Hrdinové filmové veselohry

Co je to film, to víme všichni, ale co je to filmová veselohra? To totiž není jen tak ledajaký filmový žánr. To je totiž skutečně neskutečné umění. Napsat a hlavně natočit drama, horor nebo detektivku, to samozřejmě vyžaduje umění scénáristy, dramaturga a režiséra i slušné výkony herců. Ale filmová veselohra? Nejhorší je, když něco takového natočíte, a on se u toho nikdo nebaví. A to je potom propadák, který láme vazy.

Abyste natočili kvalitní filmovou veselohru, potřebujete dobrý námět, který si udržuje sinusoidu klidných pohodových momentů a výbušných situací, které mají diváka pobavit. Potřebujete dobrého režiséra, který nejen že má smysl pro humor (bez toho to opravdu nejde), ale který zároveň umí odhadnout ve scénáři momenty k humornému ztvárnění. A potom potřebujete opravdu dobré herce. Takové, kteří mají humor v krvi, i když je to občas v soukromém životě úplně bavit nemusí. Totiž – abyste rozuměli – takový kvalitní herec pro filmovou veselohru se musí zapřít a zahrát humor i v případě, že mu třeba do smíchu vůbec není.

Tento článek není úplně dílem náhody. Název jsem si vypůjčil od již delší dobu zesnulého spisovatele Vladimíra Škutiny, který pod ním vydal v roce 1958 v Orbisu knihu s jeho vzpomínkami na mistry veselohry a s několika rozhovory s nimi i o nich. Dejme mu teď slovo, aby nám připomněl, proč je důležité se smát, a jak je těžké lidi bavit:

„Umění radosti je nekonečně obtížnější než umění bolesti. Smích je nejkrásnějším projevem člověka. Smích je lidský projev, jehož působením se stává náš život plnější a pod jehož líbeznými doteky si uvědomujeme, že život stojí za to, aby byl žit.“

Není moc co dodávat. Smích je prostě pro náš život stejně důležitý, jako jídlo, voda a klidný spánek. Kdo se nesměje, ten naplno nežije.

Vladimír Škutina připomíná ve své knize například Vlastu Buriana. Přirozeně je to jeden z mnoha autorů, kteří o tomto Králi komiků psali. K dalším můžeme řadit Pavla Taussiga, Vladimíra Justa, Ondřeje Suchého nebo Ivana Černého. Škutina byl ale, podobně jako všichni předchozí autoři, výjimečný. V textu zkombinoval klasické vypravěčské pasáže s osobními rozhovory, které měl možnost s Vlastou Burianem v závěru života udělat. Vedle toho ale do textu začlenil i jeho další výroky. Tak například jeho osobní vyznání k tématu humoru:

„Legrace – to je vlastně můj životopis. Ne snad, že bych šel z legrace do legrace, to ne. Ale žil jsem, aby se lidi smáli. Já jsem si vždycky myslel, že je na světě dost utrpení a neštěstí a že smích je taková medicína, taková náplast. Zkrátka, že si lidi zaslouží, aby měli právo se zasmát.“

Znovu zdůrazňuji, že aby byla filmová veselohra, neboli komedie, pokud chcete, musí být dobří PŘEDEVŠÍM herci! O Vlastovi Burianovi se ví, že když přišel mezi lidi, oslňoval, strhával na sebe pozornost, bavil každým pohybem, výrazem i slovem. Že měl rád děti a dětský smích, a dokonce pro ně napsal i dvě knihy pohádek. Ale také se o něm ví, že v osobním životě byl spíš zdrženlivý. To platí i o dalších velkých osobnostech filmových veseloher, jako byl třeba Miloš Kopecký. O něm bylo vyloženě známo, že v soukromém životě je spíš vážný, a že si nechává svoje nádherné umění komediálního projevu hlavně na jeviště nebo před kameru. I jemu věnoval Škutina jednu krátkou kapitolu ve zmíněné knize. To ale rozhodně neznamená, že by neměl smysl pro humor na rozdávání:

„Já jsem manuálně koktavý – vážně – děsně nešikovný. Já jsem tak nešikovný, že si to vůbec nedovedete představit. Leda, že bych vám to názorně předvedl, ale to je, když už ne nebezpečné, tak v každém případě škoda materiálu. Ale proč to vlastně povídám? Aha! Já jsem se totiž vyučil kožešníkem. Můj otec byl kožešník, tak si myslel, že musím být taky. Chtěl byste vědět, jak to tedy, že jsem se vyučil, když jsem nešikovný, že ano? To je jednoduché. Kamarádi tu práci udělali za mne.“

A jaký byl poměr Miloše Kopeckého k jeho řemeslu a humoru vůbec?

