Čas svátků podle Ladislava Županiče
Je to už víc než rok, co nás opustil vynikající herec Ladislav Županič (+ 9. 12. 2023). Byl absolventem Janáčkovi akademie múzických umění a po krátkém angažmá v pražském Paravanu nastoupil v roce 1970 do Hudebního divadla Karlín, kde působil mezi roku 1993 a 2003 také jako ředitel. Bez nadsázky můžeme říct, že Hudební divadlo Karlín, jak ho známe dnes, vděčí podobě svého repertoáru právě jemu. Během jeho vedení se zde začaly hrát jak klasické tituly, tak i nové muzikály domácí i zahraniční produkce. Produkce těchto představení je často skutečně velkolepá. V Carmen například nechyběli skuteční žongléři i živá zvířata přím na jevišti. Z hlediska zpracování a repertoáru se i díky Županičovu vedení zařadilo toto divadlo mezi nejprestižnější v Evropě.
On sám byl vynikajícím hercem a v roce 2016 získal za celoživotní herecko-pěvecké dílo Cenu Thálie. Jeho hlas mohou znát televizní diváci z celé řady filmů, nejvýraznější je ale jeho dabing ve filmech Clinta Eastwooda. Sám se objevil také v řadě filmů (Noc na Karlštejně (1973), Smrt stopařek, Tajemství hradu v Karpatech, Vesničko má středisková, Kamarád do deště, Vůně vanilky) a seriálů (Pan Tau, Arabela, Chlapci a chlapi, Pražský písničkách, Na lavici obžalovaných justice, Zdivočelá země, Kameňák). Asi nejnezapomenutelnější se stala jeho role komorníka v obou dílech Troškovi pohádky Princezna ze mlejna, kde sekundoval Oto Ševčíkovi coby knížepánovi.
V uplynulých letech se už stalo na našem webu tradicí, že uvádíme krátkou citaci o tom, jak prožívali a slavili svátky významné osobnosti naší kultury a zábavního umění. Uvádíme je i jako připomínku významného českého publicisty a spisovatele Petra Hořce, který podstatnou část svého života a svojí tvorby věnoval sbírání a zpracovávání vzpomínek těchto osobností a přinášel je na čtenářům na stránkách desítek knih. Jednou z nich je také titul Herecké svátky, který napsal spolu s Olgou Nytrovou. A právě odtud pochází následující dvě citace, které přibližují jak hercovo mládí, tak i dobu, kdy už jako herec působil v Praze a měl ne jednu, ale hned tři rodiny!
„Když jsem (…) studoval na JAMU v Brně, bývaly moje Vánoce doma v Prostějově skvělé. Chodívali jsme s partou báječných kluků od jednoho ke druhému a strojili jsme stromeček. Byli jsme taková motoristická parta: Pavel Hanák, Franta Kolář, Karel Faber, řečený Kóbrt, Vašek Rozehnal. Tu jsme dostali slivovici, tu becherovku, nebo nám nabídli myslivce, také grog, tu něco jiného. To když se pomíchá, vytvoří se nebezpečně třaskavá kombinace. Chodili jsme pro jistotu domů dřív, abychom to zvládli, ale vždycky to bylo nádherný. Mimo jiné, k rodinám, které jsme strašně rádi navštěvovali, patřila i moje letitá kamarádka a dnešní sbormistryně HDK, moje velká opora, Irena Pluháčková. Tehdy ovšem Aberlová.
JE zajímavé, že rodiče a předtím jejich rodiče říkávali: „Jó, o Vánocích za našich mladých let, to byly mrazy.“ V Prostějově to skutečně platilo. Je tam rovina a všude se prohání vítr. NA Štědrý den vždycky teplota poklesla na deset i patnáct pod nulou. Takže alkohol nám sloužil jako žádoucí vnitřní výhřeva těla.“
Ladislav Županič byl celkem třikrát ženat, měl dva syny a třetího vyženil. Nejstarší z nich je jeho jmenovec Ladislav, prostřední se jmenuje Jan a nejmladší, kterého si vzal za svého, David. Jak se slaví takové troje Vánoce?
