Jan Werich – 120 let
V těchto dnech si připomínáme výročí Jana Wericha. Nalezl jsem článek, který jsem ještě nepublikoval a mohl by vás zajímat. Miroslav Horníček v něm vzpomíná mimo jiné, jak Werich „stavěl“ fór na scéně.
Horníček – Hovory – Zábava – Sranda
Když jsem „začínal rozum brát“ a trochu se orientovat v umění a kultuře všeobecně, tak jsem samozřejmě hned z počátku zamířil ke klasikům humoru V + W a samozřejmě Miroslavu Horníčkovi. K jejich humoru i filosofickým úvahám. Obojí k sobě patří a vzájemně se nevylučuje, naopak dostává přesnější tvar a mnohovýznamnost. A hlavně platí už dlouhá léta a je, myslím, zdrojem inspirací i teď.
Kdysi za bláznivého mládí koncem padesátých let minulého století (sic!) jsme jako studenti Hotelové školy v Mariánských Lázní vyrazili jako „školní výlet“ do Divadla ABC na „Baladu z hadrů“, kde excelovali pánové W + H. Náš dozorový třídní, jinak předseda KSČ na škole, se během představení nezasmál, a jen se divil, čemu se můžeme smát, když tam jsou provokace proti, jak říkal, „hodnotám naší doby“, a hrubé žertování a neslušná mluva.
Nicméně jsme využili toho, že již tenkrát se pan Horníček jezdíval léčit do Mariánek a požádali ho o vystoupení v lázeňském divadle. Ne, nebyly to ještě známé „Hovory H“, jen tak setkání se studenty Hotelovky a dalšími lázeňskými hosty. Jakási beseda s diváky v nacpaném hledišti (Hovory přes rampu byly údajně poprvé v Karlových Varech).
Měl jsem štěstí shlédnout všechna představení W + H v divadle, až po „Husary“ a „Byl Filip Filípek, nebo nebyl“ a později i krátce moderovat jednu besedu s Miroslavem Horníčkem.
Raději ale teď nechám místo pro jeho různá vyjádření ke smíchu, humoru, zábavě, jaký je náš smysl pro humor a jak se třeba může dělat? Jen jsem některá vybral a smíchal z jeho Hovorů:
„Jsme na humor hákliví. Přecitliví a přecitlivělí. Choulostiví. Asi to souvisí s událostmi našich dějin, kdy humor zbýval jako to poslední. Poslední útočiště, poslední útěcha, poslední zbraň a skrýš. Museli jsme se utíkat k jinotajům…Humorem jsme se dotýkali nepřátelských sil…mířili jsme na zvůli panstva, na nadvládu cizích, z ubohých polí vlastní bezmoci.“
„Humorem bychom měli také hladit, podat ruku, vyznat cit…humor by měl mezi lidmi ležet jako cesta, jako dar.“
„Věřím v laskavé světlo humoru, v jeho něhu, dobrotu a schopnost sbližovat!“
Takže tyto úvahy vedly Horníčka k závěru
„Na humor pozor! Těm druhým se smát můžete. O těch je všeobecně známo, že kradou, že se nedovedou chovat a že jsou vhodní jen pro legraci. Ale nás laskavě vynechte. Tak je nejvděčnější žertovat o sobě, sám o sobě. Pak se všichni ocitají nad vámi – a to je pocit kýžený.“
Když vzpomíná na svoji hereckou dráhu, tak nijak nezakrývá její úskalí, i když vytváření humorné situace má vesměs svůj mechanismus. Vtip se musí připravit. A uvádí příklad, když hráli známou scénu s mříží kolem krku. Dialog Bulva a Papulus:
„Papulus s mříží kolem krku si klekne.
Bulva: Zatněte zuby! (A bací Papula do hlavy)“
Werich vložil nové slovo, aby byl smích.
„Bulva: Zatněte zuby!
Papulus: Všechny?
Bulva: Jo! (a smích)“
Werich ale nebyl spokojen. Po tom slovu „všechny“ by se lidi měli smát. Oni se smějí, ale málo. Musíme je připravit.
Takže:
„Zatněte zuby!
Cože?
Povídám – zatněte zuby!
Všechny?“
A vida – smích byl mnohem větší.
Werich si to pak rozebíral: „Já věděl, že by se měli smát. Ale my je vezli po jednoduchých kolejích akce – mříž, hlava, palice a rána. Když jste ale po výzvě – zatněte zuby – řekl otázku – cože, tak jsme tam dali výhybku pro jejich pozornost a oni z koleje akce přeskočili na kolej slov“. Zdá se to jednoduché, ale je třeba to vymyslet. I taková jednoduchost.
„V každém hledišti je někdo, kdo se nesměje. Někdo nechce, někdo neumí, někdo neví čemu. Může to být neduh, žaludeční vředy, třeba.“ A jinde podrobněji rozvádí, že občas to mají složité zejména ženy.
„Pozoroval jsem, jak třeba mladé dívky považují smích za cosi jako toaletní závadu, sotva se rozesmějí, stahují s úlekem smích zpět…když žena opustí už jistý věk a jistou váhu, jisté rozměry a jisté předsudky a představy o své důstojnosti, není smíchu plnějšího, prudšího a spontánnějšího. Stane se vděčným divákem, leccos pochopila o světě mužů, už je v rovnováze, v pohodě a legraci už nebere jako nežádoucí živel ve světě hodnot vznešených“.
Tohle ovšem řekl v jisté době, před léty, jistě je to pravdivá zkušenost, ale myslím, že v současnosti už na vznešené hodnoty mladé dívky tolik nehledí a jsou velmi spontánní.
Horníček uvádí příklad, kdy divačka zasedla v první řadě a nořila se smíchy k vlastním kolenům. Werich přestal mluvit na forbíně, přistoupil k okraji a zadíval se na tu rozesmátou paní. Diváci zpozorněli, paní si všimla a ustrnula, a v tuto chvíli se Werich chápavě usmál a pronesl „Taky máte ráda srandu, milostpaní, co?“ Bylo to šokující spojení slov sranda a milostpaní a následovala exploze smíchu až nádherného úpění (To je ten mechanismus akce).
Prý dokonce v nějaké podobné situaci ještě v Osvobozeném divadle nějaká paní předčasně začala rodit (narodilo se zdravé dítko).
„Co je ten smích, se ptám sám sebe a znovu. Dosavadní zkušenost tu neplatí. Člověk si může přát, že zrovna teď se mají diváci smát, ale je to vždycky „Pan divák“ který rozhoduje, který propuká nebo odolává´, který se směje nebo nesměje.
„Važme si smíchu. Važme si toho, že jsme – my lidé, ze všech živých tvorů smíchu schopni. Nemysleme si, že smích zesměšňuje, ponižuje, uráží.
A smějme se!“
PhDr. Václav Soldát
