Žižkovská kronika – Největší Žižkovák

O žižkovských osobnostech se toho již napsalo tolik, že další kapitola, která by jen stručně vypočítala některá jména herců, spisovatelů, malířů, politiků a dalších osobností, se mi zdá být poněkud zbytečná. Jeden Žižkovák si ale svůj článek zaslouží.

Kdyby se dnes někdo zeptal, kdo je vlastně oním nejznámějším a nejslavnějším Žižkovákem na světě, není pochyb, že musí nutně z každého vypadnout jméno Jaroslava Seiferta. Jednoho z našich nejvýznamnějších básníků a jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu, kterého máme. Seifert na Žižkově vyrůstal od útlého dětství, a to v Bořivojově ulici číslo 104. O této adrese jsem již hovořil v souvislosti s bratry Čvančarovými a Seifert na život zde hezky vzpomíná ve své autobiografii Všecky krásy světa. Seifertův otec Antonín, jinak zámečník, byl již čtyřicátníkem a jeho matka Marie měla téměř třicet let, když se Jaroslav narodil. Seifert se tedy narodil poměrně pozdě na to, že byl druhým dítětem. Jeho starší sestra, dá-li se tak o ní hovořit, zemřela ještě dřív, než se Jaroslav narodil. O něco později než on se narodila jeho mladší sestra Blažena. Ovšem jejich vztah, vzhledem k velmi málo zmínkám v Seifertových pamětech a vůbec v celé literatuře, pravděpodobně nebyl právě nejvřelejší. V podstatě se o ní zmínil, až když zemřela při automobilové nehodě. K jeho vzpomínkám ho však přiměl právě první žižkovský dům, do kterého se v roce 1967, po několika letech, kdy bydlel na různých pražských adresách, zašel opět podívat. Atmosféra tehdy jistě zanedbaného pavlačového domu na něj zapůsobila natolik, že ve velice krátké době sepsal již zmíněnou knihu, která jeho specifickým jazykem popisuje Seifertův vlastní život i prostředí, ve kterém se během svého života vyskytoval. Dnes je na tomto domě důstojná pamětní deska a busta od sochaře Stanislava Hanzlíka, která dokonce podává i svědectví nejen o datu narození a úmrtí Seiferta, tedy 23. září 1901 a 10. ledna 1986, ale také že k narození došlo v sedm hodin a třiatřicet minut.

Seifert věnoval Žižkovu i celou řadu svých básní a několik sbírek. Kromě již zmíněné knihy také svoji další vzpomínkovou prózu Hvězdy nad Rajskou zahradou. A netřeba říkat, že na Žižkově samozřejmě studoval a chodil do kostela. Já sám jsem na Základní škole Jaroslava Seiferta ve Vlkově (tehdy Palackého) ulici sedával ve stejné třídě jako on o desítky let dříve a také jako on jsem se zde poprvé zamiloval, ovšem na rozdíl od něj nikoliv do své učitelky v první třídě. Pod jeho bustou od Jana Bílka, která sem byla instalována v roce 1993, jsme se spolužáky odkládali aktovky a hráli na ulici fotbal s malým míčkem a on se na nás díval. A také jako on jsem navštěvoval kostel sv. Prokopa, ovšem on se svojí matkou na modlení a já pro vlastní klid a potěchu oka. A protože jsem vyrůstal ve Chvalově ulici, měl jsem to blízko také k budově obchodní akademie v Kubelíkově ulici. I tam studoval Jaroslav Seifert, tehdy ještě na gymnáziu, které nedokončil. Jeho spolužákem tu byl spisovatel, novinář a soudničkář František Němec, který se za studií pokusil o fingovanou sebevraždu, a i básník Ivan Skála. A školu navštěvoval zhruba v té době také Jaroslav Žák, autor humorných detektivních povídek ze Žižkova.

Seifert se na Žižkově několikrát stěhoval. Žil v dnešní Seifertově ulici číslo 20, odkud podle vlastních vzpomínek sledoval hlavně pohřební průvody, co tudy chodily k Olšanským hřbitovům. Tato ulice, která je jednou z jeho trvalých připomínek v této čtvrti, nese básníkovo jméno od roku 1990. Další je potom pomník odhalený v roce 2016 na trojúhelníkovém pozemku u zastávky tramvaje Lipanská, který má připomínat záložku v knize a na ní je vepsán Seifertův verš: „To slovo letělo jako pták do sítě hvězd.“ Posledním bydlištěm na Žižkově byl pro Seiferta dům v Jeseniově ulici 10. Nezbývá než dodat, že na žižkovské radnici se Seifert ještě stihl v lednu roku 1928 oženit. To byl v podstatě konec jeho žižkovského života, protože od té doby se stěhoval s manželkou po jiných čtvrtích a na Žižkov se již vracel pouze zběžně. Nikdy ho ale nepřestal milovat.

Tomáš Hejna