Copak je to za vojáčky?!
Omlouvám se za vypůjčení názvu stále populárního filmu o šikovných „paragánech“, tedy parašutistech dřívější vojenské základní služby. Ale klidně se tak mohli podivovat babičky Na Pohořelci na Hradčanech, když tam potkávaly mladíky i postarší pány v uniformách, kteří měli na klopách znak jakési stylizované lyry. Později i hravé dívky, začínající umělce i již známé herce v civilu. Všichni směřovali k velké budově na vrcholu náměstí, kde byla malá cedulka Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého (tedy AUS VN), ve vojenském názvosloví Vojenský útvar (VU) 1184. Dnes se jen občas objeví vzpomínka na tento asi největší pěvecký a hudební soubor, který u nás existoval až do roku 1995.
Už dlouho předtím nejen u nás existovala tradice hudeb u vojska. Jen si vzpomeňte, že snad u každé armády povzbuzovala hrdinné vojáky při nástupu do bitev nějaká kutálka a útvary vedly do boje mladí bubeníci. A samozřejmě pak byly slavnostní přehlídky a jiné události, počínaje kladením věnců u hrobů padlých po velké přehlídky vojsk. U nás je známe z Letenské pláně při oslavách výročí Vítězství nad fašismem tehdy vždy 9. května (dnes 8. května) a už to letos bude kulatých 80 let.
Hudební soubory u našich vojsk vznikaly už od dob Marie Terezie, přes Rakousko-uherské jednotky za I. světové války, ale především se hlásíme k tradicím našich Legií. Kromě samozřejmé dechovky v tu dokonce vznikly dva symfonické orchestry. A tak je samozřejmé, že 13. dubna 1942 vznikla u Československé armádní jednotky v Buzuluku v tehdejším Sovětském svazu Hudební četa. A rok poté 19. května 1943 byl z ní formálně ustaven Armádní umělecký soubor a v jeho čele stanul mladý skladatel Vít Nejedlý. Vzorem mu byl již tehdy slavný vojenský soubor známý jako Alexandrovci. Vít Nejedlý v lednu 1945 zemřel a soubor dostal jeho jméno.
V Praze se po osvobození AUS VN stal oficiálním souborem Československé lidové armády a jak se měnila doba, tak se měnilo i jeho uspořádání. Největší kariéru zažil v padesátých letech, kdy v něm účinkovalo 80 hudebníků, 120 ti členný pěvecký sbor a posléze i 50 folklorních tanečnic a tanečníků. Zažil jsem jedno jejich veřejné vystoupení právě asi v roce 1961 pro dav vojáků někde na sportovním stadionu a bylo to imponující. Samozřejmě tehdy hlavně sovětský repertoár, nové vojenské a budovatelské písničky, které skládal hodně třeba Ludvík Podéšť a Vlastimil Pantůček, stočlenný mohutný pěvecký sbor, vojenské tance, „kazačok“ i folklór. Byl jsem v té době 2 roky vojín základní služby u leteckého útvaru v Plzni.
Dovolte krátké připomenutí vojenského života a kultury v tehdejší době, tedy hlavně od šedesátých let a něco mých vzpomínek. Už tehdy jsem se i pracovně věnoval kulturním aktivitám. A ty byly i v armádě jednou mála možností, jak se dostat z kasáren, získat vycházku či jak se říkalo „opušťák“. Tak i v armádě během let uvolňování, podle kvalit velitelů, vznikala řada zájmových uměleckých aktivit. Třeba malých kabaretů podle vzoru nedávno vzniklého Semaforu. Možná si vzpomenete na film z vojenského prostředí „Bylo nás deset“ právě o takové malé skupině, kde hráli Jiří Suchý a Jiří Šlitr a poprvé se objevila i budoucí Hollywoodská hvězda Olinka Schoberová.
Kamarád Lojza Valenta, který byl na vojně o něco málo později zpíval ve skupině VOJ, kterou založil Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, zpíval tam i Karel Černoch. Měli štěstí na útvarového politruka. Ten si již předem z povolaných nováčků, typoval vhodné muzikanty, zpěváky a jiné nadšence a rovnou si je zařazoval do jednotek, kde by mohli pokračovat a samozřejmě mu pomáhali dělat i kariéru. Protože i kultura u jednotek se žádala. Skupina VOJ dokonce vystoupila jako vzorová ukázka pro „kulturní důstojníky“ na semináři „Bigbeat v armádě!!!“ v Ustředním domě armády v Praze. To byl počátek šedesátých let.