„U filmu se mi nikdy nic veselého nestalo. Myslím si, že to není ani možné. Spíš smutné věci a to se sem nehodí.“

Ve filmech byl zkrátka Miloš Kopecký jeden z nejlepších představitelů komediálních rolí, jako byl například nerudný a cholerický herec ve filmu Já už budu hodnej, dědečku nebo stejně cholerický komparzista v komedii Zítra to roztočíme, drahoušku…!, či jako „Zahradník“ v geniální komedii Adéla ještě nevečeřela, velkopanský pán vodníků v Čechách v Jak utopit doktora Mráčka, podšívka ředitel cirkusu v Šesti medvědech s Cibulkou nebo nenapravitelný sukničkář Alfons Karásek. A tak bychom mohli pokračovat, včetně mistrovsky zvládnuté role doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města, která vůbec neměla být humorný, ale z celého seriálu působila díky Kopeckému právě jako odlehčení, včetně nesmrtelné přestřelky se sestrou Ivou Janžurovou: „Kdyby hloupost mohla nadnášet, tak se tady vznášíte jako holubička!“

Je to vlastně až s podivem, že nejlepšími herci humoristických rolí ve filmových veselohrách a komediích bývají spíše herci, kteří ve skutečnosti tíhnou spíš k rolím dramatickým. Vlasta Burian to dokázal v seriózní a dramatické roli ve filmu podle Ignáta Herrmanna U Snědeného krámu. Miloš Kopecký měl podobných vážných rolí také celou řadu, k těm nejznámějším patří role Ludvíka v trezorovém Uchu, role Václava Tháma v F. L. Věkovi nebo jeho role Ing. Vágnera ve Valčíku pro milion. Vladimír Menšík prokázal tuto vlastnost v dosti dramatických rolích ve filmech Láska mezi kapkami deště, Dobří holubi se vracejí nebo Skřivánci na niti.

K podobným hereckým veličinám patřil i Jiří Sovák. Ten byl v soukromí vyloženě odtažitý, ale jakmile vyšel na jeviště, ihned se dostal do pozice herce – humoristy. Byl tím vzácným typem hereckých osobností, které nedokázaly nikdy zklamat diváka. V jednom životopisném dokumentu o něm vzpomínají kolegové na jeden ze silvestrovských večerů Zdeňka Podskalského, kdy se Jiří Sovák výjimečně zapojil jako imitátor ptáků. Všichni byli nejen okouzleni, ale hlavně překvapeni, protože až na výjimky Jiří Sovák v televizních pořadech vystupovat odmítal – snad jen s výjimkou těch, které vedl jako moderátor jeho celoživotní kolega a blízký přítel Miroslav Horníček.

Osobně jsem v tomto ohledu zažil hned několik současných herců, kteří před diváky předvádí dokonalé humoristické výkony, ale v zákulisí jsou spíš odtažití a potrpí si na soukromí. Platí to rozhodně o Karlu Šípovi, se kterým jsem se několikrát setkal na předávání cen Mistr zábavního umění. Ne snad, že by před diváky a kolegy neuměl vtipkovat a zářit. Ale zejména k novinářům je zdrženlivý velmi. Zdeňka Svěráka jsem zase potkal na Světě knihy. Hlídá si své soukromí, před čtenáři vtipkuje, ale v zákulisí je spíš vážný. A poslední je Miroslav Donutil, kterého jsem zažil v šatně Divadla Lucie Bílé na akci Artesu. Byl sám, vážně se koukal z okna a buď přemýšlel, nebo meditoval o životě, ale s naprosto vážnou tváří. Vím i o současné hvězdě stand-up komedie, divadla i filmu Štěpánu Kozubovi, že má s fanoušky problém, protože po něm vyžadují jeho neotřelý humor i v soukromém životě, kdy by chtěl mít spíš klid. Ostatně o tom otevřeně hovořil právě u Karla Šípa nebo u Jana Krause, můžete se na to podívat na YouTube.

