegrově ulici v jednoduchém bytě, jakých tu byly stovky. Otec Vlasty Buriana tehdy získal místo celního úředníka v Praze, což bylo pro něj důležité, protože takoví úředníci byli tak řečeně „pod penzí“. To ale znamenalo, že se nesměl dostat do konfliktu se zákonem, aby o místo a penzi nepřišel. Například se s ostatními kluky ze Žižkova brzy přiučil, co je to „žižkovácká čest! A začal s nimi strhávat upoutávky na biografy, divadla, veřejné akce, které byl všude v Čechách dvojjazyčně, jenom na proletářském Žižkově je nikdo nechtěl trpět. Občas za to také dostal od místních policajtů za ucho a někdy si ho musel otec vyzvedávat na komisařství v Lupáčově ulici. Chápal ho, ale bez zaměstnání by zemřeli hlady. A tak se není co divit, že mu lotroviny jeho synka dělaly starosti. I když tak zlé to s ním zase asi nebylo.

„Se stejnou vitalitou, s jakou kdekoho napodoboval, si osvojil perfektní žižkovskou hantýrku a chování. Jeho mluva, dosud prosycena germanismy získanými v rodném Liberci, se očistila takovým tempem, že v krátké době nebyla k rozeznání od mluvy a vyjadřování jeho nových vrstevníků, narozených v Rokycanově, Želivského nebo v Poděbradské ulici. Na rozdíl od mnohých z nich měl ale štěstí, že po všech denních alotriích ho čekalo teplo opravdového domova a tři milující bytosti. A všichni dohromady měli v celém okolí kredit slušné rodiny,“ píše ve své knize Vlasta Burian na scénu! novinář a publicista Ivan R. Černý.

Tady se Burian seznámil s životem typických „žižkovských Pepíků“, osvojil si brilantní a přitom lidovou češtinu a také se nejspíš poprvé zamiloval do uniforem. Jeho otec, původně krejčí, totiž dostal ve svém novém místě jako státní úředník novou uniformu a s udržovaným knírem při své statné postavě budil vskutku impozantní dojem. Ten na malého Vlastu silně zapůsobil, dokonce se dá hovořit o určitém „fetiši“, protože se ukazoval v různých uniformách nejen na divadle a ve filmu, ale také při soukromých a společenských událostech. I jinak byl ale Žižkov pro Buriana významnou etapou v jeho životě.

Tak třeba podle vlastního vyprávění dostal tehdy jako „Žižkovák“ poprvé na zadek, když zkoušel v Karlíně chodit po vodě a málem se utopil. Inspiroval se výukou náboženství, ale nepomohly ani namaštěné boty, voda ho stáhla pod hladinu. Prý mu tehdy „naložili“ ještě na policejní stanici se slovy: „Když seš ze Žižkova, tak tam zůstaň a nechoď do Karlína. Hlavně když neumíš plavat!“

Protože si otec polepšil i platově, oproti krejčímu byl plat celníka velmi slušný, a Vlasta mu nosíval oběd na těšnovské nádraží studený, dostal tehdy tolik vzácné kolo, se kterým se už za rok stal vítězem několika závodů za D. K. Vinohrady. Jenomže důvod vůbec nebyl v dlouhé cestě z domova. Na Žižkově se Burian také seznámil se sportem, zejména s fotbalem, který Buriana provázel celým životem, a který neuvěřitelně miloval. To bylo na všech těch žižkovských pláccích, kde se hrálo s hadráky i koženými balony a za branky sloužily kýble, popelnice, špalky, zkrátka všechno, co se namanulo. Fotbal byla tehdy lidová zábava, profesionálů bylo minimum, kluci je znali všechny jmény a toužili se jim přiblížit. Jen si vzpomeňte na slavné Muže z offsidu Karla Poláčka. Jejich děj se odehrával jen o pár let později, a stejně byl fotbal hlavně lidovou zábavou! A právě přitom se Burian vždycky zdržel. A vůbec nebyl špatný, ba naopak.

Nejdřív hrál jako záložní brankář v týmu Slavoj Žižkov a vypracoval se až do prvního družstva. Sám vzpomínal v článku pro jeden sportovní časopis: „Dále jsem hrál za Viktorku Žižkov, Spartu, D.F.C.. Nejvíce gólů jsem pustil v dresu D.F.C. v Pešti. Bylo jich osm a takové pumy, že ještě dnes, když si na to vzpomenu, tak mi naskočí boule na ruce.“

Ještě další vzpomínky na toto období Burianova života se zachovaly, a je to opět Ivan R. Černý, který ji nabízí ve své knize. Hovoří Jan Jedlička, kdysi tajemník Tylova divadla v Nuslích: „Je tomu již třicet let, co jsme denně proháněli hadrák nebo tenisák u starého hřbitova na Žižkově, na plácku zvaném Melandrovka. Dnes už ani není možné si zapamatovat, kdo tam všechno s námi hrál, ale přesto si pamatuji na hubeného mládence v krátkých kalhotách a s orlím nosem – Vlastu Buriana. Bylo nás tam, většina hubených, on však byl nejhubenější. Obvykle přijel na kole, které si dal za branku označenou dvěma kameny a spoustou kabátů. Vynikal dravostí a během, měl bleskurychlý nástup, a běda, dostal-li gól, to přímo zuřil…“

Školou se prý prodíral jen tak tak, občas měl s některým předmětem problémy a sem tam se stalo, že věnoval víc času fotbalu. Prý už byl už tenkrát gejzírem přirozeného humoru a taškařic, kterých si hojně užíval i při fotbalu s kamarády. U fotbalu vůbec vydržel nejdéle, když pomineme rekreační tenis, který byl u herců první republiky, a nejen u nich, jakýmsi módním doplňkem. V pruhovaných dresech žižkovské Viktorky se prosadil a postoupil odtud až do pražské Sparty, kde se málem stal profesionálem. Musel si vybrat – herec, nebo fotbalista. Nakonec si zvolil správně, nicméně i tak je dodnes jeho fotbalová kariéra známá kdejakému velkému fanouškovi fotbalové historie, a zejména Sparťanům. Nikdo mu ovšem neodpáře, že své fotbalové začátky prožíval jednou a provždy na Žižkově, kde si také odbyl věk dospívání v muže a klukovské alotrie, které mu nebyly cizí až do konce života. A ani na Žižkov nikdy nezanevřel, a když vzpomínal na své dětství a rodiče i na fotbalové začátky, hrdě se k němu hlásil.

Tomáš Hejna