„Řadu roků jsem měl Vánoce strašně rozlítané, ještě tak před pěti lety (psáno 1997, pozn. red.). Jsem totiž třikrát ženatý a mám dva syny. Z prvního manželství Láďu a z druhého Honzu. Dal jsem je dohromady, báječně spolu vycházejí, říkají si brácho, a tak jsem šťastný. Když byli malí, nechtěl jsem, aby bylo narušeno štědrovečerní kouzlo, a tak jsem syny neodváděl z jejich rodinného prostředí a spíše jsem se podřídil tomu, co potřebovali. Předem ještě podotýkám, že se mi ryby jako pokrm, který mám povinně jíst, z duše protiví a mám hrůzu z toho množství kostí. Takový nepřekonatelný podvědomý strach, že se mi kosti zapíchnou do krku a úplně mě vyřídí. U mé první ženy, Helenky Županičové (To víš, Olinko, po manželství se mnou se už ženy nevdávají), byla na stole první štědrovečerní rybí polévka, první kapr, první bramborový salát, který naštěstí miluju. Rozdali jsme dárečky. Pak mě taxík odvezl z Evropské na Národní třídu, kde bydlela Jana s Honzíčkem. Už tam na mě čekala druhá rybí polévka, druhej kapřík, bramborový salát, a rozdávala se druhá nadílka. Pak jsem odjel domů, kde mě již netrpělivě očekávala moje žena Hanička, její rodiče a Davídek. Podívala se, jak jinak, zase rybí polévka, třetí kapr, a to už jsem pravidelně „omdlel“ a ryby mi lezly i z uší. Vzpamatovala mě až třetí nadílka. A takhle jsem to prožíval asi patnáct let, než kluci byli velcí a začali jsme se scházet společně. Jako malé děti jsem je nechtěl vytahovat o Štědrém večeru z jejich rodin, nechtěl jsem je traumatizovat, což je logické. Trojí Vánoce najednou byly náročné, ale kluci mi to v dobrém nikdy nezapomněli.“
Hned v úvodu svých vzpomínek se Ladislav Županič vyznal z toho, že na svátcích měl nejraději předávání dárků, protože „největší radost má ten, kdo dárky dává, ne jenom obdarovaný.“ Když se musel kvůli své práci přestěhovat do Prahy, byl i během svátků odloučen od rodiny a rodného Prostějova a podle jeho slov mu chvíli trvalo, než si zvyknul. Tak už to ale bývá, že se člověk musí přizpůsobit okolnostem. Županič si postupně zařídil v Praze vlastní rodinu a našel si nové přátele. S hercem Františkem Němcem si nakonec vytvořili tradici, kdy chodili do Klášterní vinárny na šneky. Jinak pro něj ale byly Vánoce jako pro herce hlavně otázkou pracovní. Ovšem nestěžoval si, a naopak s radostí vzpomínal, jaký úspěch mělo v době svátků představení Zasněžená romance, které bylo inspirováno filmovou předlohou a v Hudebním divadle Karlín se hrálo jako světová premiéra. Inu – herec a divadelní ředitel se jen tak nezapře, ani když mu práce narušuje sváteční období.
Setkal jsem se s Ladislavem Županičem pouze dvakrát, a vždycky jen náhodou a na krátký okamžik. Lituji toho, jistě by bylo zajímavé poslechnout si některá jeho vyprávění o divadle, o filmu a o lidech, které znal nebo potkal. Tak jako jiní se bohužel musím i já spokojit jen s tím, co se dá najít právě v podobných publikacích, jako je ta od Petra Hořce a Olgy Nytrové. Ladislavu Županičovi posílám tímto do hereckého nebe vzpomínku. A Vám všem přeji hezké prožití těchto svátků.
Tomáš Hejna