Filmovými veselohrami a jejich představiteli se ale nezabýval jenom Vladimír Škutina. Jedním z velkých propagátorů filmových veseloher, komedií a jejich představitelů byl i filmový historik Pavel Taussig. Stačí jenom zmínit několik jeho knih: 30 případů filmového smíchu, Hašek a film aneb Film a Hašek, sérii knih Filmový smích, knihu Komici na jedničku, která vyšla podle stejnojmenného seriálu České televize, který Taussig připravoval, ale především malou a nenápadnou knížečku Veselohry století, která vyšla v roce 1998 na základě veřejné ankety z předchozího roku. Ta uvádí filmy, jejichž popularita u diváků byla (a stále je) taková, že na ně zkrátka nejde zapomenout. Vyjmenujme si jenom pár z těch filmů, které jsou tu od roku 1930 do roku 1997 uvedeny v TOP výběru. Jistě není překvapením, že tu jsou takové filmy, jako:

C. K. polní maršálek

Funebrák

Přednosta stanice

Inženýr Čert

Pane, vy jste vdova!

Kdo che zabít Jessie?

Čtyři vraždy stačí, drahoušku

Šest medvědů s Cibulkou

Adéla ještě nevečeřela

Kdyby tisíc klarinetů

Hodíme se k sobě, miláčku?

a celá plejáda dalších.

Je jich tu bezpočet, a když čteme seznam těchto vynikajících děl české zábavy, mapující téměř 70 let minulosti českého filmu, českého humoru, české filmové veselohry, tak neodoláme návalu chuti si tyto znovu pustit! Dnes to naštěstí už není žádný problém.

Vynikajících herců v televizních veselohrách jsme měli, a i dnes máme stále mnoho. Stálicemi na hvězdném nebi české komedie jsou i dvě nositelky titulu Mistr zábavního umění Iva Janžurová a Jiřina Bohdalová. Jen ony dvě dohromady hrály ve víc než stovce podobných filmů. K dalším připočítejme vynikající herecký i manželský pár Libuši Šafránkovou a Josefa Abrháma. Jmenujme i další vynikající herce. Z těch nejstarších Oldřicha Nového, Natašu Gollovou, Adinu Mandlovou, Lídu Baarovou, Ference Futuristu, Jana Libíčka, Stellu Zázvorkovou,  Josefa Hlinomaze, Jiřího Cíglera, Vlastimila Brodského, Josefa Becka, Františka Filipovského, z těch mladších Ondřeje Vetchého, Jiřího Langmajera, Evu Holubovou, zapomenout nesmíme na vynikající komičku Jitku Molavcovou, Uršulu Klukovou, Josefa Dvořáka, nejméně dva z rodu Hrušínských, nesmíme opomenout Horníčka, Wericha s Voskovcem, Jiřího Krampola, Luboše Sobotu, samozřejmě i Jiřího Suchého, přestože většina jeho práce se odehrává na divadelních prknech. Z mladších umělců připomeňme Ivana Trojana, Vojtěcha Kotka, Jiřího Mádla, Jakuba Prachaře, Terezu Rambu… Mohli bychom pokračovat do nekonečna, a to ještě nemluvíme o dětských hercích, jako byl Tomášek Holý! Ale to bychom museli mít daleko víc prostoru.

Mohlo by se zdát, že podle jen uvedeného seznamu je vlastně herců – komiků dost. Jenomže opak je pravdou. Herců jsou skutečně stovky a tisíce v každé generaci, ale herců nadaných pro filmovou veselohru, tedy komedii, je v každé generaci jen zlomek. Ne každému je zkrátka dáno do vínku rozdávat lidem radost prostřednictvím filmového a hereckého humoru.

Co říci na závěr? Jen tolik, že jsme z tématu české filmové veselohry (komedie) a jejích interpretů zdaleka nevyčerpali všechno. Ono to ani dobře nejde. Mnoho autorů se o to pokoušelo v různých knihách, ale nikdo nikdy neuspěl na 100%. To totiž ani nejde. Nicméně vezměme do úvahy alespoň tu skutečnost, že oproti jiným národům máme kvalitních filmových veseloher a komedií stále dost. A že zdaleka nejde o monopol Hollywoodu, jak se občas může zdát z nabídky našich kin. Dost dobře si vystačíme sami, pokud chceme.

Filová veselohra má u nás dlouholetou tradici, do které patří i kinematografie od jejího počátku, tedy od zmíněného mezníku v roce 1930. Berme to tedy tak, že historie naší filmové veselohry má již téměř „sto let“ na svém pomyslném hrbu. A za tu dobu vzniklo v tomto odvětví tolik kvalitních děl, že nám mohou všichni na celém světě jenom závidět.

Tomáš Hejna