RETRO X. Král kabaretů

Král lidové komedie JÁRA (Jaroslav) KOHOUT

Narodil se 9. prosince 1904 a zemřel v nedožitých devadesáti 1994.

Vytvořil postavu jakéhosi „pražského Pepíka“, obyčejného človíčka z lidu. Bavil diváky svými groteskními až klaunskými výstupy, jednoduchým a naivním humorem. Napodoboval lidi i zvířátka, zpíval i tančil, dokázal jednoduché akrobatické výstupy i pantomimu. Milovalo ho zvláště nejprostší publikum. To se mu nakonec hodilo i v emigraci, když v tehdejším Západním Německu vystupoval v kabaretech jako mim (k tomu jazyk nepotřeboval). Ale nepředbíhejme.

Jako osmiletý už hrál v ochotnickém divadle, serióznímu tatínkovi se jeho tajtrdlíkování nelíbilo, a tak se musel po gymnáziu vyučit zubním laborantem. Na jednom večírku se rozjel a bavil všechny kolem. Jeho specifického talentu rozesmávat lidi kolem sebe si všiml tehdy velmi populární Ferenc Futurista a dal mu profesionální šanci.  A tím začala jeho kabaretní dráha. Spolu s bratry Fialovými – Emilem a Ferencem – vystupovali snad ve všech nejlepších pražských kabaretech, např. Červené eso, varieté v Karlíně a podobně. A samozřejmě ho angažovalo i Švandovo a česem Tylovo divadlo v Nuslích.

S Ferencem Futuristou se po létech rozhádali. Jára totiž vzal roli ve filmu „Na tý louce zelený“, kde připitého hajného Štětivce hrál v divadle právě Ferenc Futurista. Skočilo to fackami a Ferenc byl dokonce nějaký měsíc v blázinci.

Jeho bláznivé pitvoření se hodilo právě filmařům, takže již v osmnácti si zahrál v němém filmu, vlastně krátké anekdotě Venoušek a Stázička. Hrál vždy malé role, rázovité figurky. Určitě si vzpomenete z mnoha filmů pro pamětníky třeba na Kristiána, Hotel modrá hvězda, a krásnou roli podvodníčka ve filmu Falešná kočička s Věrou Ferbasovou. V emigraci se mihl i v prvním Formanově americkém filmu „Taking off“. Dokonce si prý mohl zahrát ve Formanově oscarovém filmu „Přelet nad kukaččím hnízdem, ale Svobodná Evropa ho neuvolnila pro natáčení.

Jára se uměl otáčet nejen na scénách, ale začal se uplatňovat i jako úspěšný podnikatel. Postupně vlastnil biograf, vinárnu „U Kohouta“, rozjel půjčovnu kostýmů i vlastní produkci filmů. Když těsně před okupací v roce 1939 museli Voskovec a Werich emigrovat, tak od nich koupil celé divadlo se všemi herci a zaměstnanci a přejmenoval ho na „Divadlo U Nováků“. Celou válku všechny zaměstnával a finančně podporoval i maminku Jana Wericha. Nakonec zaměstnával sto padesát lidí. To mu samozřejmě působilo nemalé trable, závisti i pomluvy.

Jako populární komik byl v hledáčku různých úřadů. Když si nedával pozor ve svém přímočarém humoru, a demonstroval ve scénkách a písničkách odpor k nacistům, tak si pro něj gestapo přišlo už v dubnu 1940 a skončil ve vězení na Pankráci.

Na „uvítanou“ ho přivítal dozorce, Sudeťák, a Jára přišel o dva zuby, navíc dostal monokl na oko. Ve svých pamětech to popisuje celkem s humorem, ale asi to legrace nebyla. Vedení divadla tehdy převzal František Filipovský.

Trvalo to mnoho měsíců, cesty mezi sídlem gestapa v „Pečkárně“ a Pankrácí pak pomohl vyřešit jeden z jeho německých obdivovatelů a pomohla i petice zaměstnanců divadla (které pořád hrálo) u Říšského protektora Neuratha. Propustili ho ale s podmínkou gestapa, že nesmí mít na scéně potlesk. Stejně ho ale při prvním vystoupení měl asi na deset minut. Zahladil to několika opulentními večeřemi ve své vinárně U Kohouta pro svého německého příznivce.

