Před 130 lety zemřel přední evropský choreograf Václav Reisinger

Kariéra Václava Reisingera, narozeného 14 dubna 1828 v Praze, byla v podstatě předem dána. Pocházel z rozvětvené rodiny tanečníků a už jako malý chlapec vystupoval spolu se sourozenci ve Stavovském divadle, nejprve jako tanečník komických rolí – třeba v tehdejším oblíbeném představení Nepraví Angličané. Později odešel do Německa, kde dalších osm měsíců pokračoval ve svém tanečním vzdělání a vystupování na řadě významných podií tehdejší doby. Bohužel je toto období jeho života nedostatečně probádáno, a tak není přesně možné ho rekonstruovat. Studoval také tanec u známého italského baletního mistra Paola Rainoldiho, který tou dobou pobýval v Praze, a později se proslavil i ve Velkém divadle v Moskvě jako člen a zejména choreograf jeho baletního souboru. Ale nepředbíhejme.

Po svém prvním návratu z Německa v roce 1860, kdy skončilo jeho angažmá v Brémách, se Reisinger uvedl nejprve v Novoměstském divadle a později se stal členem souboru Stavovského divadla. Nakonec se stal zdejším baletním mistrem, takže měl na starost všechna taneční vystoupení a jejich choreografii. Tím v podstatě začala jeho dráha uznávaného choreografa, v které pokračoval v dalších letech. V roce 1862 se stal také šéfem baletu v Prozatímním divadle, kde působil celkem dva roky, a to i jako vynikající tanečník, přestože se v této úloze objevoval stále méně a méně na úkor svých dalších povinností. Ovšem zatímco dnes jeho představení a práci obdivujeme, v jeho době se k novému pojetí stavěla kritika zdrženlivě. Reisinger byl totiž ovlivněn už zmíněnou italskou školou, která ve středoevropském prostoru nebyla běžná. 

V roce 1864 se vrátil do Německa, kde působil dlouhodobě zejména v Lipsku a prosadil se i v berlínském Woltersdorffsches Theater. Roku 1873 se mu podařilo prosadit v Rusku, kde připravil zejména legendární choreografii pro balet Čajkovského Labutího jezera. Šlo o premiéru, která se konala 20. února a v jeho provedení se hrálo Labutí jezero dalších sedm let. To se psal rok 1877 a Reisinger měl za sebou již choreografie Satanelly v Drážďanech, Popelky, Ariadny a řady dalších v Moskvě.

Do Prahy se vrátil roku 1882 na žádost vedení Královského zemského českého prozatímního divadla. Zpracoval baletní vystoupení Lesní panny a cikána, Smetanovy Libuše a Prodané nevěsty, Hašiše od Karla Kovařovice, Bizetovu Carmen a řadu dalších, buď pro Prozatímní anebo později pro Národní divadlo. V té době se dostal i k tanečním choreografiím operních vystoupení a dokonce vytvořil choreografie pro několik činoher.

Těžko můžeme tvrdit s naprostou jistotou, že Reisinger svého návratu litoval. Z dochované korespondence je ale jisté, že měl s tehdejším vedením Národního divadla velké problémy. Postavení baletu se mu zdálo být v Národním divadle podřadné a Reisinger upozorňoval i na fakt, že další zaměstnanci, zejména členové souboru činohry, neberou jeho pozici coby baletního mistra a choreografa vážně, ba co víc, že baletnímu souboru i jemu samotnému „hážou klacky pod nohy“.

Reisinger nakonec z Národního divadla odešel, a to po neúspěšné premiéře hry Josefa Jiří Kolára Umrlčí hlava. Autor i režisér tehdy obvinili Reisingera a jeho baletní soubor, že za neúspěch hry jsou odpovědní právě oni. To byla pro Reisingera poslední kapka v poháru hořkosti. Do Národního divadla se už nikdy nevrátil. Se svojí manželkou, tanečnicí Emilií Kepplerovou, se roku 1884 vrátil zpět do Ruska a stal se tam ředitelem moskevského cirkusu Solomonskij. U cirkusových souborů už zůstal. Naposledy, po neúspěšné snaze vrátit se do berlínské opery, získal místo ředitele cirkusu Renzova. Běžný program obohatil o taneční čísla a pantomimický vystoupení. Šlo o závěrečnou kapitolu jeho života, která skončila jeho smrtí v Berlíně 12. ledna 1893.

[TH

Celý příběh Václava Reisingera a mnoha dalších osobností naleznete v I. díle Dějin sebevědomí! https://www.dejinysebevedomi.cz/