Zúčastnili se i tehdy rozšířené soutěže, které se říkalo ASUT, tedy Armádní soutěž umělecké tvořivosti. Kabaret VOJ se umístil jako druhý. Zvítězila jiná vojenská skupina „Ypsilonka z Liberce“ vedená vojínem Janem Schmidtem – ano dodnes známý pražský soubor „Ypsilonka“.
I já jsem této kulturní možnosti využil. Ještě v civilu jsem hodně recitoval (to se tenkrát hodně nosilo) a dokonce jsem vyhrál na celostátní soutěži Wolkerův Prostějov. Recitoval jsem tehdy v roce 1958 Poemu o Fučíkovi, kterou napsal mladý básník Milan Kundera. Ano, ten Kundera, který později žil v Paříži a psal jen francouzsky (nedávno zemřel). Vyhrál jsem jako voják tentokrát ASUT a postoupil do Prostějova, kde jsem ale už neuspěl. Seznámil jsem se tam se studenty gymnázia v Karlových Varech, kde v divadélku „Kapsa“ účinkovala i studentka Daniela Kolářová. Ale hlavně, pětidenní „opušťák“ byl k nezaplacení.
Po létech jako už civil jsem Wolkerův Prostějov asi tři roky organizoval. Jeho součástí bylo setkávání s mladými básníky a díky tomu jsem mnoho z nich v šedesátých letech dobře poznal. Třeba i Jiřího Šotolu, který byl po roce 1990 našim velvyslancem v Německu a později předsedou mezinárodního PEN klubu.
Podobně jako v celé společnosti se rozvolňovalo i kulturní dění v armádě. Různé malé vojenské soubory mohly častěji účinkovat i pro civilisty, a dokonce jim občas velitelé umožňovali i „vystupování v kostýmech“, tedy nemuseli mít uniformu. A navíc, do řady skupin se dostávala i děvčata, i když to někdy vedlo k problémům, prostě hoši se předváděli.
Nevím, proč se mi zrovna vybavila jiná scénka ze známého filmu „Černí baroni“, kde i útvar PTP (Pomocné technické prapory pro kádrově nespolehlivé) pořádá jakousi civilní estrádu pro veřejnost. Smyčcové kvarteto duchovních v uniformách hraje Malou noční hudbu W. A. Mozarta a velitel „Terazky“ (Pavel Landovský) chválí svého politruka (hraje Miroslav Donutil) „Naozaj, ty sůdruhovja farári hezky hrajů“. A politruk pro jistotu vysílá na scénu pro oživení vojína Jana Krause, aby kouzlil s kruhy.
Další změny politického režimu se projevovaly i v AUSu. Začal se provozovat Jazz, vedle folklóru i moderní tanec, estrádní skupina začala připravovat malé estrády (dnes by se řeklo komponované programy či zájezdové show). Ty měl v souboru na starost známý tvůrce a režisér Gustav Oplustil. Každoročně byl AUS hlavním interpretem autorské soutěže Zlatý palcát.
Souborem za ta léta prošlo mnoho mladých umělců, především tam nastupovali odsloužit si rok povinné vojny absolventi AMU a další mladí umělci. Fungovali jako konferenciéři, herci scének, mimové, zpěváci, prostě, kde se a k čemu hodilo. Neměli to vůbec lehké, i když to velká vojna nebyla. Ale byla to nakonec neskutečná praxe. Jen si představte. Přijedete s estrádou k vojenskému útvaru, nebo někam na cvičení a máte najednou bavit třeba několik stovek unavených a otrávených vojáků. Ještě, když bylo ve skupině nějaké děvče, tak byla pozornost větší. Zvládnout náladu, reagovat na třeba nevhodné výkřiky z hlediště, prostě uspět. Pobavit.
A tak AUSEM například prošli Jiří Krampol, Matěj Stropnický, Ladislav Štaidl, Jiří Korn, Josef Dvořák, Ladislav Smoljak, Petr Spálený a mnoho dalších. Krátce i Vladimír Menšík, ten byl ale brzy převelen do Armádního uměleckého divadla – Na Vinohradech. „Po roce 1990 Ivan Trojan, Petr Malásek a další. V roce 1993 zde krátce začala svoji kariéru jako sólistka Big bandu AUS i Lucie Bílá.
Za ta dlouhá léta AUS uskutečnil téměř 45 tisíc vystoupení doma i v Asii, USA, Arice. Byl výjimečným uměleckým souborem svého druhu a své doby.
PhDr. Václav Soldát