Podařilo se mu vyhnout účinkování v rozhlasových skečích proti Spojencům a české vládě E. Beneše v Londýně. Dokázal tak zkazit zkoušku ze své němčiny, že ho nevzali, ale pro jistotu mu zakázali vystupování v rozhlase vůbec.

Po válce dál hrál a také šéfoval v Tyláčku, jezdil po estrádách, bavil lidi novými scénkami. Ovšem blížil se únor 1948 a mraky se začaly stahovat. Jak vzpomíná, tak mu třeba „berňák“ vyměřil daně za rok 1946, kdy už nebyl ředitelem divadla U Nováků, ale vedla ho závodní rada. To ale úřad neuznal a že za vše ručí bývalý majitel. Takže musel zaplatit čtyřicet tisíc, a to byly v té době velké peníze.

„V Tyláčku jeden nespokojený herec svolal schůzi zaměstnanců a ti odhlasovali, že je vykořisťuju!“ Pak mu dokonce někdo hodil do šatny kouřovou bombu. A poté někdo svolal schůzi po představení, kam přišel redaktor Rudého práva v doprovodu dvou milicionářů: „Járo Kohoute, chcete věnovat divadlo straně? To divadlo vám vlastně zůstane, jenže bude nás všech. My, lid, ho budeme mít!“. Pomáhali mu technici, takže stále jako ředitel věděl, co se chystá. Měl samozřejmě obavy, že bude jako podnikatel a buržoazní vykořisťovatel dříve nebo později možná i odsouzen jako nepřítel lidově demokratického zřízení. A tak se rozhodl emigrovat.

Jelikož jezdil po estrádách, tak mu tehdejší šéf Lucerny František Spurný zorganizoval v říjnu 1948 vystoupení v západočeské Aši pro celníky.

František Spurný byl významná osobnost české zábavy. Producent, šéf agentury s neskutečnými mezinárodními styky. Poznal jsem ho koncem šedesátých let jako vedoucího českého zastoupení švýcarské agentury Schmidt production, kdy měl pod svými křídly třeba Karla Gotta, Waldemara Matušku a další špičky pop muzic. Přivedl do Lucerny L. Armstronga, M. Mathie, Iv. Montanda a mnoho světových hvězd. Byl prvním manželem Yvetty Simonové a jejich syn Tomáš Spurný již dlouho šéfuje populárnímu divadlu U hasičů.

Vlastně je to už známá historka: běží vyprodané představení, Jára předvádí kohouta a zpívá jeho bláznivou známou písničku. Zatím již někdo převádí jeho manželku a děti přes blízké hranice. O přestávce Jára pořád v kostýmu kohouta uteče zadním vchodem, najde převaděče a ten ho dovede asi půl kilometru před hranice. Ten kostým si prý nechal, kdyby ho chytli, tak aby mohl předvádět, že se zbláznil a nevěděl co dělá a kde je. Podařilo se.

Prošel jako mnoho jiných záchytným táborem, Pak i trochu hrál v nějakých druhořadých kabaretech až dostal nabídku od vedoucího českého vysílání radia Svobodná Evropa Pavla Tigrida, později pak přešel do New Yorku, kde pobočce šéfoval Ferdinand Peroutka. Mimo rozhlas mnohokrát vystupoval pro české krajany. A v emigraci žil až do změny režimu u nás, kdy se vrátil, a ještě se dokonce oženil s o šedesát let mladší paní. A zase hrál, třeba v Semaforu v inscenaci „Strejček z Ameriky“

Na závěr vzpomínání si dovolím ocitovat jeho úvahu:

„Nezasvěcenec si myslí, že se lehká múza vysype z rukávu, že se operetka vyrobí sama. Omyl, páni diváci! Je při ní víc makandy, než při činohře. Jsou v ní spojeny tři žánry. Na jevišti se zkouší balet, o patro víš se nacvičují při klavíru zpěvy a v mé šatně próza. A všechno musí jít jako na drátku. Disciplína a ještě jednou disciplína. Kus musí dostat švih, pestrost…“

Je to prostě jen to „obyčejné“ řemeslo, ale chce to také nápady a talent. To Jára měl!

PhDr. Václav Soldát

Pokračování za pár dní.